III. ÚS 1859/08

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 13. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. H., zastoupeného JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou v Praze 4, Urbánkova 3360, proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 1. 8. 2007 č. j. 30 Nt 3128/2006-141 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 5. 2008 č. j. 6 To 178/2008-212, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 23. 7. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále též jen "krajský soud") ze dne 12. 5. 2008 č. j. 6 To 178/2008-212, jakož i jemu předcházejícího usnesení Okresního soudu v Teplicích (dále též jen "okresní soud") ze dne 1. 8. 2007 č. j. 30 Nt 3128/2006-141 s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody; v této souvislosti stěžovatel poukazuje na čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod a na čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil ze spisu okresního soudu sp. zn. 30 Nt 3128/2006, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, napadeným usnesením okresního soudu byl podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítnut návrh stěžovatele jako odsouzeného na povolení obnovy řízení a dále jím bylo podle § 30 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto, že předseda senátu a přísedící nejsou vyloučeni z projednávání dané věci. Tato rozhodnutí napadl stěžovatel stížnostmi, které však krajský soud podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu ústavní stížností napadeným usnesením zamítl.

Možno doplnit, že stěžovatel navrhl obnovu řízení, v němž byl rozsudkem okresního soudu ze dne 16. 11. 2004 č. j. 1 T 138/2004-521 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 2. 5. 2005 č. j. 6 To 190/2005-636 uznán vinným trestnými činy ublížení na zdraví dle § 223 a § 224 odst. 3 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dále mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání deseti let. Uvedených trestných činů se dopustil - stručně řečeno - jednak tím, že dne 27. 1. 2003 jako řidič osobního vozidla Škoda Fabia nedal přednost v jízdě osobnímu vozidlu Škoda 120L jedoucímu po hlavní silnici, následkem čehož došlo k čelnímu střetu vozidel a byla zraněna spolujezdkyně stěžovatele a řidič vozidla Škoda 120L, a jednak tím, že dne 27. 4. 2004 jako řidič osobního vozidla Volkswagen Golf v důsledku předchozího požití alkoholu a nepřiměřené rychlosti nereagoval na vozidlo Škoda Pick Up řízené O. T., které předepsaným způsobem vjíždělo na hlavní komunikaci, načež došlo ke střetu obou vozidel, v důsledku něhož zemřel řidič vozidla Pick Up a jeho spolujezdec a také tři stěžovatelovi spolujezdci (dále jen "druhý skutek").

Úvodem své ústavní stížnosti upozorňuje stěžovatel na to, že svůj návrh na obnovu řízení podal dne 24. 8. 2006, rozhodnuto o něm bylo dne 1. 7. 2007 a písemné vyhotovení rozhodnutí mu bylo zasláno až dne 19. 2. 2008, obojí po urgencích obhajoby, z čehož má plynout, že se v řízení vyskytly nepřiměřené průtahy. Především pak poukazuje na to, že se obnovy řízení domáhal z důvodu, že se podařilo zjistit nové skutečnosti a důkazy související se skutkovým dějem, jde-li o druhý skutek. Těmi měl být znalecký posudek z oboru silniční a městské dopravy znaleckého ústavu V.V.V. Expert a zjištění, že blízký příbuzný řidiče vozidla Škoda Pick Up a jeho spolujezdce měl působit na Okresním soudě v Teplicích jako soudce přísedící. Při veřejném zasedání měl být dále prezentován znalecký posudek Ing. Š. vypracovaný v jiné trestní věci, jehož závěry jsou v případě "de facto" stejného skutkového děje opačné, než k jakým dospěl uvedený znalec ve stěžovatelově věci.

Dle stěžovatelova názoru závěry znaleckého posudku ústavu V.V.V. Expert zpochybňují "plné zavinění" na straně stěžovatele. Dle něj totiž řidič vodidla Pick Up musel v době, kdy se rozhodl vjet na hlavní silnici, vidět vozidlo řízené stěžovatelem, nehodový děj se neodehrál tak, jak bylo uvedeno v rozsudku, a závěry znaleckého posudku Ing. Š. jsou vadné. Dle stěžovatele posudek znaleckého ústavu odpovídá zákonným požadavkům na obsah znaleckých posudků. S ohledem na výše uvedené, a také vzhledem k obsahu předmětného posudku, který je podrobně prezentován v ústavní stížnosti, má stěžovatel za to, že závěry nově vypracovaného znaleckého posudku byly novou skutečností a důkazem ve smyslu 278 odst. 1 trestního řádu. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel cituje z odůvodnění napadených usnesení obecných soudů a ze své stížnosti ze dne 19. 2. 2008 (příp. shrnuje námitky v ní uplatněné) a také poukazuje na skutečnost, že výsledek rozhodnutí krajského soudu byl oznámen mediím několik týdnů před tím, než bylo jeho písemné vyhotovení doručeno stěžovateli, což má svědčit o strannosti tohoto soudu a "zvláštním" přístupu k věci.

V další části ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod. Pro povolení obnovy řízení má podle stěžovatele postačovat pouhá pravděpodobnost změny původního rozhodnutí, zákonem není vyžadováno vytváření zcela nového skutkového zjištění. V daném řízení soudu přísluší hodnocení důkazů pouze z hlediska jejich novosti a dále z hlediska významnosti, tedy zda jsou způsobilé změnit původní skutková zjištění. Úkolem obecných soudů tak nebylo posouzení viny odsouzeného, protože takové úvahy překračují rámec úkonů předmětného řízení. Dle stěžovatelova názoru zmíněný znalecký posudek výraznou měrou zpochybňoval správnost skutkových zjištění učiněných v původním řízení a tedy měl "nepochybně" vliv na výrok o vině z původního rozsudku. Znovu upozorňuje, že tento znalecký posudek byl podán za splnění všech podmínek plynoucích z právních předpisů, a dodává, že soud - ač zpochybnil profesionalitu ústavu - neuvedl nic, co by prokazovalo formální nesprávnost obsahu posudku či vadnost jeho závěrů. Z posudku ústavu mají plynout jasné odpovědi na otázky, nejde o pouhou polemiku s dřívějšími znaleckými posudky, neboť uvedený ústav provedl revizi předchozích zkoumání; pokud by byl proveden v původním řízení, prý by zcela jistě měl vliv na závěry soudu o vině i trestu. Soud měl "nedůvodně" vyslýchat znalce Ing. Š., který si "demonstrativně přisedl ke státnímu zástupci, čímž zcela zjevně prezentoval svou strannost" a který polemizoval se závěry znaleckého posudku ústavu, aniž by uvedl konkrétní okolnosti, ze kterých při své kritice vycházel. Přitom zcela v rozporu s jiným (svým) znaleckým posudkem rozváděl okolnosti, za nichž prováděl zkoumání. Dotazy obhajoby stran toho však nebyly soudem připuštěny. Dle stěžovatele došlo k porušení ustanovení trestního řádu týkajících se obnovy řízení a také § 2 odst. 5 a 6, § 134 odst. 2 a § 147 odst. 1 trestního řádu, neboť napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna, event. jejich odůvodnění odporuje smyslu toho, o čem mělo být rozhodováno (co mělo být posuzováno), stížnostní soud řádně nepřezkoumal usnesení soudu prvního stupně, dospěl k nesprávnému závěru a nezabýval se jeho námitkami. Odmítá argumentaci stížnostního soudu předcházejícím řízením u Nejvyššího soudu (a také Ústavního soudu) s tím, že nemůže odůvodnit odmítnutí nového důkazu, resp. správnost rozhodnutí o nepovolení obnovy, neboť důvodem možnosti domáhat se obnovy řízení není nesprávnost původního řízení. Stěžovatel upozorňuje na údajnou neochotu obecných soudů povolovat obnovu řízení, pramenící z toho, že by mohl vzniknout dojem, že jde o rozhodnutí nesprávná, čemuž napomáhá i to, že o obnově řízení rozhoduje tentýž soudce, což je v Evropě spíše výjimkou. Z tohoto důvodu je třeba zkoumat námitku podjatosti, byť vznesenou z jiného důvodu.

Konečně stěžovatel vytýká krajskému soudu neodůvodněnost úvah, jde-li o správnost rozhodnutí okresního soudu o nevyloučení soudců, přičemž odkazuje na svá tvrzení v průběhu soudního řízení a zmiňuje, že ve své stížnosti uvedl, že skutečnost příbuzenského vztahu přísedícího s účastníky dopravní nehody nebyla prezentována v původním řízení, neboť se o ní dověděl až v rámci řízení o návrhu na povolení obnovy. Vzhledem k její závažnosti navrhl postup ve smyslu § 25 trestního řádu, soud se tímto návrhem vůbec nezabýval. Ve své stížnosti uvedl i další námitky ve vztahu k předsedovi senátu, které leží v osobní rovině a jimiž zpochybnil jeho nestrannost, soud se k nim nijak nevyjádřil.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Okresního soudu v Teplicích, Krajského soudu v Ústí nad Labem a také Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem. Prvně uvedený soud odmítl, že by v řízení vznikly nepřiměřené průtahy, a uvedl, že spor vyvolal enormní zájem veřejnosti, která se zajímala o výsledek řízení. Znalecký posudek ústavu není dle názoru okresního soudu možno považovat za novum. V původním řízení odvolací soud řešil konfrontaci dvou znaleckých posudků a nedospěl k závěru, že by bylo třeba provádět jejich revizi. Vypracování posudku ústavu na základě žádosti obhajoby je v podstatě snahou o obejití skutkových závěrů obecných soudů a snahou o revizi původního rozhodnutí, jež nabourává princip jistoty soudních rozhodnutí. Tímto způsobem by mohla být revidována všechna rozhodnutí formou nových a nových znaleckých posudků, jen polemizujících s již učiněnými skutkovými zjištěními. Námitkami v souvislosti s návrhem na delegaci se soud zabýval v rámci svého rozhodnutí; uvedený návrh nebyl podán explicitně, ale toliko podmíněně, s ohledem na zjištění rozvedená v odůvodnění usnesení okresního soudu ve vztahu k přísedícímu K. T., takže nebyl důvod se jím zabývat, jestliže okresní soud se též zabýval otázkou podjatosti senátu, již vyřešil ústavně konformním způsobem. Okresní soud odmítl, že by jeho rozhodování neslo znaky libovůle, s tím, že nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a že ji pro zjevnou neopodstatněnost navrhuje odmítnout. Krajský soud pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Pokud jde o znalecký posudek ústavu, jak patrno z napadených rozhodnutí, okresní soud se podrobně zabýval obsahem znaleckého posudku ústavu, načež odmítl, že by z něho vyplynuly nové, soudu neznámé skutečnosti, které nebyly známy oběma znalcům v předchozím řízení. Současně, aniž by dle svých slov prováděl revizi pravomocných rozhodnutí, zopakoval skutkový stav (děj) konstatovaný soudy v původním řízení, přičemž vyloučil, že by mohl být na základě znaleckého posudku ústavu jakkoliv změněn, především pak v otázce spoluzavinění dopravní nehody řidičem vozidla Pick Up, které mělo z uvedeného posudku vyplynout. Krajský soud se s tímto závěrem plně ztotožnil.

Ústavní soud pokládá za nutné vyjádřit se předně k otázce ústavně konformního výkladu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. V obdobných souvislostech se jí III. senát zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2006 sp. zn. III. ÚS 46/06 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu neuveřejněno, dostupné na internetové adrese http://nalus.usoud.cz). V uvedené věci šlo o to, že odsouzený opřel svůj návrh na obnovu řízení o nový znalecký posudek ohledně rozsahu škody hrozící v důsledku požáru, který založil spoluobviněný. Tímto posudkem měla být zpochybněna správnost příslušných skutkových závěrů o hrozící škodě (jakožto relevantní skutečnosti z hlediska ustanovení § 179 odst. 1 trestního zákona), které učinily obecné soudy v původním řízení na základě (jiného) znaleckého posudku. K tomu Ústavní soud uvedl: "Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který zakládá výjimku z důsledků, jež se jinak pojí s právní mocí rozhodnutí, a proto je připuštěna zásadně v případech výjimečných, odůvodněných zájmem, aby byly dodatečně překonány překážky bránící vydání rozhodnutí vybudovaného na objektivně správném, resp. úplném skutkovém základě. Z citovaného § 278 odst. 1 tr. řádu se podává, že se tak děje jen tehdy, když vyšly najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které odůvodňují předpoklad, že původní rozhodnutí z hlediska správnosti a úplnosti skutkových zjištění a skutkových závěrů (zde ve vztahu k vině) nemůže obstát. Obnova řízení není (naopak) opravným institutem, jímž by bylo možné napravovat pochybení procesněprávní (včetně samotného hodnocení důkazů) nebo pochybení v právním posouzení věci, k nimž případně v původním řízení došlo. Důkazy (stejně jako skutečnosti, o něž zde nejde) musí být "nové", tj. dříve nebyly soudu známy nebo nebyly dostupné (proveditelné), ačkoli objektivně existovaly; důvod obnovy řízení je dán i tehdy, jestliže obviněný v původním řízení navrhl určitý důkaz, ten však nemohl být z důvodu objektivních překážek proveden (listina se pokládala za ztracenou, svědkova adresa se nezjistila apod.). Oproti tomu za nové důkazy nelze pokládat ty, které byly dříve označeny nebo jinak známy, avšak neprovedeny proto, že je soud nepokládal za relevantní, resp. měl-li za to, že určitá skutečnost byla již prokázána jinak."

Ústavní soud, vycházeje z výše uvedeného, pak tehdy dospěl k závěru, že uvedený znalecký posudek nesplňuje podmínku "nového" důkazu, neboť je toliko námitkou proti správnosti závěru, který byl již (tj. v původním řízení) učiněn. Ústavní soud současně upozornil, že nic nebránilo podrobit podaný posudek reviznímu posouzení v původním řízení, a tudíž že možnost rozšíření dokazování dalšími znaleckými posudky již byla známa, a dále že "o nový důkaz by mohlo jít v případě, že by byl předložen posudek založený na skutkové okolnosti, jež v původním řízení známá nebyla, a teprve dodatečně vyšla najevo; takovým však stěžovatelem předložený posudek nebyl, jestliže [...] od původního se lišil jen uplatněným (jiným) odborným názorem".

V posuzované věci okresní soud postupoval zcela v duchu nyní prezentovaného názoru Ústavního soudu (ať již mu byl znám, či nikoliv), když z hlediska obsahového posuzoval, co je předmětem znaleckého posudku ústavu. Poté dospěl k závěru, že jde o polemiku s předchozím znaleckým posudkem Ing. Š., jež vychází toliko z jiného odborného názoru (hodnocení) znalce, resp. znaleckého ústavu. Takovýto důkaz mohl však být proveden v řízení původním, neboť nevychází z nějaké "nové" skutkové okolnosti (nebo např. i v původním řízení neznámé vědecké metody), avšak takováto potřeba nebyla ze strany obecných soudů v původním řízení (a ani ze strany Ústavního soudu v řízení o předchozí ústavní stížnosti) shledána. Na jeho průběh poukázal stížnostní soud, a ačkoliv mu to stěžovatel vytýká, učinil tak zcela důvodně, neboť tím zdůraznil skutečnost, že smyslem obnovy řízení není - jak stěžovatel sám uvádí v ústavní stížnosti - náprava údajných pochybení, jichž se měly obecné soudy v původním řízení dopustit (zde konkrétně v oblasti důkazního řízení, a to ať již tím, že nesprávně hodnotily provedené důkazy, nebo tím, že nevyhověly důkaznímu návrhu některé ze stran, resp. nějaký důkaz samy neprovedly, ač potřeba jeho provedení vyvstala). Z hlediska ústavnosti tak obecným soudům nelze nic vytnout, pokud dospěly k závěru, že v případě předmětného posudku nejde o důkaz, jenž má na mysli ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že svůj návrh na obnovu opřel o novou, údajně dříve mu neznámou skutečnost, že K. T., bratranec poškozeného O. T., vykonával funkci přísedícího ve stejném senátě jako přísedící E. A., která tuto funkci vykonávala jak v původním řízení, tak v řízení o obnově. Tato "skutečnost" se však v řízení o obnově nepotvrdila (resp. se ukázala jako nepravdivá), takže zde obecné soudy mohly stěží pochybit, když odmítly, že by došlo k naplnění podmínek posledně citovaného ustanovení. Jde-li o samotnou skutečnost, že jmenovaný K. T. působil u Okresního soudu v Teplicích jako přísedící, tato byla soudu, dle jeho vyjádření, známa již v původním řízení. Pokud by Ústavní soud vzal v úvahu, že stěžovateli tato skutečnost známa v původním řízení nebyla a že tudíž nemohl vznést námitku podjatosti, bylo by třeba řešit otázku, zda tato skutečnost by mohla odůvodnit "jiné rozhodnutí". Vzhledem k tomu, že v obou řízeních rozhodoval stejný senát a stěžovatel z uvedeného důvodu navrhl vyloučení předsedy senátu a obou přísedících, rozhodnutí obecných soudů o tomto návrhu dává odpověď i na výše položenou otázku, protože není-li soud podjatý v řízení o obnově, lze mít za to - pokud se nevyskytnou nějaké zvláštní okolnosti - že nebyl podjatý ani v řízení původním, a tudíž že jeho "původní" rozhodování nebylo ovlivněno s následky předpokládanými v uvedeném ustanovení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy otázkou vyloučení předsedy senátu i přísedících zabývaly a své závěry řádně odůvodnily. Jejich postup jako ústavně nekonformní nelze kvalifikovat, neboť ani dle názoru Ústavního soudu nelze předpokládat, že by výše uvedeným způsobem zprostředkovaný vztah mezi poškozeným na straně jedné a předsedou senátu a přísedícími na straně druhé mohl nějakým způsobem ovlivnit rozhodování soudu. Vzhledem k tomu je nutno považovat úvahu o nutnosti postupu dle § 25 trestního řádu za bezpředmětnou; jde-li o procesní stránku věci, ta se z hlediska ústavnosti již nejeví podstatná, nicméně i s touto se obecné soudy vypořádaly, takže lze na jejich rozhodnutí, případně i vyjádření odkázat.

Novou skutečností, vzhledem k níž měl soud obnovu řízení povolit, mělo také být, že soudní znalec Ing. Š. vypracoval v jiné trestní věci posudek se zcela opačnými závěry, než tomu bylo ve stěžovatelově věci, ačkoliv se jednalo o totožnou situaci. Tímto způsobem měl stěžovatel patrně v úmyslu zpochybnit správnost znaleckého posudku uvedeného znalce. Pokud by takové tvrzení bylo pravdivé, nutně by to znamenalo, že soudní znalec postupoval se zjevným úmyslem poškodit stěžovatele, nebo minimálně že se jedná o osobu bez odborné erudice, nezpůsobilou vykonávat znaleckou činnost. Pokud již stěžovatel takové závažné "obvinění" vznese, měl by mít své tvrzení dostatečně, v daném případě odborně podložené, neboť on sám či jeho obhájce jen stěží může kvalifikovaně posoudit, zda okolnosti a průběh obou dopravních nehod byly naprosto shodné. Není-li tomu tak, jedná se o pouhou spekulaci, s níž nutno naložit tak, jak učinily obecné soudy. Vytýká-li stěžovatel v této souvislosti okresnímu soudu, že nepřipustil všechny otázky, které kladl soudnímu znalci, vedení řízení, tedy i rozhodování, zda připustí či nepřipustí otázky vůči např. soudnímu znalci, je věcí obecného soudu, do něhož Ústavní soud - až na výjimečné případy (např. v případě svévolného postupu) - nezasahuje. O takový případ se však nejednalo, neboť důvodem bylo, že obhajobou kladené otázky, jež se týkaly právě jiného znaleckého posudku, nebyly shledány relevantními, přičemž důvody toho plynou i z napadených soudních rozhodnutí.

Ani ostatní stěžovatelovy námitky nelze považovat za opodstatněné. Jde-li např. o tvrzené průtahy řízení, je třeba uvést, že soudní řízení již skončilo, a pokud stěžovatel netvrdí (a neprokáže), že toto mělo vliv na ústavnost samotných rozhodnutí, jejichž zrušení se domáhá, jde o námitku zcela bezpředmětnou. Stěžovatel v ústavní stížnosti také vyslovil názor, že výše zmíněný znalec dal najevo, že není nestranný, tím, že si sedl na stranu státního zástupce. Z ústavní stížnosti nejsou zřejmé bližší okolnosti, za nichž se tak stalo, a jen z dané skutečnosti zaujatost znalce lze vyvozovat jen stěží.

S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1859/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies