I. ÚS 1452/09 - K rozhodování o náhradě škody způsobené státem - regulované nájemné

17. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)], jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.08.2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera - ze dne 17. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Londýnská, a. s., se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, IČ 64581489, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 2742/2007-107, jimiž nebylo vyhověno stěžovatelčině žalobě o náhradu škody vůči státu způsobené regulací nájemného z bytů, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva financí jako vedlejšího účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75 a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 2742/2007-107 byla porušena základní práva stěžovatelky na ochranu majetku a na soudní ochranu zakotvená v čl. 11 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 2742/2007-107 se zrušují.


Odůvodnění



I.

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti v záhlavím označeným rozhodnutím obecných soudů, jimiž nebylo vyhověno její žalobě o náhradu škody vůči státu způsobené regulací nájemného z bytů. Stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími byla porušena její práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Argumentace ústavní stížnosti vychází především ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.); nad jeho rámec stěžovatelka poukazuje mimo jiné na skutečnost, že Nejvyšší soud - přestože dovolání u něj leželo celé dva roky a přestože veškerá právnická veřejnost věděla, že se plénum Ústavního soudu bude zabývat regulovaným nájemným - nevyčkal rozhodnutí pléna Ústavního soudu a o dovolání rozhodl těsně před zaujetím stanoviska. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že České republice přiznal za zastoupení advokátem náhradu nákladů řízení.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí jako nedůvodné a ztotožnil se se závěry vyslovenými v předchozích rozhodnutích.

3. Městský soud v Praze (dále též "městský soud") k ústavní stížnosti podal obsáhlé vyjádření, v němž jednak rozebíral obsah odůvodnění svého rozhodnutí a jednak vývoj judikatury Ústavního soudu z poslední doby. Rozbor uzavírá konstatováním, že po seznámení se se stanoviskem sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 shledává, že se právní názor Ústavního soudu vyvinul směrem, který se s ústavní stížností napadeným rozsudkem zcela neshoduje. Při vědomí závaznosti tohoto právního názoru pro svou rozhodovací praxi ponechal městský soud rozhodnutí o ústavní stížnosti na úvaze Ústavního soudu.

4. Nejvyšší soud ve vyjádření odkázal na odůvodnění svého usnesení. Napadené usnesení, vydané před zaujetím stanoviska Ústavního soudu, je dle jeho mínění plně v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, která proces přijímání zákonů ve sněmovně jako úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), nechápe. Nejvyšší soud rovněž konstatuje, že stěžovatelka nevysvětlila, jakým způsobem se jeho rozhodnutí dotýká jejích ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní stížností spočívající v polemice s právními a skutkovými závěry obecných soudů, s pouze obecnou výtkou protiústavnosti, stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Z těchto důvodů by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

5. Vedlejší účastník (Česká republika - Ministerstvo financí) ve vyjádření konstatoval, že stěžovatelka neunesla důkazní "břímě" o správnosti jí vyčíslené částky nepřiměřeného zisku a postupovala zjevně ve shodě s mnohými hromadně podávanými žalobami nových vlastníků domů, z nichž většina převzala nájemníky dobrovolně od předchozího vlastníka, a nyní se chtějí zbavit této povinnosti. V případě stěžovatelky se nemůže jednat o porušení práva na soudní ochranu, ani o porušení práva na ochranu majetku, který zřejmě nově získala v rozsahu omezení, jaké měl předchozí vlastník. Toto vyjádření je dle výslovného upozornění vedlejšího účastníka plně v souladu se stanoviskem vlády k přijatelnosti a odůvodněnosti stížnosti Jana Vomočila, Oskara Morawetze, Art 38 a. s., Vladislava a Václava Hlaváčkových proti České republice ze dne 28. 12. 2007. Vedlejší účastník odkázal rovněž na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. K právě vylíčeným typizovaným argumentům, jež vedlejší účastník bez ohledu na skutkový stav konkrétní pře používá i v řadě dalších věcí týkajících se regulovaného nájemného [jak je Ústavnímu soudu známo z jeho rozhodovací činnosti i v jiných věcech; srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 680/08 ze dne 2. 7. 2009 (N 153/54 SbNU 3) nebo nález sp. zn. I. ÚS 908/09 ze dne 19. 8. 2009 (N 189/54 SbNU 343)], vedlejší účastník nově dodal, že stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 nepovažuje "za pokyn k nahrazení soudního důkazního řízení o konkrétních žalobách, mechanickým vyplácením paušálních částek peněžitých náhrad z prostředků státního rozpočtu všem majitelům nájemních domů, kteří stát žalovali o co nejvyšší částku svého jiným způsobem neprosazeného podnikatelského výnosu". Na základě toho vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

6. Stěžovatelka v replice označila mimo jiné vyjádření vedlejšího účastníka za účelové a paušální, a naopak se ztotožňuje s již citovaným stanoviskem pléna Ústavního soudu, že každý případ má být posuzován individuálně. Stěžovatelka se nikdy k hromadným žalobám proti České republice nepřipojovala a ani se neobracela se svými stížnostmi na Evropský soud pro lidská práva. Stěžovatelka se nedomáhala dorovnání výše nájmů na úroveň tržního nájemného, ale pouze dorovnání do úrovně spravedlivé a ekonomicky přiměřené výše nájmů tak, jak je výše nájemného upravována v právních předpisech přijatých po roce 2007; krom toho stěžovatelka rozsah svých investic do nemovitého majetku ve svých podáních vždy dokládala. Vyjádření Městského soudu v Praze považuje stěžovatelka za nejkorektnější ze všech; naproti tomu Nejvyššímu soudu vytýká, že jeho špatná rozhodovací praxe, nadto nerespektující judikaturu Ústavního soudu, byla zásadní překážkou pro to, aby obecné soudy akceptovaly oprávněné nároky vlastníků nemovitého majetku, ať již proti samotným nájemcům bytových jednotek nebo proti státu. Stěžovatelka znovu upozorňuje, že rozhodnutí dovolacího soudu několik dnů před přijetím stanoviska plénem Ústavního soudu je minimálně krajně neetické; dle stěžovatelky se nabízí myšlenka, že soud vydával své rozhodnutí v očekávání stanoviska pléna Ústavního soudu, se kterým se zcela evidentně neztotožnil.


II.

7. Z procesního spisu vyplynuly následující skutečnosti:

8. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. 4. 2006 č. j. 18 C 110/2005-49 zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 17 280 000 Kč s příslušenstvím (coby náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, spočívajícím v regulaci nájemného, a to za období od 1. 5. 2002 až do 30. 4. 2005), a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníku.

9. Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 13. 12. 2006 č. j. 13 Co 302/2006-75 rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. S poukazem na nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.) a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. 4. 2006 (N 80/41 SbNU 59) považoval dlouhodobou nečinnost Parlamentu spočívající v nepřijetí pozitivní právní úpravy regulace, resp. deregulace nájemného za protiústavní, avšak zpochybnil, že by se jednalo o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud se zabýval rovněž případnou odpovědností podle § 420 občanského zákoníku. Mimo jiné konstatoval, že nárok na náhradu škody vůči státu však může přicházet v úvahu jen tam, kde se oprávněný nedomůže svého práva přímo proti druhému účastníku závazkového vztahu; teprve nebude-li touto cestou pronajímatel uspokojen, bude moci uplatnit svou pohledávku nebo její neuspokojenou část proti státu z titulu náhrady škody. Stěžovatelka se však žádným způsobem nepokusila domoci se svého nároku na nájemcích, a odvolací soud proto shledal její žalobu předčasnou.

10. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 4. 2009 č. j. 25 Cdo 2742/2007-107 dovolání stěžovatelky odmítl a uložil jí povinnost k náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejšímu účastníku. Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stran závěru, že přijímání zákonů nelze považovat za nesprávný úřední postup, odkázal na R 7/2008 a odmítl též možnost aplikace § 420 občanského zákoníku. Ohledně požadavků plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny poukázal na svou předchozí judikaturu (např. sp. zn. 25 Cdo 2632/2005). Námitky, že se soudy nevypořádaly s politickými aspekty, které se na vzniku protiústavního stavu výrazně podílely, ani s precedentním sporem ve věci Hutten-Czapská versus Polská republika, ačkoliv mu stěžovatelka věnovala v žalobě značnou pozornost, naplňují dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nelze; k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což není tento případ.

III.

11. Ústavní stížnost je důvodná.

12. Ústavní soud se problematikou, jíž se dotýká ústavní stížnost, zabýval již několikrát v minulosti. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 - v němž také poukazuje na předchozí judikatorní vývoj - dospěl k závěru, že "samotná dikce § 696 odst. 1 občanského zákoníku, která pouze předjímá přijetí nové úpravy, není protiústavní, protiústavní je dlouhodobá nečinnost zákonodárce, jež má za následek ústavně neakceptovatelnou nerovnost a v konečném důsledku porušení ústavních principů; ... za určitých podmínek jsou důsledky mezery (chybějící právní úpravy) protiústavní, zejména tehdy, když zákonodárce se rozhodne, že určitou oblast upraví, tento úmysl v zákoně vysloví, avšak předvídanou regulaci nepřijme. Stejný závěr platí i v případě, kdy Parlament deklarovanou úpravu přijal, avšak tato byla zrušena proto, že nesplňovala ústavní kritéria a zákonodárce nepřijal ústavně konformní náhradu, ačkoliv mu k tomu Ústavní soud poskytl dostatečnou lhůtu (18 měsíců).". S ohledem na to, že dlouhodobá nečinnost zákonodárce (jako představitele jedné větve veřejné moci ve státě), který nepřijal úpravu jednostranného zvyšování nájemného, je v rozporu s ústavním pořádkem, dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přitom výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli (ale i nájemci) s byty s regulovaným nájemným a pronajímateli (nájemci) s byty s tržním nájemným.

13. Rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech týkajících se problematiky nájemného, jakož i souvisejících otázek ohledně náhrady majetkové újmy, zaznamenala po vydání nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 určitý vývoj, který směřoval k rozdílným právním závěrům; to se ostatně odráží i v odůvodněních napadených rozhodnutí a v podáních, která Ústavní soud v této věci obdržel. Z tohoto důvodu I. senát Ústavního soudu v souladu s § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, předložil věc plénu k zaujetí stanoviska, kterým se odchyluje od právních názorů vyslovených v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345) a v nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 (N 216/51 SbNU 683). Předmětem posouzení učinil dvě otázky, jež spolu úzce souvisejí: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné, b) subsidiarita nároku na náhradu škody vůči státu, přičemž druhá z nich se přímo dotýká posuzované věci.

14. Ústavní soud přijal stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, v němž důsledně rozlišil otázku zvyšování nájemného soudním rozhodnutím na straně jedné a právo na náhradu za omezení vlastnického práva na straně druhé a dále vymezil vzájemný vztah obou těchto odlišných nároků.

15. K problematice zvyšování nájemného Ústavní soud dospěl k závěru, že "[o]becné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.".

16. K právu na náhradu za omezení vlastnického práva a jeho vztahu k možnosti zvyšování nájemného Ústavní soud uzavřel, že "[ž]aloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pronajímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dnem podání žaloby. Za dobu, která tomuto dni předchází, může pronajímatel bytu uplatnit svůj nárok na náhradu za nucené omezení vlastnického práva proti státu přímo.".

17. Ve světle závěrů obsažených v citovaném stanovisku, na které se plně odkazuje, je zcela evidentní, že postup obecných soudů při posuzování nároku stěžovatelů nemůže obstát (přitom nesprávné právní hodnocení uplatněného nároku stěžovateli nemůže sehrávat významnou roli - v duchu zásady iura novit curia). Stěžovatelka se domáhala po státu náhrady škody za období od 1. 5. 2002 do 30. 4. 2005. V žádné části tohoto období nedocházelo ve smyslu citovaného stanoviska ke konkurenci nároků na zvýšení nájemného (vůči nájemci) a na náhradu za omezení vlastnického práva (vůči státu), neboť možnost žalovat nájemce na zvýšení nájemného byla založena teprve nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 [tj. od jeho vykonatelnosti vyhlášením ve Sbírce zákonů dne 2. 6. 2006; viz čl. 89 odst. 2 Ústavy, § 57 odst. 1 písm. a) a § 58 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva tak subsidiární charakter nemá a po stěžovatelce nelze žádat, aby nejprve žalovala nájemce, neboť za žalované období jí vůči nim žádný nárok na zvýšení nájemného soudním rozhodnutím nelze přiznat.

18. Bude proto povinností obecných soudů zabývat se otázkou, zda stěžovatelce v intencích citovaného stanoviska náleží právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny a případně v jaké výši. V souladu s citovaným stanoviskem, jakož i s nálezy sp. zn. I. ÚS 2220/08 ze dne 10. 6. 2009 (N 137/53 SbNU 705) a sp. zn. I. ÚS 680/08 ze dne 2. 7. 2009 (N 153/54 SbNU 3) či sp. zn. I. ÚS 908/09 ze dne 19. 8. 2009 (N 189/54 SbNU 343) Ústavní soud připomíná, že posouzení, zda v dané věci byl dán konkrétní nárok stěžovatelky na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejího základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejím případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu. Samotná protiústavnost konkrétní právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným (ostatně sama stěžovatelka uvádí, že výši jí vzniklé újmy neodvíjí od tržního nájemného). Obecné soudy tedy nesmí nárok na náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musí za respektování výše uvedených závěrů posoudit jednotlivé individuálně uplatněné nároky. V tomto smyslu je tedy tvrzený nárok pronajímatele (vlastníka bytu) třeba právně posoudit z hlediska práva na náhradu podle čl. 11 odst. 4 Listiny. Obecné soudy jsou v tomto směru povinny vytvořit ve smyslu § 118a o. s. ř. dostatečný procesní prostor, aby se obě strany řízení mohly k novému právnímu posouzení vyjádřit a případně uplatnit nové důkazy nebo námitky.

19. Ústavní soud rovněž považuje za nutné ve shodě se stěžovatelkou podotknout, že postup Nejvyššího soudu, který o dovolání rozhodl bezprostředně před přijetím stanoviska pléna Ústavního soudu, jež by mělo pro jeho rozhodování zásadní význam, skutečně vyvolává značné pochyby o účelovosti takového kroku. Krom toho lze tomuto usnesení vytknout též nesprávný a protiústavní závěr, že dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. apriori vylučuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud tak nerespektoval ustálenou judikaturu Ústavního soudu [(např. nález sp. zn. II. ÚS 182/05 ze dne 18. 12. 2007 (N 227/47 SbNU 973), nález sp. zn. IV. ÚS 128/05 ze dne 10. 5. 2005 (N 100/37 SbNU 355), nález sp. zn. II. ÚS 650/06 ze dne 9. 1. 2008 (N 3/48 SbNU 25), nález sp. zn. I. ÚS 2030/07 ze dne 11. 9. 2007 (N 138/46 SbNU 301), nález sp. zn. II. ÚS 2837/07 ze dne 6. 8. 2008 (N 136/50 SbNU 205) či nález sp. zn. II. ÚS 3005/07 ze dne 4. 3. 2009 (N 45/52 SbNU 449)], dle níž "[p]ouze interpretace, podle které rozhodnutí soudu, proti němuž je založena přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., lze obecně napadnout jednak z důvodů nesprávného právního posouzení věci, tak i z důvodů vad řízení, znamená současné naplnění jak ústavně stanovené povinnosti soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv, tak i účelu daného typu dovolacího řízení, který směřuje mimo jiné ke sjednocení judikatury obecných soudů. Výklad, podle kterého důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. vylučuje možnost připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu.". Je nepochybné, že i procesní postup soudu může představovat otázku, na kterou mohou existovat v soudní praxi rozdílné názory, vyžadující si jejich sjednocení rozhodnutím Nejvyššího soudu.

20. Rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)] rozhodl Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení. Ústavní soud v citovaném nálezu konstatoval, že "[j]e všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. To nejméně pokud jde o dobu před vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, kterým byl zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. Nebyl tedy důvod, aby žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovatelce spravedlivě žádat, aby hradila žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu. Je-li stát k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát.". Uvedený právní názor se plně uplatní i v souzené věci; nechal-li se proto vedlejší účastník (Česká republika) v řízení o dovolání podaném stěžovatelkou zastoupit advokátem, nelze odměnu advokáta považovat ze náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř.

21. Ústavní soud proto zejména Nejvyššímu soudu připomíná, že podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci, jakož i pravidlo stanovené v čl. 10 Ústavy, dle něhož vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Pro výklad a používání procesních předpisů to znamená, že se obecný soud (včetně soudu nejvyššího) nemůže spokojit s interpretací zůstávající na úrovni textu občanského soudního řádu, ale že je nutno hledat smysl a účel každého jeho ustanovení, jenž je konformní s požadavky plynoucími z práva na spravedlivý proces, upraveného v hlavě páté Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

22. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze, jakož i usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1452/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies