III. ÚS 1425/09

13. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. L., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze, Štupartská 599/4, proti rozhodčímu nálezu ze dne 23. 3. 2009, sp. zn. 11088/09, vydanému rozhodcem JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozhodčí nález, protože jím mělo dojít k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 82, čl. 90, čl. 91, čl. 93 a čl. 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a "základního lidského práva na spravedlivý proces".

Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že ústavní stížností napadeným rozhodčím nálezem (dále jen "rozhodčím nálezem") bylo o žalobě společnosti PROLUX Consulting Int. s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 819, rozhodnuto tak, že 1/ stěžovatel "je povinen zaplatit žalobci částku ve výši 276 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10,50 % ročně od 15. 3. 2008 do 30. 6. 2008 ve výši 10,75% ročně od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 a od 1. 1. 2009 až do zaplacení s ročním úrokem ve výši repo sazby stanovené ČNB, vyhlašované ve Věstníku ČNB, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, a to do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu" (výrok I.), a 2/ "žaloba se v části o zaplacení úroku z prodlení z částky 276 000 Kč ve výši 10,50 % ročně od 11. 3. 2008 do 14. 3. 2008 zamítá" (výrok II.). Rozhodce též stěžovateli uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 62 111,60 Kč (výrok III.).

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že 1/ rozhodce mu "odňal možnost v závěrečné fázi jednat - neposkytl přes výslovnou žádost možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a právně je hodnotit", přičemž nerespektoval jeho "žádosti, aby nerozhodoval bez jednání ... a dal možnost vyjádřit se ústně ke všem důkazům a učinit veškeré právní hodnocení", 2/ rozhodce "se nevypořádal s některými relevantními námitkami", 3/ rozhodce "nebyl jmenován zákonným způsobem", a konečně 4/ ve věci rozhodoval vyloučený rozhodce.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel obsáhle dovozuje, že rozhodčí nález je rozhodnutím orgánu veřejné moci, a to zejména se zřetelem ke srovnatelným důsledkům rozsudku obecného soudu a rozhodčího nálezu, jestliže oběma náleží atribut právní moci a vykonatelnosti, jakož i "stejně silná ochrana státním donucením". Upozorňuje, že v rozhodovací činnosti obecných soudů a rozhodců lze najít další shodné znaky, kupříkladu rozhodování právních sporů a poskytování ochrany právům, rozhodování podle práva, povinnost rozhodnout, podřízenost procesnímu právu, "moc rozhodnout", nezávislost a nestrannost, zákonem upravený postup ustanovení členů rozhodujícího orgánu, stejné funkce, personální substrát a další. Vedle "ústavně právní (pozitivistické) argumentace" rozvíjí stěžovatel - k doložení, že rozhodce "je orgánem veřejné moci jakožto svého druhu soudce" - úvahu "přes pojem veřejného činitele", a dovozuje, že rozhodce "naplňuje všechny znaky veřejného činitele", stejně jako soudce. Rozhodci, míní stěžovatel, vykonávají státní moc, neboť jiný výklad by znamenal, že "státní moc z ničeho nic přeskočila na určité rozhodnutí, které však z této moci nevzešlo", a nejde-li přesto o výkon státní moci, pak musí jít podle stěžovatele o "moc protiústavní".

elikož jsou stěžovateli známa usnesení Ústavního soudu ve věcech sp. zn. IV. ÚS 174/02 a sp. zn. III. ÚS 460/01, jimiž byly ústavní stížnosti proti rozhodčím nálezům odmítnuty, interpretuje je tak, aby čelil z nich vyplývajícím důsledkům, že rovněž jím podaná ústavní stížnost není věcně projednatelná. Vyjadřuje zde přesvědčení, že jeho ústavní stížnost - navzdory nevyčerpání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu soudem podle § 31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákona č. 216/1994 Sb.") - je oproti věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 460/01 přípustná, jelikož byla porušena "jiná složka" práva na spravedlivý proces, než kterou lze reflektovat touto žalobou, a ani rozhodovací důvody usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02 se podle stěžovatele v jeho věci neuplatní, jelikož obracejí pozornost k rozhodování před rozhodcem podle zvláštních hledisek, totiž podle "zásad spravedlnosti".

Dříve, než lze přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, je Ústavní soud povolán prověřit, zda jsou splněny všechny formální a obsahové podmínky stanovené pro její podání (resp. projednatelnost) zákonem o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává tím, že rozhoduje ve věcech vyjmenovaných v čl. 87 odst. 1 až 3 Ústavy [srov. též ustanovení § 64 až § 125f zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu")]. Limity jeho působení jsou dány zásadami právního státu, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (viz čl. 2 odst. 3 Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).

Ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je fyzická nebo právnická osoba oprávněna podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy podat ústavní stížnost, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Klíčovou otázkou v dané věci je, zda lze rozhodčí nález považovat za rozhodnutí "orgánu veřejné moci", jak citované ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu předjímá, a které lze "přípustně" napadnout ústavní stížností.

V usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV ÚS 174/02, vyjádřil Ústavní soud názor, že Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (stálý rozhodčí soud podle § 2 odst. 1, § 13 zákona č. 216/1994 Sb.) postavení orgánu veřejné moci nemá, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústavy"), resp. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Je tomu tak proto, že rozhodčí soud "rozhoduje spory, jestliže jeho pravomoc vyplývá pro daný spor z platné rozhodčí smlouvy uzavřené mezi stranami", v důsledku čehož "charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud". Ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu proto nutno, uzavřel Ústavní soud, odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

V usnesení ze dne 1. 11. 2001, sp. zn. III. ÚS 460/01, na které usnesení výše uvedené též odkazuje, Ústavní soud dále připomenul, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a tak je tomu i v případě, že se s druhou stranou majetkového sporu dohodl, že o jejich věci rozhodne rozhodčí soud, byť by jinak byla dána pravomoc soudu (§ 2 odst. 1 zák. č. 216/1994 Sb.). Pokud se totiž "účastníci dohodli na respektování rozhodčího nálezu a tím nahradili pořad práva", pak platí, že "v důsledku této skutečnosti z vlastního a svobodného rozhodnutí stěžovatel nevyčerpal procesní prostředky, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje". Tomu odpovídá, aby byl návrh, v souladu s § 43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ústavním soudu, odmítnut.

Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchýlit ani v dané věci. Pro posouzení povahy rozhodčího řízení je vskutku významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odlišuje posuzované rozhodčí řízení od řízení před rozhodcem (jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy) upraveném v § 10, § 13 a násl zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, a tím i od závěrů, jež vyslovil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/01.

Zcela shodně uzavřel Ústavní soud též v usnesení ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 32/06.

Oproti mínění stěžovatele se jeho věc od výše zmíněných, jež byly již dříve Ústavním soudem posouzeny, nikterak relevantně neodlišuje. Předně závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodčímu nálezu totiž v judikatuře Ústavního soudu (srov. sp. zn. IV ÚS 174/02 výše) nespočívá jakkoliv na tom, zda rozhodce byl povinen věc rozhodnout podle "práva" nebo "zásad spravedlnosti", jak se stěžovatel domnívá. A za druhé, co do stěžovatelovy námitky proti argumentu vycházejícímu z principu subsidiarity ústavněprávního přezkumu věci (srov. sp. zn. III. ÚS 460/01), že byla porušena (oproti návrhu podle § 31 zákona č. 216/1994 Sb.) "jiná složka" jeho procesních práv, je namístě připomenout, že "nevyčerpání procesních prostředků, které zákon k ochraně tvrzeného práva poskytuje" Ústavní soud nespojil s opomenutím tohoto návrhu, nýbrž s tím, že rozhodčí doložkou byl z ochrany práva vyloučen (a tím "nevyčerpán") ten základní prostředek ochrany, jež představuje řízení před soudem jako takové.

V reakci na stížností otevřený "širší kontext" problému postačí (již jen pro informaci stěžovateli) citovat z usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 37/08, a to - pro celistvost textu, resp. rozvíjené argumentace - i když zčásti zahrnuje, co již bylo výše uvedeno. V dané věci posuzoval Ústavní soud problém blízký, totiž zda rozhodce je oprávněn k podání návrhu na zrušení zákona stejně jako je k tomu legitimován soud (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu):

"Ústavní soud si v prvé řadě položil otázku, zda navrhovatel - rozhodce pro vedení řízení podle zákona rozhodčím řízení - je ve vztahu k podanému návrhu, svým obsahem na zahájení řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů podle hlavy druhé, oddílu prvního, zákona o Ústavním soudu, oprávněným subjektem.

Podle navrhovatelem dovolávaného ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy. Podle tohoto článku Ústavy platí, že dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Je na prvý pohled zjevné, že navrhovatel podmínku aktivní legitimace k návrhu podle citovaných ustanovení nesplňuje již proto, že - coby rozhodce - není soudem.

Nelze se však vyhnout otázce, zda v případě, že je rozhodce na základě platných právních předpisů povolán projednat a rozhodnout (občanskoprávní) spor, k čemuž by jinak byla dána pravomoc soudu (§ 7 odst. 1 o. s. ř.), jej - z hlediska návrhového oprávnění ve smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu - soudu nepřipodobnit.

Ustanovení § 1 zákona o rozhodčím řízení uvádí, že tento zákon upravuje rozhodování majetkových sporů nezávislými a nestrannými rozhodci a výkon rozhodčích nálezů. Podle § 2 odst. 1 platí, že strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva). Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže by strany mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2).

Rozhodcem může být zásadně osoba zletilá a způsobilá k právním úkonům, určená rozhodčí smlouvou, případně jmenováním stran (§ 4, § 7); stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona, a jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak (ohledně určení rozhodce, resp. rozhodců), platí, že se podrobily jeho vnitřním předpisům (§ 13 odst. 1 a 3).

Pro rozhodčí řízení se užije - nestanoví-li zákon jinak - přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu (§ 30) a rozhodčí řízení končí (je-li rozhodováno věcně) vydáním rozhodčího nálezu (§ 23). Při rozhodování se rozhodci řídí rozhodným hmotným právem; mohou však spor rozhodnout podle zásad spravedlnosti tehdy, jestliže je k tomu strany výslovně pověřily (§ 25 odst. 3). Podle § 27 se strany mohou v rozhodčí smlouvě dohodnout, že rozhodčí nález bude k žádosti některé z nich nebo obou přezkoumán jinými rozhodci; rozhodčí nález, který takto nelze přezkoumat, nebo u něhož marně uplynula lhůta k podání takové žádosti, nabývá dnem doručení účinku pravomocného soudního rozhodnutí a je soudně vykonatelný.

Ingerenci soudu do rozhodčího řízení upravuje především ustanovení § 31; podle něj soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje, c) ve věci se zúčastnil rozhodce, který nebyl ani podle rozhodčí smlouvy, ani jinak povolán k rozhodování, nebo neměl způsobilost být rozhodcem, d) rozhodčí nález nebyl usnesen většinou rozhodců, e) straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, f) rozhodčí nález odsuzuje stranu k plnění, které nebylo oprávněným žádáno, nebo k plnění podle tuzemského práva nemožnému či nedovolenému, nebo g) se zjistí, že jsou dány důvody, pro které lze v občanském soudním řízení žádat o obnovu řízení. Pouze v případě, že soud zruší rozhodčí nález z prvních dvou důvodů, k návrhu některé ze stran pokračuje po právní moci rozsudku v jednání ve věci samé a tuto věc rozhodne; jinak se pokračuje v rozhodčím řízení s tím, že původní rozhodci jsou z nového projednání a rozhodování věci vyloučeni (§ 34 odst. 1, 2). Soudní obranu proti rozhodčímu nálezu pak zakotvuje i ustanovení § 35 zákona ve stadiu řízení exekučního, a to ve formě zvláštního návrhu na zastavení již nařízeného výkonu, jehož důsledkem je přerušení řízení o výkon s eventualitou následného řízení o zrušení vykonávaného rozhodčího nálezu.

Ačkoli se tedy v rozhodčím řízení (shodně s řízením soudním) projednávají věci, jež projednávají rovněž soudy, resp. se v něm také rozhoduje o právech a povinnostech občanskoprávně relevantních subjektů, a ačkoli jeho výsledku (rozhodčím nálezům) zákon připíná obdobný znak vykonatelnosti, tj. státem garantované vynutitelnosti, je z řečeného nepochybné, že mezi oběma řízeními existují rovněž nepřehlédnutelné - a posléze - i podstatné odlišnosti.

Předně, rozhodčí řízení není zcela autonomní, neboť ve vztahu k němu soudní řízení představuje korektivní (opravný) element, byť jsou možnosti nápravy omezené, a podmíněné existencí jen taxative vyjmenovaných vad. Za druhé, oproti soudnímu řízení je referenčním systémem rozhodování sporu nikoli platné (hmotné) právo, nýbrž jsou připuštěny (vedle něj či namísto něj) i tzv. "zásady spravedlnosti". Za třetí, zatímco soudní řízení je vedeno nezávislými soudci, začleněnými do institucionálně vybudované struktury soudní soustavy (čl. 82, čl. 91 Ústavy) na základě jmenování prezidentem republiky bez časového omezení (čl. 93 odst. 1 Ústavy), k rozhodčímu řízení jsou povoláni ad hoc rozhodci jakožto soukromé osoby, určené zásadně dohodou účastníků sporu. A konečně, soudní řízení je výrazem typové působnosti soudní moci jakožto ústavně založené moci státní (čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 90 Ústavy) a tím i nezpochybnitelně moci "veřejné", na rozdíl od řízení rozhodčího, jež má sice zákonnou základnu, nicméně nenastupuje automaticky ("ústavně, resp. veřejnoprávně"), nýbrž na základě soukromé ("soukromoprávní") dohody účastníků konkrétního občanskoprávního (majetkového) vztahu, resp. jejich individuálního rozhodnutí či vůle, vtělené do konkrétní rozhodčí smlouvy, a je tak od soudního řízení soukromým odklonem.

Převažují-li ve vyloženém srovnání zjevně (zejména vzhledem k posledním dvěma odlišnostem) v postavení rozhodce v rozhodčím řízení rysy soukromoprávní, logicky mu nelze naopak připínat atribut "veřejné moci" (srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Právě to jej od soudu relevantně odlišuje, a to v kvalitě natolik zásadní, že rozhodci výše předjímaný znak připodobnitelnosti k postavení soudu - ve sledovaném smyslu - již svědčit nemůže. Identifikovat rozhodce se soudem co do legitimace k podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení ve smyslu § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, jehož se navrhovatel (rozhodce) dovolával, tedy nelze.

Je přiléhavé dodat, že uvedený závěr je v souladu s názory vyjádřenými v konstantní judikatuře Ústavního soudu, v níž byla posuzována otázka způsobilosti rozhodčích nálezů (vydaných podle zákona o rozhodčím řízení) být předmětem ústavních stížností (srov. kupříkladu usnesení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 174/02, sp. zn. III. ÚS 582/02, sp. zn. II. ÚS 448/06, sp. zn. II. ÚS 2169/07 a mnoho dalších). Kupříkladu v usnesení ze dne 22. 10. 2002 sp. zn. IV. ÚS 435/02 Ústavní soud uvedl, odvolávaje se na názor, který již vyjádřil ve svém usnesení ze dne 15. 7. 2002, sp. zn. IV. ÚS 174/02, že "senát Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, který ve věci rozhodoval, byl ustanoven vůlí stran ad hoc a nelze jej ztotožňovat se senátem obecného soudu. Rozhodčí soud je soukromou osobou, která je soudem jen podle názvu, nepatří do soustavy soudů podle zákona o soudech a soudcích, a není orgánem veřejné moci. Má povahu odborné organizace zprostředkovávající služby pro osoby, které chtějí, aby rozhodce jejich právní vztah vyjasnil a napevno postavil. Charakter rozhodčí činnosti je založený smlouvou delegující vůlí stran a její výsledek je činností narovnávající ve smyslu § 585 obč. zák. Výsledek pak je kvalifikovanou formou závazku a jako takový je též závazný. Rozhodce nenalézá právo, ale tvoří (eventuálně napevno staví, vyjasňuje, tedy narovnává) závazkový vztah v zastoupení stran. Jeho moc tedy není delegovaná svrchovanou mocí státu, ale pochází od soukromé vlastní moci stran určovat si svůj osud, kterou mu svěřily. Rozhodčí nález nevydává rozhodčí soud, ale rozhodci. Je vynutitelný z důvodu vynutitelnosti závazku, který byl rozhodcem v zastoupení stran uzavřen. Z tohoto pohledu Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky není v řízení o ústavní stížnosti pasivně legitimován, není orgánem veřejné moci, a tudíž ani jeho rozhodčí nálezy nemohou být rozhodnutím orgánu veřejné moci ve smyslu cit. ustanovení Ústavy a zákona".

Rovněž v pozdějším usnesení ze dne 20. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 32/06 Ústavní soud zdůraznil, že "pro posouzení povahy rozhodčího řízení je významným spolupůsobení vůle stran podřídit spor řešení před rozhodcem a vůle státu propůjčit rozhodčímu řízení obdobné účinky jako má rozhodnutí soudu. Rozhodčí řízení tím představuje procesní institut sui generis, který má na jedné straně svůj původ v dohodě stran a na straně druhé čerpá své jurisdikční účinky z civilního práva. Nestojí tedy mimo právní systém; musí zde být právní řád, který určuje podmínky jeho konání (zejména náležitosti rozhodčí smlouvy), základní zásady procesu, jakož i účinky v něm vydaného rozhodčího nálezu. Není-li však rozhodčí řízení v právu zakotveno jako obligatorní, je namístě přisvědčit názoru, z něhož vychází i výše zmíněné usnesení sp. zn. IV. ÚS 174/02, že převažují znaky smluvní doktríny nad jurisdikční. Nedostatek obligatornosti odlišuje posuzované rozhodčí řízení od řízení před rozhodcem upraveném v § 10, § 13 a násl zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů (jde-li o spor o plnění závazků z kolektivní smlouvy), a tím i od závěrů, jež vyslovil Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 402/01".

Obdobně Evropský soudní dvůr v rozsudku ze dne 23. 3. 1982 ve věci 102/81, ECR 1982, 1095 ("Nordsee") dospěl k závěru, že rozhodce (ustanovený podle německého práva), ačkoli rozhoduje nikoli podle ekvity, nýbrž podle práva, a jehož rozhodnutí má vůči stranám stejné účinky jako konečné rozhodnutí obecného soudu, není oprávněn se obrátit na ESD s předběžnou otázkou, neboť "souvislost mezi rozhodčím řízením v této instanci a organizací systému právní ochrany poskytované soudy v daném členském státě není dostatečně těsná proto, aby rozhodce mohl být považován za soud nebo tribunál členského státu ve smyslu článku 177 (pozn.: nyní článku 234) SES" (citováno dle Pítrová, L., Pomahač, R., Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora, 2. díl, Praha: Linde, a.s., 2001, str. 25-28).

Rozhodci v dané věci tedy oprávnění soudu zakotvená v ustanovení § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu nesvědčí, a aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení ustanovení § 676 odst. 2 obč. zák. proto není. Opak by znamenal ústavně (čl. 95 odst. 2 Ústavy) i podústavně (§ 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nepřípustné rozšíření okruhu subjektů, oprávněných k zahájení řízení o ústavní kontrolu právních předpisů. Byl-li rozhodcem takový návrh přesto podán, byl podán "někým zjevně neoprávněným" ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a jako takový musel být podle tohoto ustanovení odmítnut".

Tím je současně přiměřeně reagováno na úvahy, názory a "postřehy" stěžovatele, obsažené v doplnění ústavní stížnosti.

K tvrzenému porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy se patří zaznamenat, že o výkon soudní moci (plnění úředních povinností), jak bylo výše konstatováno jít nemůže. Také argumentace v podobě odkazů na čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 81, čl. 82, čl. 90, čl. 91, čl. 93 a čl. 95 Ústavy je - z identických důvodů - nepoužitelná.

Stejně jako v obdobných věcech (viz shora) Ústavní soud podle ustanovení výše citovaných ustanovení § 43 odst. 1 písm. d), resp. e) zákona o Ústavním soudu stěžovatelovu stížnost (bez jednání) soudcem zpravodajem odmítl.

Návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodčího nálezu (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) se za těchto okolností již nebylo nutné zabývat, a zvláštního (zamítavého) výroku zde netřeba.

Vzhledem k tomuto výsledku řízení nepokládal Ústavní soud za přiléhavé vyzývat stěžovatele k předložení originálu plné moci pro jeho zástupce (advokáta).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. srpna 2009

Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1425/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies