III. ÚS 1930/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. M., zastoupené Mgr. Pavlem Vintrem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 19. 6. 2007 č. j. 10 C 18/2006-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, věty první, a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") zrušil v záhlaví označené rozhodnutí obecného soudu, vydané v její občanskoprávní věci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví.

Tímto rozsudkem okresní soud zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a žalobkyně L. P. k označeným nemovitostem, které přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně, jíž uložil povinnost zaplatit na vypořádání stěžovatelce 675 000 Kč.

Rozsudek soud vydal v řízení, v němž byla stěžovatelka - vzhledem k zjištění, že je "neznámého pobytu" - zastupována ustanoveným opatrovníkem, Dagmar Procházkovou, "tajemnicí zdejšího soudu".

V ústavní stížnosti stěžovatelka, s četnými odkazy na judikaturu Ústavního soudu, dovozuje, že právě tím byla porušena její - výše konkretizovaná - ústavně zaručená práva; jednak nebylo provedeno řádné šetření po jejím pobytu (nejen žalobkyně, nýbrž i další osoby z jejího společenského okolí místo stávajícího pobytu prý znaly), jednak ustanovená opatrovnice jakožto zaměstnankyně rozhodujícího soudu nemohla již proto adekvátně hájit její zájmy, což se reálně zjevuje v tom, že se jednání v dané věci nezúčastnila a jediným jejím procesním úkonem bylo, že se vzdala práva opravného prostředku proti vydanému rozsudku.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Návrh, jímž je ústavní stížnost, je podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustný, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje; těmi jsou i opravné prostředky mimořádné, s výjimkou návrhu na obnovu řízení (srov. § 72 odst. 3 téhož předpisu).

Ústavní stížnost se tedy vyznačuje tím, že je k standardním procesním ("ne-ústavním") institutům prostředkem subsidiárním; je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném na hlediska ústavnosti.

Řečené je významné i v posuzované věci.

Zákonem č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), jenž nabyl účinnosti dnem 1. 7. 2009, bylo jeho ustanovení § 229 odst. 1 doplněno o písm. h), podle nějž může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže mu "byl ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu nebo proto, že se mu nepodařilo doručit na známou adresu v cizině, ačkoliv k takovému opatření nebyly splněny předpoklady".

Tím se stala zjevně nepoužitelnou nejen judikatura Ústavního soudu, na niž se stěžovatelka v ústavní stížnosti odvolávala, nýbrž i ta její část, jež vycházela ze zdůraznění okolnosti, že nebyl-li účastníku opatrovník ustanoven "řádně", nemohlo mu být ani řádně doručeno rozhodnutí věci, čímž se mu otevírala cesta k řádným opravným prostředkům (viz kupříkladu usnesení ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 769/06).

Žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek, který slouží především k tomu, aby mohla být zrušena pravomocná rozhodnutí soudu, která trpí takovými vadami, jež představují porušení základních principů ovládajících řízení před soudem, popřípadě je takovými vadami postiženo řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo (tzv. zmatečností), jestliže je nejen v zájmu účastníků, ale i v zájmu veřejném, aby taková pravomocná rozhodnutí byla odklizena bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou věcně správná.

Důvodem žaloby pro zmatečnost podané podle ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je vadný závěr o splnění podmínek zakotvených v § 29 odst. 3 o. s. ř., za nichž lze určité osobě ustanovit pro řízení opatrovníka, a to logicky včetně toho, kdo může funkci opatrovníka v konkrétní věci zastávat.

Právě takové námitky uplatnila stěžovatelka v ústavní stížnosti, aniž by se však k tomuto (mimořádnému) opravnému prostředku, jenž k odstranění jim odpovídajících vad (nesprávnosti) napadeného rozhodnutí podle občanského soudního řádu slouží, uchýlila, tj. aniž řízení o žalobě pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zahájila (opak se z ústavní stížnosti nepodává).

Jinak řečeno, již samotná kritika (bez ohledu na námitky proti obsahu vydaného rozhodnutí) procesního postupu soudu prvního stupně, že stěžovatelce neměl být pro řízení ustanoven opatrovník, resp. že jím neměla být zaměstnankyně téhož soudu, byla ve svém důsledku objektivně použitelnou již v řízení o žalobě pro zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. h) o. s. ř. proti témuž rozhodnutí, které - namísto toho - stěžovatelka napadla ústavní stížností.

Je přiléhavé již jen stěžovatelce připomenout, že podle § 234 odst. 5 o. s. ř. lze z důvodu zmatečnosti uvedeného v § 229 odst. 1 písm. h) podat žalobu ve lhůtě tří měsíců od doby, kdy se ten, kdo žalobu podává, dozvěděl o napadeném rozhodnutí, a že podle přechodného ustanovení čl. II. bodu 11. zákona č. 7/2009 Sb. platí, že "z důvodu uvedeného v novém ustanovení § 229 odst. 1 písm. h) lze podat žalobu pro zmatečnost i proti rozhodnutí, které bylo vyhlášeno (vydáno) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona; běh lhůty k podání žaloby v tomto případě neskončí před uplynutím 3 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona".

Tím, že žaloba pro zmatečnost podána nebyla, vyvstala situace, kdy stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje.

Proto dospěl Ústavní soud i v posuzované věci k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu výše citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a podle rovněž citovaného § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona ji soudcem zpravodajem odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1930/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies