I. ÚS 84/09 - Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry

17. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Za zcela nepřípustné lze považovat takové odůvodnění soudu, které vychází z důkazů, které vůbec provedeny nebyly. Proto je též nepřípustná, a ve svém důsledku protiústavní, situace, kdy v dovolacím řízení je skutkový základ věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo případně před soudem odvolacím, měněn, resp. deformován, aniž by dovolací soud provedl dokazování.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 02.09.2009 sp. zn. I. ÚS 84/09)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudkyň Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 17. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 84/09 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. N. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 3134/2007-378 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2007 č. j. 51 Co 314/2006-344 ve věci žaloby o zaplacení mzdy, za účasti vedlejšího účastníka J. T.

Výrok

I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2008 č. j. 21 Cdo 3134/2007-378 bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se toto rozhodnutí ruší.

III. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 1. 2009 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces garantované čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a právo na spravedlivou odměnu za práci garantované čl. 28 Listiny.

2. Ústavní stížnost je přípustná [§ 75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], byla podána včas a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že závěr Nejvyššího soudu je ve zcela evidentním a na první pohled zřejmém rozporu s obsahem spisu. Podle stěžovatele s obsahem spisu naprosto nekoresponduje klíčový závěr Nejvyššího soudu, že "z provedených důkazů bylo rovněž zjištěno, že žalovaným byla za uvedené období vyplacena odměna za práci hlídače na uvedeném parkovišti právě manželce I. N." (str. 6 rozhodnutí Nejvyššího soudu). Soud neoznačil jediný důkaz, ze kterého by mělo vyplývat, že by mzda měla být vyplacena stěžovatelově manželce. Žádné takové důkazy nebyly totiž provedeny. Stěžovatel v tomto závěru Nejvyššího soudu spatřuje extrémní nesoulad právních závěrů soudu s vykonanými skutkovými zjištěními, resp. že právní závěry z vykonaných skutkových zjištění v žádné možné interpretaci nevyplývají. Další pochybení Nejvyššího soudu spatřuje stěžovatel v tom, že Nejvyšší soud řešil otázku, jaký vliv na existenci nároku stěžovatele mělo vyplacení žalovaných nároků jeho manželce. Podle názoru stěžovatele nebyl Nejvyšší soud oprávněn řešit danou otázku sám, ale měl jen zrušit rozhodnutí o odvolání a zavázat odvolací soud k tomu, aby se touto otázkou zabýval.

4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Mojmír Putna, který ve svém vyjádření uvedl, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že na výplatu mzdy manželce stěžovatele soud usoudil z výplatních lístků ve spojení se znaleckým posudkem. Tento závěr nebyl odvolacím soudem zpochybněn. Nebyl-li tento skutkový závěr zpochybněn odvolatelem, mohl z něj dovolací soud vycházet. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení ústavně garantovaných práv, a proto předseda senátu Nejvyššího soudu navrhl, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.

5. Stěžovatel ve své replice na vyjádření Nejvyššího soudu uvedl, že stěžovatel jako žalobce neměl důvod napadat skutkové zjištění soudu prvního stupně, že mzda byla vyplácena manželce stěžovatele, neboť tuto skutečnost soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vůbec neuvedl, rozsudkem bylo žalobě téměř v plném rozsahu vyhověno a znalec dal stěžovateli za pravdu, že podpisy na výplatních listech nejsou podpisy jeho manželky. Soud prvního stupně nedospěl ke skutkovému závěru, že mzda za rozhodné období byla vyplácena manželce stěžovatele, a proto ani na něm nestavěl právní posouzení věci. Jelikož se odvolací soud tímto skutkovým závěrem nezabýval, nemohl být ani zpochybňován v rámci dovolání. Podle stěžovatelova názoru nepřipadá v úvahu, aby dovolací soud rozhodoval na základě skutkových zjištění, k nimž nedospěl žádný z nižších soudů. Rozhodnutí dovolacího soudu je nutno považovat za překvapivé, neboť otázka, že mzda byla vyplacena stěžovatelově manželce, byla otevřena až v rozhodnutí dovolacího soudu, a tak neměl stěžovatel možnost se k ní v průběhu řízení vyjádřit. Právní názor Nejvyššího soudu je založen na skutkovém zjištění, které nebylo výsledkem dokazování Nejvyššího soudu. Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho ústavní stížnosti vyhověl.

6. Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti popřel, že by se stěžovatelem jakkoliv uzavřel dohodu o pracovním poměru. Ke stěžovatelovu popudu uzavřel vedlejší účastník pracovní smlouvu s jeho manželkou, s níž byl pracovní poměr ukončen ihned poté, kdy bylo zjištěno, že má "hlavní pracovní poměr, který jí znemožňuje vykonávat práci hlídače". Jí také byla vyplácena sjednaná mzda a placeny zákonné odvody. Mzda je zaměstnancům parkoviště vyplácena tak, že dostanou výplatní listy, na nichž je uvedena výše mzdy za uplynulý měsíc, a vypočtenou částku si zaměstnanci vezmou z vybrané tržby. Spolu s tržbou se odevzdává i podepsaný výplatní list. Zaměstnavatel mzdu přímo nevyplácí. Stěžovatel sám neměl zájem o uzavření pracovní smlouvy, neboť by v takovém případě přišel o invalidní důchod, chtěl jen pracovat za manželku. Pracovní poměr nemohl vzniknout ani konkludentně. Stěžovatel obcházel zákon za účelem získání majetkového prospěchu a takovému jednání nelze přiznat právní ochranu. Proto vedlejší účastník navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.


II.

7. Ústavní soud si k posouzení námitek a tvrzení stěžovatele vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 11 C 230/99, z něhož zjistil následující skutečnosti.

8. Žalobou před obecnými soudy uplatňoval stěžovatel nárok na zaplacení částky 70 000 Kč, neboť mu vznikl nárok na mzdu, náhradu dovolené a příplatky za práci v sobotu, v neděli a ve svátek a za práci přesčas (č. l. 27). Jak uvádí ve své žalobě, pracoval u zaměstnavatele J. T. (dále jen "žalovaný") v období od 1. 11. 1998 do 2. 3. 1999 na základě konkludentně uzavřené smlouvy. Ačkoliv nebyla se žalovaným uzavřena pracovní smlouva, stěžovatel pro něj vykonával práci a byl tak v tzv. faktickém pracovním poměru. Protože žalovaný oddaloval vydání písemné pracovní smlouvy a stěžovateli nebyla ani vyplácena mzda, rozhodl se stěžovatel pracovní poměr ukončit. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že nikdy neměl úmysl stěžovatele zaměstnat a nikdy jej také nezaměstnal (č. l. 38, ale též č. l. 253 a 266). Z důvodu, že namísto stěžovatelovy manželky docházel na parkoviště pracovat stěžovatel, byl pracovní poměr na základě dohody rozvázán. Stěžovatelova manželka obdržela sjednanou mzdu za celou dobu trvání pracovního poměru (č. l. 38).

9. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobě vyhověl téměř v celém rozsahu rozsudkem č. j. 11 C 230/99-276 (č. l. 276 a násl.). Podle jeho názoru vznikl mezi stěžovatelem a žalovaným pracovní poměr bez ohledu na skutečnost, že žalovaný sjednal písemnou pracovní smlouvu s manželkou stěžovatele, a nikoliv se žalobcem. Pokud fakticky nastoupil do práce stěžovatel, vznikl mezi ním a žalovaným pracovní poměr na základě konkludentně uzavřené pracovní smlouvy. Protože stěžovatel vykonával pro žalovaného práci dle pracovní smlouvy, vznikl mu nárok na mzdu. Mzdu bylo třeba platit přímo žalobci; třetí osobě, tj. i stěžovatelově manželce, ji bylo možno platit pouze na základě písemného zmocnění. Při přiznání mzdy soud vycházel z údajů uvedených na výplatních listech. I když tyto údaje byly vykazovány stěžovatelově manželce, soud měl za zřejmé, že šlo o údaje týkající se stěžovatele. Dále soud přiznal stěžovateli náhradu mzdy, celkově 64 475 Kč.

10. Z obsahu spisu dále vyplývá, že

a) při jednání před soudem prvního stupně dne 8. 10. 2002 (č. l. 54 a n.) stěžovatelova manželka I. N. vypověděla, že společně s manželem hlídali materiál na stavbě do té doby, než bylo parkoviště postaveno (totéž lze najít na č. l. 2, 54, 114, 136, 219, 237). Posléze již na parkovišti nepracovala a neví, zda podepisovala pracovní smlouvu se žalovaným. Též si myslí, že nepodepisovala dohodu o ukončení pracovního poměru. Svědkyně dále uvedla: "Mzda za vykonanou práci mi byla slíbena, a to tak, až se dá parkoviště do pořádku, žalovaný mi peníze pouze (pošle?). Něco už jsem na výplatě dostala, nevím, kolik to bylo, nevím, zda-li jsem výplatu dostávala v pravidelných výplatních termínech.". K doplňujícímu dotazu uvedla, že si myslí, že pracovní smlouvu podepisovala doma. Při ústním jednání dne 19. 5. 2004 (č. l. 136) stěžovatelova manželka uvedla, že neví, zda s manželem za hlídání rozestavěného parkoviště dostali zaplaceno, neboť se o to nezajímala. Pracovní smlouvu podepsala a podpis na ní je skutečně její, ale její podpisy nejsou na potvrzení přihlášky zaměstnance a na výplatním listu za listopad 1998. Pracovní smlouvu podepsala, aby s manželem dostali peníze za hlídání staveniště. Dále svědkyně uvedla, že "peníze jsme ani přesto nedostali. Neumím si vysvětlit, proč jsem při minulém výslechu uvedla, že jsem něco na výplatě od žalovaného dostala, opravdu si to již dnes nepamatuji";

b) tvrzení stěžovatele a především jeho manželky (srov. č. l. 2, 54, 114, 136, 219, 237) ohledně hlídání rozestavěného parkoviště nebyla potvrzena žádnými dalšími důkazy, ale naopak výpovědi svědků, kteří uvedli, že nebylo třeba zajišťovat ostrahu materiálu, ji vyvracejí (č. l. 50 a 121). Výpověď manželky stěžovatele o hlídání materiálu pro stavbu parkoviště soud prvního stupně posoudil jako nevěrohodnou (č. l. 277);

c) znaleckým posudkem bylo prokázáno, že sporné podpisy na výplatních listech z 1. 12. 1998 a 31. 12. 1998 jsou pravými podpisy I. N. (č. l. 215 a n.), zatímco autora podpisů za leden a únor 1999 se nepodařilo prokázat - jde velmi pravděpodobně o napodobeniny podpisu I. N., jejichž pisatele nebude možno písmoznalecky identifikovat (č. l. 216), resp. jde o podpisy, jejichž autorem může být kdokoliv (č. l. 225).

11. Městský soud v Praze prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru nedošlo mezi účastníky ke vzniku pracovněprávního poměru (č. l. 344 a n.).

12. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání zamítl (č. l. 378 a n.), neboť mezi žalobcem a žalovaným skutečně vznikl pracovní poměr, ale přesto stěžovateli uplatňované nároky nepřiznal, neboť stěžovatel řízení vedl jen proto, aby vedlejšímu účastníkovi způsobil škodu. Podle Nejvyššího soudu je nepochybné, že všichni tři (stěžovatel, žalovaný a stěžovatelova manželka) předstírali, že se jednalo o pracovní poměr mezi žalovaným a stěžovatelovou manželkou. Žalovaný již údajně uhradil mzdu stěžovatelově manželce, a proto, požaduje-li, aby mu byla vyplacena odměna, je zjevné, že jde o zdánlivý výkon práva, jehož účelem není vykonávat právo, ale poškodit jiného. Podle dovolacího soudu jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, kterému soud nemůže a nesmí poskytnout ochranu. Byť byl rozsudek odvolacího soudu založen na ne zcela přiléhavých důvodech, z důvodu jeho věcné správnosti dovolací soud dovolání stěžovatele zamítl.

13. Podle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Účastníci souhlas poskytli a od ústního jednání bylo upuštěno.

III.

14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

15. Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. V řízení o ústavních stížnostech lze vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002; N 127/28 SbNU 95).

16. Spravedlivým procesem se rozumí celý postup a ucelený řetězec postupů, kdy jsou soudní cestou chráněna práva a právem chráněné zájmy osob. Jinými slovy, právo na spravedlivý proces je ústavně zaručené právo každého na přístup před nezávislého a nestranného soudce, před nímž se domáhá ochrany svých práv. Jde o zákonem stanovený procesní postup a zákonem upravené soudní řízení. Jde tedy o celý řetězec záruk zákonnosti, které v souhrnu odpovídají nárokům ústavnosti vyjádřené v ústavním pořádku České republiky. Všechny tyto aspekty zajišťují "fair trial". Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita. Zásah do základních práv stěžovatele musí dosahovat jistého stupně intenzity, způsobilého velmi pravděpodobně přivodit změnu rozhodnutí obecných soudů [srov. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)].

17. V případech, v nichž Ústavní soud posuzuje otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně, Ústavní soud judikoval, že extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými zakládá porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny - srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257) či sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. 10. 2002 (N 127/28 SbNU 95). Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů (skutková zjištění jsou totiž výsledkem provedení důkazů a jejich hodnocení) a právními závěry na nich vybudovanými. Za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu je nutno považovat situaci, jestliže v soudním rozhodnutí jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995; N 79/4 SbNU 255). Příkladem svévolné aplikace jednoduchého práva je dále existence rozporu mezi skutkovými zjištěními a právem, které bylo na skutková zjištění zcela nepatřičně aplikováno. Jinak řečeno, situace, kdy obecný soud použije na určitý - jinak správně zjištěný - skutkový stav právní normu či souhrn právních norem, které ze své podstaty nejsou na daný případ aplikovatelné (na daný právní vztah nemohou i při zvážení možností jejich interpretace vůbec dopadat), zatíží své rozhodnutí protiústavností v podobě porušení práva na spravedlivý proces (např. nález Ústavního soudu nález sp. zn. III. ÚS 321/03 ze dne 30. 6. 2004; N 90/33 SbNU 371).

18. Úsilí o prosazení základního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 748/05 ze dne 12. 7. 2006; N 135/42 SbNU 83). Za zcela nepřípustné lze považovat takové odůvodnění soudu, které vychází z důkazů, které vůbec provedeny nebyly. Proto je též nepřípustná, a ve svém důsledku protiústavní, situace, kdy v dovolacím řízení je skutkový základ věci, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo případně před soudem odvolacím, měněn, resp. deformován, aniž by dovolací soud provedl dokazování. Ústavní soud již v minulosti zformuloval zásadu zákazu tzv. deformace důkazu, tedy vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného důkazu. Předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, aby informace z hodnoceného důkazu zůstala bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítla do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. nález sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. 6. 1998; N 64/11 SbNU 125).


IV.

19. Ústavní soud se v souzené věci zaměřil na to, zda neexistuje v daném případě nepřiměřený nesoulad mezi skutkovými zjištěními a skutkovými a právními závěry z nich vyvozenými. Dané rozhodnutí Nejvyššího soudu je třeba považovat za svévolné, neboť skutková zjištění zformulovaná Nejvyšším soudem neodpovídají skutkovým zjištěním soudů nižších instancí a právní závěr Nejvyššího soudu je v důsledku toho v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy skrze soudy nižších instancí, resp. z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění těchto rozhodnutí nevyplývá.

20. Nejvyšší soud ve svém rozsudku vyslovil na základě důkazů provedených obecnými soudy skutkový závěr, že "žalovaným byla za uvedené období vyplácena odměna za práci hlídače na uvedeném parkovišti právě manželce žalobce I. N." (str. 6 rozsudku Nejvyššího soudu). Právě tento skutkový závěr vedl Nejvyšší soud k právnímu závěru, že požadavek stěžovatele, aby mu byla vyplacena odměna, ač tato odměna za práci byla již vyplacena jeho manželce, je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy (podle § 7 odst. 2 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění), kterému soud nemůže a nesmí poskytnout ochranu.

21. Uvedený právní závěr však neodpovídá skutkovým zjištěním, ke kterým dospěl soud prvního stupně. Závěr, že odměna za práci byla celá vyplacena stěžovatelově manželce, z důkazů, které provedl obvodní soud, nevyplývá. Ze znaleckého posudku vypracovaného dne 8. 10. 2005 JUDr. J. S. (viz bod 10 c), znalcem v oboru písmoznalectví, specializace ruční písmo, nalézací soud zjistil (č. l. 277, strana 3 rozsudku obvodního soudu), že I. N. podepsala výplatní listy ze dne 1. 12. 1998 (za listopad 1998) a ze dne 31. 12. 1998 (za prosinec 1998). Podpisy na výplatních listech za leden a únor 1999 jsou napodobeniny podpisu I. N., jejichž pisatele nelze písmoznalecky identifikovat. Obvodní soud proto uzavřel, že z výplatních listů ve spojení se znaleckým posudkem vyplývá, že žalovaný mzdu za listopad a prosinec 1998 vyplatil I. N., a pokud jde o mzdu za leden a únor 1999, není ze shora uvedených důkazů zřejmé, zda a komu byla tato mzda žalovaným vyplacena (č. l. 277, strana 4 rozsudku obvodního soudu). Na tomto zjištění nemůže relevantně nic změnit ani tvrzení vedlejšího účastníka ke způsobu výplaty mzdy zaměstnancům parkoviště, které poskytl Ústavnímu soudu ve svém vyjádření (viz bod 6), neboť nevyvrací či nevysvětluje závěry uvedeného písmoznaleckého posudku.

22. Pokud Nejvyšší soud zformuloval skutkový závěr, dle kterého celá odměna za práci byla již vyplacena stěžovatelově manželce, je tento jeho skutkový závěr v extrémním nesouladu s důkazy provedenými soudy nižších instancí. Z nich vyplývá, že mzda za listopad a prosinec 1998 byla vyplacena stěžovatelově manželce; za leden a únor nikoliv. Nejvyšší soud se tak odchýlil od skutkových zjištění, které učinil obvodní soud, aniž by sám provedl další důkazy, které by mu umožnily učinit jiný skutkový závěr.

23. Protože se Nejvyšší soud, aniž by sám prováděl dokazování, dopustil ústavně nesouladného přehodnocení důkazů, nezůstala v daném případě informace ze skutečně provedeného důkazu (tj. mzda za listopad a prosinec 1998 byla vyplacena stěžovatelově manželce; za leden a únor tato skutečnost nebyla prokázána) při jeho hodnocení zachována bez nepřípustné deformace. Nejvyšší soud tak porušil princip fair procesu spočívající v zákazu deformace důkazů, neboť z důkazu dovodil taková skutková zjištění (mzda za celé předmětné období byla vyplacena stěžovatelově manželce), která při racionálním zhodnocení skutečně provedených důkazů nelze učinit a k nimž nedospěl (a ani dospět nemohl) nalézací soud, který dokazování skutečně prováděl. Není akceptovatelné, aby dovolací soud opřel své právní závěry o svévolně modifikovaný skutkový stav, aniž by si o něm sám zjednával jasno a aniž by vysvětlil, proč nepřevzal jako věrohodně zjištěný skutkový závěr nalézacího soudu. Jinak řečeno, dovolací soud rozdílným způsobem hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy, aniž by je zopakoval, popř. doplnil provedením dalších důkazů, přičemž je zřejmé, že právě modifikovaná skutková zjištění stojící v rozporu s vykonanými důkazy vedla následně Nejvyšší soud i k odlišnému právnímu posouzení (aplikace korektivu v podobě dobrých mravů).

24. V posuzované věci proto dospěl Ústavní soud z důvodů uvedených shora k závěru, že Nejvyšší soud svévolnou aplikací jednoduchého práva porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadené rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

25. Zbylé napadené rozhodnutí Ústavní soud nezrušil, neboť se přidržel principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci - zde obecných soudů. Vycházel z toho, že z hlediska ochrany práv stěžovatele postačuje zrušení rozsudku Nejvyššího soudu, jehož úlohou bude zvolit takový procesní postup, jenž by dbal ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Proto byla ústavní stížnost v této části odmítnuta jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 per analogiam zákona o Ústavním soudu.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 84/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies