I. ÚS 689/09

17. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele jménem Q. P. V., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 95 T 313/2007, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 8 To 455/2008, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 3. 2009, stěžovatel napadl rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") ze dne 28. 3. 2008, sp. zn. 95 T 313/2007 (dále jen "rozsudek městského soudu"). Rovněž napadl rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 8 To 455/2008 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), jímž byl zrušen rozsudek městského soudu a byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon").

Stěžovatel za prvé namítá, že protokoly o sledování osob a věcí, které byly provedeny v řízení jako důkaz, byly vyhotoveny v rozporu se zákonem. Ač tak stanoví § 55 odst. 1 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), není uvedeno jméno, příjmení a funkce úředních osob, které vlastní sledování provedly. Protokoly nebyly vyhotoveny osobami, které vlastní sledování prováděly, ale osobami nadřízenými, které tomuto sledováním nebyly přítomny. Příslušná ustanovení byla do trestního řádu vtělena s jednoznačným úmyslem zajistit jednotnost, úplnost a ověřitelnost informací v protokolech uvedených. Pokud tedy § 55 odst. 1 písm. c) trestního řádu předpokládá uvedení jména a příjmení úředních osob a jejich funkce, pak se má na mysli uvedení těch osob, které byly úkonu, který je předmětem sepisu protokolu, přítomny a bezprostředně se ho účastnily. Neuvedení těchto úředních osob nemůže nahradit označení osoby, která za obsah protokolu zodpovídá, zvláště pak za situace, když tato žádnému takovému úkonu přítomna nebyla. Dále v rozporu s § 55a odst. 2 trestního řádu není uveden údaj o použitém technickém prostředku, kterým byl učiněn zvukový nebo obrazový záznam. Protokoly byly navíc vyhotoveny teprve dne 17. 9. 2007 respektive 18. 9. 2007, tedy nikoli při úkonu nebo bezprostředně po něm, jak vyžaduje ustanovení § 55 odst. 1 trestního řádu. Není ani zřejmé, z čeho bylo čerpáno při jejich vyhotovení, z jakých poznatků a kdo tyto poznatky poskytl.

Za druhé stěžovatel uvádí, že dle příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ze dne 28. 8. 2007 měla být provedena prohlídka v areálu tržnice na adrese Brno, Olomoucká 61, ležícím na parcelách v příkazu blíže specifikovaných. Příkaz však musí být vydán na konkrétní prostory, o kterých má policejní orgán důvodné poznatky o páchání trestné činnosti. V předmětném areálu se nachází velké množství stánků a vzhledem k poznatkům známým orgánům činných v trestním řízení ze sledování osob a věcí v době vydání příkazu měla být tato specifikace konkrétnější. Dle stěžovatelova názoru také nepostačuje, aby v příkazu k prohlídce byl uveden pouze vlastník nemovitostí, ve kterých se prohlídka má vykonat, nýbrž má být uveden i ten, proti němuž vydaný příkaz k prohlídce směřuje. Orgánům činným v trestním řízení již bylo známo, že nebytové prostory užívají konkrétní osoby vietnamské národnosti, jejichž přesná identifikace byla možná.

Stěžovatel odkazuje na čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.


II.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní soud, po uvážení vznesených námitek, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu byl již dříve zrušen rozsudkem krajského soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnost za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.

Ústavní soud v prvé řadě předesílá, že nyní projednávaná ústavní stížnost, respektive v ní uplatněné námitky, jsou obdobné, jako námitky již řešené Ústavním soudem v rámci ústavní stížnosti spoluodsouzené T. T. H. N., které byly již dříve odmítnuty jako zjevně neopodstatněné (sp. zn. I. ÚS 687/09 in http://www.usoud.cz). V důsledku toho jsou obdobné i důvody, pro které nelze uplatněným námitkám přisvědčit.

Ústavní soud - bráno obecným pohledem - sám neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani výlučně ani převážně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, vždy zvažuje skutečnou povahu daného postupu a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku v konkrétní věci posuzuje zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění, a to s ohledem na funkci, kterou v trestním řízení plní. Tímto přístupem mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. Řečeno poněkud jinak, ne každé pochybení orgánů činných v trestním řízení na úrovni podústavního práva je samo o sobě způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivců, tedy představovat důvod intervence Ústavního soudu.

V souvislosti s takto vytyčeným algoritmem ústavně právního přezkumu je klíčové, že stěžovatelovy námitky namířené proti protokolům o sledování osob a věcí jsou ryze formální povahy. Stěžovatel nerozporuje věcnou stránku případu, tedy že by kupříkladu nebyly vůbec dány zákonné podmínky možnosti sledování osob a věcí, že by po obsahové stránce byly protokoly nejasné či že by v nich obsažené informace neusvědčovaly stěžovatele ze spáchání trestné činnosti, apod. I kdyby Ústavní soud uznal stěžovatelem namítané formální nedostatky ohledně protokolů o sledování osob a věcí, nebylo by možné než dovozovat, že tyto nedostatky (vady řízení) nedosahovaly takové úrovně, aby se dotkly stěžovatelových ústavně garantovaných základních práv a svobod v rozsahu vyžadujícím kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní rozměr v souzené věci nemají, neboť spravedlivost či nespravedlivost řízení je nutno hodnotit v jeho celku.

Stěžovatel dále namítal, že předmětný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků měl být vydán na konkrétněji vymezené prostory, neboť v předmětném areálu se nachází velké množství stánků. Dle názoru Ústavního soudu však pokud příkaz určuje objekty, jež mají být prohlídce podrobeny, a tyto jsou uvedeny s přesnou adresou a příkaz navíc vyjadřuje i vlastnické vztahy k prohledávaným nemovitostem, lze to považovat za dostačující. Nadto z příkazu plyne (jak Ústavní soud zjistil již v řízení o Ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 687/09), že jeho smyslem nebylo omezit prohlídku na určité stánky, nýbrž prohlídka měla být provedena "v prodejních stáncích skladovacích a přilehlých prostorách včetně kontejnerů a zaparkovaných vozidel". Proto nebylo ani důvodu specifikovat příkaz na určité stánky konkrétně vyjmenované (jestliže toto stěžovatel svou argumentací sledoval).
Pokud jde o poslední stěžovatelovu námitku, že v příkazu nepostačuje uvedení vlastníka předmětných nemovitostí, kde se prohlídka má vykonat, ale má být uveden i ten, proti němuž příkaz směřuje, stěžovatel poukazuje na nemožné, tedy jeho argumentace je vyloučena již povahou věci. Konkrétní osoby, kterých se dané trestní řízení dotýkalo, byly totiž (jak Ústavní soud rovněž zjistil již v řízení o Ústavní stížnosti sp. zn. I. ÚS 687/09) policejním orgánem ztotožněny až po provedení samotné prohlídky.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2009


František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 689/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies