III. ÚS 2055/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, č. j. 33 Cad 184/2008-24, takto :

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud pro porušení "zaručeného práva na vynesení spravedlivého rozsudku" "zaujal stanovisko" k napadenému rozhodnutí krajského soudu, vydaného v jeho důchodové věci. V podrobnostech pak uvádí, že mu jde o "formu a zákonnost, kterou soudkyně použila ve výrokové části", jelikož své rozhodnutí obhajuje "za pomoci lživých a vylhaných údajů". Též namítá, že "rozhodovací činnost ČSSZ" neodpovídá závěrům k nimž dospěl ve svých nálezech Ústavní soud, což se - podle něj - může týkat i jeho případu.

Z ústavní stížnosti se podává, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o žalobě stěžovatele dle § 65 a násl. s. ř. s., podané proti rozhodnutí správního orgánu (zde ČSSZ) v jeho důchodové věci.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby byla způsobilá věcného projednání, je však zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne mimo jiné tehdy, jde-li o návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Je tomu tak proto, že především obecné soudy jsou povolány k ochraně práv fyzických a právnických osob, a teprve, není-li zjednána náprava v rámci režimu obecného soudnictví, může se uplatnit ochrana poskytovaná přezkumem Ústavního soudu, v rozsahu omezeném, jak bylo výše řečeno, jen na hlediska ústavnosti.

V obecné rovině není pochyb, že kasační stížnost podle § 102 a násl. s. ř. s. je procesním prostředkem, který před podáním ústavní stížnosti "vyčerpán" být musí; je přitom nerozhodné, že stěžovatel usuzuje, že tato "zákonná podmínka" (zde konkrétně co do lhůty dvou týdnů k jejímu podání) je "pro občana diskriminující".

Proto i zde platí, že byla-li stěžovateli otevřena možnost užití procesního "opravného" prostředku podle § 102 s. ř. s., a ten jinak přípustnou kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu nepodal (popř. nebylo-li o ní dosud kasačním soudem rozhodnuto), nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; tomu odpovídají i důsledky, jež předjímá výše citované ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Je přitom zjevné, že o situaci podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, kdy vyčerpat všechny jinak dostupné procesní prostředky netřeba, v tomto případě nejde.

Ústavní stížnost je tudíž ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, a proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona odmítl.

Z řečeného se současně podává, že Ústavnímu soudu nepřísluší "zaujímat" k rozhodnutí krajského soudu, resp. k jeho zákonnosti, jakékoliv "stanovisko", resp. se vyjadřovat k argumentaci, obsažené v jeho odůvodnění.

Za těchto okolností Ústavní soud nevyvozoval žádné důsledky z nedostatku povinného zastoupení stěžovatele, neboť ani odstranění tohoto procesního nedostatku by se dovozených závěrů nemohlo objektivně jakkoliv dotknout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 2055/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies