III. ÚS 1594/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Vlasty Formánkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. A. H., zastoupeného Mgr. et Mgr. Petrou Harantovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2009, č. j. 28 Co 105/2009-1013, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 12. 2008, č. j. 28 P 21/2008-377, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákona o Ústavním soudu“), stěžovatel navrhl, aby pro porušení čl. 82 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 32 odst. 2, 4, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod ( dále jen „Listiny“) a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů, vydaná v občanskoprávním řízení.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 se podává následující.

Usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 12. 2008, č. j. 28 P 21/2008-377, bylo k návrhu otce (stěžovatele) ze dne 18. 12. 2008 nařízeno předběžné opatření, jímž byl upraven styk stěžovatele s nezletilým Pavlem /jedná se o pseudonym/ tak, že „otec je oprávněn se s nezletilým stýkat každý sudý týden v době od pátku 14,00 hod. do pondělí 12,00 hod. a každý lichý týden ve čtvrtek od 8,00 hod. do 18,00 hod“, když soud dospěl k závěru, že byla prokázána (z důvodů v odůvodnění podrobně rozvedených) potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků řízení.

K odvolání stěžovatele odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil s tím, že se plně ztotožnil s jeho závěrem, že podmínky pro zatímní úpravu poměrů účastníků jsou dány, neboť mezi rodiči nedošlo k „fungující“ dohodě o styku s nezletilým po dobu, než bude rozhodnuto ve věci. K rozsahu styku pak odvolací soud uvedl, že „stav nastolený předběžným opatřením je s ohledem na osvědčené poměry dostatečným, odpovídá … účelu předběžného opatření a není důvod k jeho změně“.

Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, jak bylo ze strany obecných soudů naloženo s jeho rodičovskými právy, jmenovitě práva dítě vychovávat a pečovat o něj, jež úzce souvisí se zaručeným právem dítěte na rodičovskou výchovu a péči. V podrobnostech pak v prvé řadě činí sporným to, že soudy rozhodly v rozporu s uzavřenou dohodou o svěření dítěte do jeho výchovy a o úpravě styku matky s nezletilým; nesouhlasí především s tím, že tuto dohodu označily za „nefunkční“, neboť podle jeho názoru „po určitou dobu fungovala“, a byla to právě matka nezletilého, jež se sama „následně rozhodla k jiným krokům“ (k podání návrhu na svěření nezletilého do své péče). Přitom, míní stěžovatel, nařízený styk svým rozsahem (zejména v sudém týdnu, kdy je pro styk určen pouze čtvrtek) zcela vylučuje, aby se mohl rovnoprávně na výchově nezletilého podílet. Obecné soudy nejenže nerespektovaly zájem dítěte a nedbaly zvláštní ochrany jeho zájmů, nýbrž nepřihlédly ani k citové orientaci a zázemí dítěte, jakož i k výchovným schopnostem a možnostem rodičů; stěžovatel je přesvědčen, že je stejně dobrým rodičem jako matka a není žádné překážky, aby dítě vychovával ve stejné míře jako matka. Napadená rozhodnutí upravující rozsah jeho styku s nezletilým nadto „již předem“ a na dlouhou dobu fixují nerovnovážný stav, kdy nezletilý si „navykne žít u své matky, tedy mimo svůj domov“, a „otec bude vytěsněn … pouze k návštěvám“; tento stav přitom může přetrvávat i několik let a lze tím (do budoucna) rovněž „prakticky předjímat“ i konečné rozhodnutí ve věci samé. Z důvodu zachování práva na péči obou rodičů by tak podle stěžovatele bylo namístě preferovat – do konečného rozhodnutí ve věci – střídavou výchovu či variantu jeho rozšířeného styku s nezletilým, jež by se střídavé péči obsahově blížila. Stěžovatel se rovněž domnívá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení zásady rovnosti a k jeho diskriminaci z důvodu pohlaví, neboť bez ohledu na dohodu rodičů rozhodovaly „principiálně a účelově“ ve prospěch matky; ačkoli byl v řízení „výrazně aktivní“ v předkládání důkazů ke svým tvrzením, tyto návrhy soudy „zcela ignorovaly“, a oproti tomu uvěřily ničím nepodloženým tvrzením jinak nečinné matky nezletilého, zejména o tom, že dítě potřebuje celodenní mateřskou péči.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákona o Ústavním soudu“].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy; ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

K otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi (byť s jistou rezervovaností, viz kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 119/98) vyjadřuje tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze.

Ústavní soud v dřívějších rozhodnutích (kupř. sp. zn. II. ÚS 221/98, sp. zn. IV. ÚS 189/01) dal nicméně zřetelně najevo, že „smyslem předběžného opatření je zatímní úprava poměrů účastníků (nikoli s konečnou platností), přičemž musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu předběžné opatření směřuje (čl. 90 Ústavy)“. Současně platí, že „ochrana toho, proti komu má navrhované předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany“. Ústavní soud opětovně zdůrazňuje i důsledky toho, že v případě předběžného opatření se jedná o opatření dočasné povahy s omezenou dobou trvání (§ 77 o.s.ř.), které může být k návrhu zrušeno (§ 77 odst. 2, věta první, o. s. ř.) a není jím (oproti tvrzení stěžovatele) ani prejudikován konečný výsledek sporu.

Již zde stojí též za připomenutí, že zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy „zjevně neopodstatněné“, čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o „nepřijatelnosti“ již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny (nemůže-li se, již ku své povaze a obsahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod). V této fázi jde pak o specifický a relativně samostatný úsek řízení, jenž z povahy věci nemá ani charakter řízení kontradiktorního.

To je významné potud, že tak je tomu i v dané věci.

Na první pohled je totiž zřejmé, že oponentura stěžovatele nemá dispozici otevřít relevantní spor ani o podústavní správnost napadených rozhodnutí, tím spíše o „správnost“ hodnocenou z pohledu ústavněprávního (zejména má-li stěžovateli na zřeteli – v podstatě – než argument nedostatku spravedlivého procesu). Jednoduše řečeno, nic z toho, co stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, nejenže nemá ústavněprávně relevantní reflex, nýbrž není ani relevantní kritikou výsledku řízení před obecnými soudy.

V posuzované věci je předně nutno uvést, že obecné soudy korektně uzavřely, aniž vybočily z rámce standardních názorů, že v řízení byly prokázány okolnosti svědčící o potřebě zatímní úpravy právních poměrů účastníků (nutnost zatímní úpravy ostatně konstatoval ve svém procesním návrhu i sám stěžovatel). Zcela v souladu s tradičním nazíráním na podmíněnou účinnost předchozí dohody rodičů (jejím faktickým plněním) nepokládaly stěžovatelův argument její existencí za rozhodující.

Obecné soudy nikterak nezpochybnily, že je právem rodiče vyplývajícím z jeho rodičovské odpovědnosti stýkat se s dítětem a výchovně na ně působit; tomuto právu na druhé straně koresponduje i odpovídající právo dítěte udržovat s oběma rodiči pravidelné osobní kontakty, pokud jsou v jeho zájmu (čl. 9 odst. 3 Úmluvy o právech dítěte). Podmínka zájmu dítěte je stěžejním hlediskem při hodnocení povinnosti rozhodujících orgánů použít všech vhodných forem styku mezi rodičem a dítětem; důležité pak je, že zájem dítěte je třeba posuzovat především z hledisek objektivních, nikoli z pouhého subjektivního hodnocení výhodnosti či naopak nevýhodnosti postavení toho kterého z obou rodičů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 464/04).

Z napadených rozhodnutí se opora pro úsudek, že obecné soudy tato hlediska při svém rozhodování pominuly, nepodává.

K námitce nedostatečného rozsahu nařízeného styku tudíž postačí jen poukázat na to, že k jinému hodnocení „vhodného rozsahu styku“ není Ústavní soud povolán, a to ani v případě, kdyby sám měl za to, že je k dispozici posouzení jiného rozsahu styku stěžovatele s dítětem jako přiléhavější, neboť, jak bylo shora řečeno, není obecnou přezkumnou instancí, a pouhá věcná správnost není kriteriem jeho přezkumu. V ústavněprávní rovině je relevantní jen přítomnost zjevného rozhodovacího excesu, resp. „svévole“ soudu, zjevující se například ve faktické nemožnosti v rámci stanovené úpravy styk s dítětem uskutečnit, o čemž však uvažovat nelze. Ačkoli je v dané věci úprava styku s nezletilým dítětem organizačně komplikovanější s ohledem na věk nezletilého a skutečnost, že jeho rodiče žijí odděleně každý v jiném městě, nelze dospět k závěru, že by soudy zvolené řešení styk stěžovatele s nezletilým neumožňovalo nebo jej nad přípustnou míru omezovalo ve výkonu jeho rodičovských práv.

Rozumnou oporu nemá ani představa, že by v právním posouzení věci mohl být zahrnut prvek libovůle soudního rozhodování, založený stěžovatelem tvrzenou procesní nerovností účastníků a jeho diskriminací „z důvodu pohlaví“. Právní závěry, k nimž obecné soudy ve věci předběžného opatření dospěly (včetně úsudku o „nefunkční“ dohodě mezi rodiči), mají oporu v dosažených zjištěních, nevybočují ze standardů soudní praxe a mají věcné i logické odůvodnění; nelze je tudíž považovat ani za excesivní ani nepředvídatelné. K namítané rozdílné procesní aktivitě účastníků se proto jen pro úplnost připomíná, že obecný soud v řízení o vydání předběžného opatření neprovádí dokazování ke skutečnostem rozhodným pro jeho vydání, ale postačí zde jejich pouhé osvědčení; jinými slovy postačí, jeví-li se tyto jako pravděpodobné (srov. kupř. sp. zn. IV. ÚS 637/05) a míra procesní aktivity vyjádřená poměrem předkládaných důkazních návrhů zde tak rozhodný vliv na výsledek řízení nemá.

Další část stěžovatelovy argumentace (zejména požadavkem úplného zhodnocení výchovných možností a schopností rodičů a eventualitou střídavé péče), obsažená v ústavní stížnosti, jakkoli je jinak významná, zůstává ve vztahu k rozhodnému kontextu předběžného opatření převážně mimoběžná, neboť ji stěžovatel vyvozuje z představy, jakoby šlo o rozhodování o výchově nezletilého dítěte, tedy o rozhodování ve věci samé. Úvahy stěžovatele o délce tohoto řízení jsou než spekulativní, a neplatí ani úsudek, že předběžným opatřením je již „fakticky“ předjímán jeho výsledek.

Shrnutím řečeného se podává, že napadeným rozhodnutím připínat hodnocení, relevantní z hlediska jediného – v obecné rovině akceptovatelného – ústavněprávního argumentu v duchu čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze, a další stěžovatelem formálně ohlášené námitky prostřednictvím jiných článků Listiny, případně Úmluvy o právech dítěte, mohou mít smysl jen ve vztahu k němu, na jeho základě, a to za předpokladu, že by obstál.

Tím je shora předznačený závěr, že stěžovatelova ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, doložen. Ústavní soud ji proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátě (mimo ústní jednání) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Jiří Mucha
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1594/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies