I. ÚS 1634/09

17. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. M. R., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. dubna 2009, sp. zn. 5 Cmo 41/2009, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. prosince 2008, sp. zn. 75 Cm 255/2008, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod.

Stěžovatel podal dne 9. 9. 2008 u Městského soudu v Praze žalobu na náhradu škody proti několika subjektům spojenou s návrhem na zajištění důkazních prostředků ve smyslu ustanovení § 102 odst. 2 o. s. ř.

Dne 29. 12. 2008 rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 75 Cm 255/2008-88 o návrhu stěžovatele na zajištění důkazních prostředků tak, že návrh zamítnul, a to s odůvodněním, že stěžovatel neosvědčil, že existuje obava, že důkazy nebude možné později provést nebo že je bude možné provést jen s obtížemi, a dále s odůvodněním, že stěžovatel neosvědčil, že specifikované důkazy budou mít v řízení o věci samé určitý význam.

Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením ze dne 1. 4. 2009, č. j. 5 Cmo 41/2009-99, tak, že napadené usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Své rozhodnutí odůvodnil nedostatkem osvědčení důvodnosti obavy, že důkazy nebude možné později provést, nebo je bude možné provést jen s obtížemi, jelikož s ohledem na charakter předmětných důkazních prostředků - listin, které se týkají banky nebo jsou jí vedeny - lze jen stěží předpokládat, že by je nebylo možné předložit až v rámci řízení s tím, že se jedná o jinou situaci, než kdyby předmětem provedení v důkazním řízení byly soukromé listiny. U smluv banky a účtů jí vedených totiž existují přesná pravidla evidence a je prováděn audit. Vrchní soud v Praze dále uvedl, že i když nelze předpokládat, že by stěžovatel měl přímo dokládat úmysl žalovaných v tomto směru, minimálně by musel osvědčit alespoň nějaké jednání žalovaných, z něhož by bylo možné takovou důvodnost obavy dovodit.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že uvedeným postupem obecných soudů byl zbaven možnosti efektivně hájit svá práva před soudem. Zdůrazňuje, že žalovaní nemají zájem navrhované důkazní prostředky předkládat, neboť by tak byli usvědčeni z vlastního protiprávního jednání. Rovněž stěžovatel uvádí, že navrhované zajištění důkazů by nezpůsobilo žalovaným újmu, která by byla výraznější než újma, která by vznikla stěžovateli, pokud by tyto důkazy nebylo možno provést.

Dále stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, který neměl za osvědčené, že by provedení důkazů navržených k zajištění mělo ve věci samé určitý význam. Konečně stěžovatel poukazuje na preventivní charakter institutu zajištění důkazů podle ustanovení § 102 odst. 2 o. s. ř. a existenci důkazního břemene na své straně, jehož neunesení by mělo za následek neúspěch v celé věci.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy), není možno považovat za superrevizní instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže správní orgány a obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného zohlednění ústavně zaručených práv (jichž se stěžovatel dovolává) na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, jako např. ve formě nerespektování kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

I ve vztahu k postupu dle ustanovení § 102 odst. 2 o. s. ř. dále Ústavní soud poukazuje na zdrženlivost, se kterou přezkoumává nemeritorní rozhodnutí soudů v průběhu soudního řízení. Lze to ilustrovat na judikatuře vztahující se k - v praxi častějšímu - návrhu na vydání předběžného opatření (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 221/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 16, rok 1999 - IV. díl, C. H. BECK, pod č. 158, str. 171 a násl., nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 31/97, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 8, rok 1997 - II. díl, C. H. BECK, pod č. 69, str. 183 a násl. a nález sp.zn. II. ÚS 343/02, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č.28, ročník 2002 - díl IV., pod č. 140, str. 223 a násl.). Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost proti rozhodnutí o (ne)vydání předběžného opatření je v principu přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků. Věcného projednání Ústavní soudem však lze dosíci toliko jde-li o předběžné opatření představující zásah do základního práva, jenž není odstranitelný v dalším řízení před obecnými soudy. Analogicky aplikováno na situaci stěžovatele, i ve vztahu k ustanovení § 102 odst. 2 o. s. ř. platí, že musí jít ze strany obecných soudů o intenzivní zásah, který s prokázanou mírou pravděpodobnosti poznamená budoucí soudní řízení tak, že základní práva stěžovatele již nebudou moci být dalšími procesními úkony ve výsledku zachována, resp. ochráněna.

O takovou situaci však v případě stěžovatele nejde.

Podle aplikovaného ustanovení § 102 odst. 2 o. s. ř. může soud i bez návrhu zajistit důkaz, je-li obava, že později jej nebude možné provést vůbec nebo jen s velkými obtížemi. V nyní projednávané věci Městský soud v Praze ve svém usnesení přesvědčivě a logicky vyložil, proč vzhledem k charakteru listin - zejm. smluv a bankovních dokladů - nepovažuje jejich pozdější provedení za nemožné nebo obtížné. K osvědčení zákonem předpokládané obavy podle ustálené a ústavně konformní judikatury obecných soudů nepostačuje pouhé subjektivní tvrzení stěžovatele. V tomto proto Ústavní soud nemá důvod závěry Vrchního soudu v Praze zpochybňovat a na odůvodnění jeho usnesení proto postačí odkázat.

Stěžovatel, pokud Ústavnímu soudu předkládá tytéž námitky, o kterých již obecné soudy rozhodovaly, navíc zjevně staví Ústavní soud do role další instance obecného soudnictví. Zvláště pokud v ústavní stížnosti opakovaně napadá část odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, který mj. uvedl, že nemá za osvědčené, že důkazy navrhované k zajištění budou mít v řízení o věci samé určitý význam. V tomto dal stěžovateli zapravdu již Vrchní soud v Praze, který se s tímto dílčím závěrem neztotožnil. Tato skutečnost však nic nemění na přesvědčivosti důvodů, které obecné soudy i Ústavní soud považují v napadených usneseních za nosné.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2009


František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1634/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies