I. ÚS 2214/08 - Posouzení protiprávního zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.

18. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

V restitučních věcech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem.

Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízeních podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována.

Má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo; věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 02.09.2009 sp. zn. I. ÚS 2214/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 18. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 2214/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele B. K. proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 7. 2005 č. j. 16 C 541/92-284 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2005 č. j. 16 C 541/92-295, dále proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 2. 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na vydání nemovitostí, za účasti Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a a) Z. S. a b) K. S. jako vedlejších účastníků řízení.

Výrok

I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342, rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 17. 2. 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318 a rozsudkem Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 7. 2005 č. j. 16 C 541/92-284 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2005 č. j. 16 C 541/92-295 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Tato rozhodnutí se proto ruší.


Odůvodnění



I.

1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 1. 9. 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 1. 7. 2005 č. j. 16 C 541/92-284, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 1. 8. 2005 č. j. 16 C 541/92-295, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále též "krajský soud") ze dne 17. 2. 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342, přičemž namítal porušení čl. 11 a ustanovení článků hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel v úvodu ústavní stížnosti nejprve brojil proti usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, neboť nebylo shledáno přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stěžovatel zpochybnil především "úzký pohled" Nejvyššího soudu na jeho dovolání, neboť dovolání zhodnotil jako "nespokojenost se skutkovými zjištěními nižších soudů". Stěžovatel v této souvislosti zdůraznil, že k elementárním činnostem soudů přináleží zjišťování objektivních skutečností, které soudy mají rovněž objektivně hodnotit. Podle stěžovatele těmto povinnostem obecné soudy v jeho případě nedostály, a to ani Nejvyšší soud v řízení o dovolání.

3. Stěžejní část námitek stěžovatele se týkala především závěrů obecných soudů stran protiprávního zvýhodnění žalovaného (vedlejšího účastníka) při nabývání nemovitosti, jejíž vydání stěžovatel požadoval. Podle stěžovatele dospěly obecné soudy v této otázce k nesprávnému závěru. Stěžovatel konkrétně uvedl, že v řízení před obecnými soudy předložil autentický dokument, v němž doporučoval předseda bytového odboru Městského národního výboru v Děčíně (dále též "MěNV v Děčíně") M. H. prodat nemovitost žalovanému a dle stěžovatele v něm výslovně uvedl: "Přikláním se k řešení S., člena KSČ a LM. Znám jej z činnosti v LM a z akcí pořádaných obč. výborem, protože bydlí v Jezdecké 13...". Stěžovatel k tomu v ústavní stížnosti poznamenal, že M. H. se s žalovanými (nyní vedlejšími účastníky) dobře znal, jelikož obě rodiny bydlely nedaleko od sebe a M. H. s žalovaným byli členy stejného útvaru Lidových milicí. Pro podložení svých tvrzení o angažovanosti žalovaného upozornil stěžovatel na posudek generálního ředitelství ČSPLO v Děčíně, v němž bylo uvedeno, že "úkoly, které jsou S. ukládány v politické i hospodářské oblasti plní zodpovědně, je aktivním členem strany, politiku KSČ hájí a prosazuje. Je členem Lidových milicí, kde byl za dobrou práci několikrát odměněn, a členem BSO II. stupně. Dále pracuje v odb. organizaci, SČSP a ČSVTS ...". S ohledem na to stěžovatel polemizuje se závěrem krajského soudu, podle něhož se na straně žalovaného jednalo pouze o pasivní členství v KSČ, přičemž opak nebyl tvrzen ani prokázán. Stěžovatel naopak zdůraznil, že žalovaný byl mezi uchazeči ten nejprominentnější, s nejlepším politickým vysvědčením a s dobrými konexemi. Podle jeho názoru, pokud by se o předmětný rodinný dům přihlásil někdo "prominentnější", obdržel by dům on.

4. Právě ve faktu, že ono doporučení M. H. předcházelo přidělení rodinného domu žalovaným, spatřuje stěžovatel jejich neoprávněné zvýhodnění podle § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů. Podle jeho názoru soudy nesprávně dovozují, že byl vedlejší účastník upřednostněn z důvodů zaplacení celé kupní ceny najednou a trvalého pobytu v Děčíně. To podle jeho názoru je v rozporu s předloženým seznamem kupujících, který dokládá, že se komise již nezabývala uchazeči, kteří na základě této listiny byli negativně posouzeni.

5. Dle názoru stěžovatele sehrálo členství v KSČ v tomto případě roli zásadního významu. Soudce, který ho odsoudil za opuštění republiky, autor původního znaleckého posudku Z. L., předseda bytového odboru městského národního výboru M. H., žalovaný a podle názoru stěžovatele pravděpodobně i zbytek výběrové komise byli členové KSČ.

6. V této souvislosti stěžovatel poukázal na znevýhodnění svého otce jako uchazeče o předmětné nemovitosti, v jehož případě došlo k apriornímu vyřazení z řad uchazečů, a to s ohledem na příbuzenský vztah k stěžovateli, což má podle stěžovatele opět dokládat seznam uchazečů, předložený před obecnými soudy jako důkaz. Dle stěžovatelova názoru došlo k vyloučení otce protiústavně, neboť podle tehdejší Ústavy měli všichni občané stejná práva. Na tomto seznamu je napsáno "příbuzenský vztah - nelze", rukou pak "ne" a "chce ve splátkách". Stěžovateli se pak jeví jako absurdní teze odvolacího soudu, že otec žalobce byl při posuzování žádosti o odprodej domku hodnocen podle stejných kritérií jako ostatní uchazeči.

7. Podrobně se stěžovatel také vyjádřil ke skutkovým zjištěním obecných soudů týkajících se hodnoty nemovitosti a vypracovaných znaleckých posudků. Podle stěžovatele autor původního znaleckého posudku nezhodnotil také zařízení umístěná původně v domě a odvezená až po tři čtvrtě roce příbuznými stěžovatele. Stěžovatel ani nesouhlasí se zařazením nemovitosti do II. cenové kategorie. Dle jeho názoru měla být nemovitost zařazena do I. cenové kategorie, čímž by tehdejší prodejní cena byla významně navýšena.

8. Konečně stěžovatel napadal i právní posouzení účinnosti kupní smlouvy, k čemuž byl podle jeho názoru nezbytný souhlas krajského národního výboru (dále též "KNV"). Tento však není přítomen v žádném dokumentu. Obecné soudy v tomto bodě konstatovaly důkazní nepodloženost jeho tvrzení o absenci tohoto souhlasu. Podle stěžovatele však nelze v řízení prokazovat negativní skutečnost. S ohledem na shora uvedené skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

9. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.

10. Okresní soud v Děčíně sdělil, že se nebude k věci vyjadřovat. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pouze odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že jeho úkolem v dovolacím řízení bylo nejprve posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a případně důvodnost dovolání podle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. Stěžovatel vytýkal rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru Nejvyššího soudu to, že nebylo přezkoumáno, zda byly před soudy nižších stupňů "zjišťovány objektivní skutečnosti" a zda byly zjištěné skutečnosti "objektivně hodnoceny". To však Nejvyššímu soudu nepřísluší. Podle názoru Nejvyššího soudu nebylo v dovolání nijak specifikováno, z jakého důvodu stěžovatel považuje dovolání za přípustné na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za těchto okolností považuje Nejvyšší soud ústavní stížnost za zjevně neopodstatněnou a navrhl její odmítnutí.

11. Vedlejší účastníci, tj. Z. S. a K. S., zaslali Ústavnímu soudu společné vyjádření. V ústavní stížnosti se podle jejich názoru nevyskytují žádné nové skutečnosti, které by nebyly uplatněny u obecných soudů a se kterými se tyto soudy náležitě nevypořádaly. Podle jejich názoru byl výklad zákona o mimosoudních rehabilitacích zastávaný obecnými soudy ústavně konformní a nedošlo k porušení čl. 11 Listiny, jak tvrdí stěžovatel. Vedlejší účastníci proto navrhli, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.


II.

12. Pro posouzení důvodnosti podané ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Děčíně pod spisovou značkou 16 C 541/92.

13. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v předmětné věci se stěžovatel domáhal žalobou, podanou na základě zákona o mimosoudních rehabilitacích, uložení povinnosti žalovaným uzavřít dohodu o vydání rodinného domu a pozemků v katastrálním území Děčín, části Chrochvice. Svou žalobu zdůvodnil tím, že nemovitosti původně v jeho vlastnictví propadly státu jako součást trestu uloženého za trestný čin opuštění republiky. Nemovitosti byly následně prodány na základě rozhodnutí bytového podniku v Děčíně žalovaným.

14. Žalobce uplatnil na podporu svých nároků několik argumentů. Argumentoval zvýhodněním žalovaných a protiprávním prodejem s tím, že o danou nemovitost projevil zájem i jeho otec. Byl však na základě příbuzenství z okruhu zájemců o koupi vyřazen bez dalšího vyrozumění. Žalobce také považoval znalecký posudek, na základě kterého byla vypočtena kupní cena, za podhodnocený. Dále jeho argumentace byla založena i na absolutní neplatnosti dané smlouvy, ke které mělo dojít podle jeho názoru nerespektováním vyhlášky Federálního ministerstva financí č. 156/1975 Sb., o správě národního majetku, tedy absencí souhlasu krajského národního výboru. Posledním argumentem uplatněným stěžovatelem v řízení před obecnými soudy bylo zvýhodnění žalovaného, dokládané písemnou listinou vypracovanou tehdejším předsedou bytového odboru MěNV v Děčíně M. H.

15. Ústavní soud se ve spise dále seznámil s odůvodněními jednotlivých napadených rozhodnutí obecných soudů i s předcházejícím řízením před nimi.

16. Okresní soud ve svém prvním rozsudku ze dne 5. 6. 2002 č. j. 16 C 541/92-162 nespatřoval ve znevýhodnění otce stěžovatele automatické zvýhodnění žalovaných, které by naplnilo požadavky § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Kupní cenu ani jeden ze znalců výrazným způsobem nezpochybnil, a proto se soud přiklonil k závěru, že ani v tomto nelze spatřovat zvýhodnění žalovaných. K absolutní neplatnosti soud uvedl, že žalobce nedostál svému důkaznímu břemenu a nedokázal nedostatek souhlasu krajského národního výboru s prodejem domu. S posledním argumentem, tedy zvýhodněním žalovaného na základě doporučení předsedy bytového odboru MěNV M. H., se nalézací soud vypořádal tak, že angažovanost žalovaného neshledal. Argumentoval tím, že v řízení bylo prokázáno, že politický profil byl jedním z kritérií, nikoliv však převažujícím.

17. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 16. 12. 2002 č. j. 36 Co 406/2005-193 zčásti vyhověl stěžovatelovu odvolání a rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Zavázal přitom nalézací soud tím, aby byl vyžádán pro vyřešení rozporů mezi jednotlivými znaleckými posudky revizní znalecký posudek a aby se blíže zabýval údajnou absencí souhlasu krajského národního výboru s prodejem nemovitostí.

18. Okresní soud v dalším řízení, na základě revizního znaleckého posudku a tvrzení, že registrace smlouvy státním notářstvím daný nedostatek souhlasu případně zhojila, rozhodl v zásadě v intencích svého předchozího rozhodnutí a rozsudkem ze dne 1. 7. 2005 č. j. 16 C 541/92-284 žalobu zamítl.

19. Krajský soud následně rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 17. 2. 2006 č. j. 36 Co 406/2005-318 a argumentaci ohledně souhlasu KNV doplnil o úvahu, podle níž nelze podmínky účinnosti smlouvy dané zákonem rozšířit na základě vyhlášky, která stanovila požadavek udělení souhlasu s prodejem KNV. Odvolací soud se ztotožnil s rozhodnutím okresního soudu i v části týkající se doporučení M. H. výběrové komisi. Podle odvolacího soudu zvýhodnění žalovaných nebylo prokázáno, což dle odůvodnění rozsudku dokládá i výpověď svědkyně L., která věrohodně vypovídala o kritériích, která výběrová komise stanovila, a nezamlčela, že mezi ně patřily i výsledky posudků ze zaměstnání i údaje o členství v KSČ, ale zejména další kritéria hodnocení, kam patřil především způsob úhrady kupní ceny, podmínka trvalého pobytu v Děčíně a poskytnutí dosavadního bytu.

20. Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam. Usnesením ze dne 28. 5. 2008 č. j. 28 Cdo 2196/2006-342 proto dovolání jako nepřípustné odmítl.

21. Ústavní soud dále ve spise nalezl seznam uchazečů o koupi domu, jehož autentičnost potvrdil před obecnými soudy i někdejší předseda bytového odboru MěNV M. H. Seznam obsahuje jména uchazečů, přičemž u každého jsou stručně popsány skutečnosti, které je kvalifikují či diskvalifikují z výběru. V případě jména S. je na prvním místě uvedeno "člen jednotky LM, člen KSČ", na řádku pod tím "k dispozici 1+3 I. kategorie". Politické hodnocení je uvedeno u dalších dvou ze zbývajících 10 zájemců. U uchazeče S. je uvedeno "ZO - UO KSČ - neměl zájem se dostavit na projednání", u uchazeče Ing. R. je poznamenáno "záporná vyjádření ObV i UO KSČ". Seznam je dále doprovozen ručně psanou poznámkou podepsanou M. H., jejíž autentičnost M. H. při své svědecké výpovědi potvrdil (č. l. 20). Poznámka zní: "Přikláním se k řešení S., člena KSČ a LM. Znám jej z činnosti v LM z akcí pořádaných Obč. V., protože bydlí v Jezdecké 13.". Tato poznámka je M. H. podepsána. M. H. ve své svědecké výpovědi uskutečněné na ústním jednání dne 8. 6. 1995 dále uvedl, že z titulu své funkce podával vyjádření komisi, neposuzoval však prioritu jednotlivých kandidátů, což měla posuzovat komise a schvalovat rada. Na přímý dotaz, zda znal žalovaného před uzavřením smlouvy, svědek M. H. odpověděl, že se s ním seznámil až v souvislosti s opravami předmětné nemovitosti. Poté, co mu byl předložen seznam uchazečů s výše uvedenou poznámkou, uvedl, že se s žalovaným znal již dříve a při předchozí úvaze se zmýlil (viz protokol z ústního jednání ze dne 8. 6. 1995, č. l. 20). Svědek dále uvedl, že vyjádření bytového odboru neobsahovalo politické hodnocení uchazečů a on sám nebyl členem žádné komise, která o věci rozhodovala. Se svědkyněmi L. a V., které byly v řízení vyslechnuty jako členky komise, v žádné komisi podle svých slov nikdy nebyl. Po konfrontaci s listinou ze dne 24. 9. 1986 uvedl, že členem komise nikdy nebyl a asi se jedná o omyl.

22. Ústavní soud dále nalezl ve spise výše zmíněnou listinu ze dne 24. 9. 1986, která je podepsána vedoucí finančního odboru H. V. a uvádí, že od roku 1984 pracovala komise rady městského národního výboru pro přidělování opuštěného, propadlého či jiného majetku ve prospěch státu ve složení předseda s. L. Z., tajemnice s. H. L. a členové s. H. V. a s. M. H. Dále je zde výslovně uvedeno, že po odchodu soudruha H. z MěNV byl nahrazen Z. G.

23. Ústavní soud se seznámil s výpověďmi svědkyň H. V. a H. L. (protokol z ústního jednání ze dne 23. 2. 1995, č. l. 15 a 16). H. V. vypověděla, že M. H. byl členem komise za bytový odbor. H. L. mimo jiné uvedla, že na politickou příslušnost, příp. angažovanost, byl brán zřetel. Obě pak vypověděly, že mezi další kritéria výběru patřilo bydliště v Děčíně, schopnost zaplacení celé částky kupní ceny najednou a nabídnutý byt jako protihodnota.

24. Ústavní soud se dále seznámil s výpovědí vedlejšího účastníka Z. S. (č. l. 13), který na ústním jednání dne 19. 1. 1995 uvedl: "Na národní výbor jsem podal příslušnou žádost, pokud jsou zde uváděny - v seznamu uchazečů údaje, že jsem členem LM a KSČ, toto si zřejmě obstaral národní výbor sám. Je pravda, že jsem v té době byl členem jednoty LM a KSČ...". Z protokolu o ústním jednání vyplývá, že na dotaz soudu vedlejší účastník uvedl, že osobně M. H., vedoucího bytového odboru, neznal dříve, až při podpisu kupní smlouvy mu tento řekl, že jej zná z LM.

25. Ústavní soud si dále v souladu s § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání. Všichni účastníci udělili souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

26. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Obecným soudům není Ústavní soud nadřízen, a nepřísluší mu tudíž přehodnocovat jimi prováděné dokazování, pokud jím nedojde k excesivnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele či ke zjevné nespravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257]. Toto může být naplněno například zásadním rozporem mezi nalezeným skutkovým stavem a právním posouzením věci.

27. Ve světle shora uvedených principů posuzoval Ústavní soud i tuto ústavní stížnost a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh důvodný.


IV.

28. Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře zdůraznil, že v restitučních věcech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 10/2000 ze dne 13. 5. 2003 (N 62/30 SbNU 121)]. Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu, myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21. 12. 1992 (Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, nález č. 16), v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady. Jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky odňatých věcí a státem, případně tím, kdo od něho odňaté věci získal, pouze v omezené míře. To znamená, že nelze např. reparovat všechny způsobené křivdy in natura, zejména tehdy, pokud by vznikly případné křivdy další, společensky nežádoucí [stát poskytl ochranu např. tomu, kdo odňaté věci podstatným způsobem změnil, zhodnotil (viz § 8 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích), tomu, kdo nabyl věci od státu v souladu s tehdy platnými předpisy, bez protiprávního zvýhodnění (viz § 4 odst. 2 téhož zákona)]. Tento přístup respektoval zákonodárce v průběhu přijímání restitučních předpisů a projevil se, kromě jiného, ve vymezení okruhu povinných osob. Je žádoucí, aby majetkové důsledky nápravy křivd nesl především stát; jiné osoby (zejména osoby fyzické) jen za přesně stanovených podmínek.

29. Jednou z těchto podmínek naplnění restitučního nároku představuje podle § 4 odst. 2 zákona o mimosoudních rehabilitacích protiprávní zvýhodnění nabyvatele při prodeji nemovitosti státem. Ústavní soud již v minulosti přiřadil k naplnění této podmínky politickou angažovanost uchazeče, pokud byla kritériem vedoucím k výběru uchazeče. V nálezu sp. zn. III. ÚS 620/02 ze dne 24. 11. 2004 (N 177/35 SbNU 365) přitom spatřoval protiprávnost takového zvýhodnění již na základě kritérií vyplývajících z tehdejšího, tj. komunistického práva. V tomto nálezu Ústavní soud konstatoval, že je nezbytné přihlížet i k platnosti tehdejší Ústavy, která stanovovala rovná práva občanů: "Ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Angažovanost uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala ani nesměřuje k prosazování demokratických hodnot [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku takové angažovanosti za rozumný a objektivní důvod odlišného zacházení státu s různými občany. Takovému důvodu proto nemůže poskytnout svou ochranu.".

30. V nálezech sp. zn. II. ÚS 583/01 ze dne 16. 12. 2003 (N 146/31 SbNU 299) nebo sp. zn. I. ÚS 555/03 ze dne 23. 6. 2004 (N 83/33 SbNU 303) pak Ústavní soud konstatoval, že hodnocení podmínky protiprávního zvýhodnění nemůže být provedeno bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Ústavní soud ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva proto judikuje, že jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem" [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.), nález sp. zn. Pl. ÚS 42/02 ze dne 26. 3. 2003 (N 42/29 SbNU 389; 106/2003 Sb.) a rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Streletz, Kessler, Krenz proti SRN]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 555/03 ze dne 23. 6. 2004 (N 83/33 SbNU 303) Ústavní soud přistoupil ke zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť soudy dostatečně neodůvodnily při posuzování "férovosti" tehdejšího výběrového řízení to, jakou roli měla skutečnost, že nabyvatel nemovitostí byl prominentním funkcionářem ve státním podniku a v ÚV KSČ, na celý průběh a výsledek výběrového řízení ve vztahu ke všem ostatním účastníkům tohoto řízení. K tomuto kritériu pak Ústavní soud judikoval, že má-li právní norma poskytovat určité skupině osob zvýhodnění, musí být takové zvýhodnění věcně podloženo; věcnost však nelze nalézt ve zvýhodnění plynoucím z angažovanosti v někdejší KSČ.

31. Určujícím prvkem v nyní projednávaném případě bylo rovněž posouzení kritéria politické angažovanosti vedlejšího účastníka při výběru mezi zájemci o koupi nemovitosti, resp. posouzení skutečnosti, zda vedlejší účastník byl vybrán na základě svých předchozích vztahů a známostí s M. H. z politickomocenských struktur tehdejšího režimu. Obecné soudy v projednávaném případě proto měly rovněž povinnost věnovat náležitou pozornost objasnění toho, zda politická angažovanost uchazeče o koupi nemovitosti a jeho známost s M. H. hrála při přidělení nemovitosti rozhodující roli, neboť taková zjištěná skutečnost odůvodňuje závěr o protiprávním zvýhodnění tohoto uchazeče. Poté, co se Ústavní soud seznámil se shora uvedenými důkazy, dospěl k závěru, že v tomto směru existují mezi důkazy provedenými obecnými soudy a z nich vyvozeným závěrem zásadní rozpory.

32. Autentickým listinným důkazem v této věci je seznam uchazečů s poznámkami M. H., přičemž právě role M. H. a jeho ingerence v rozhodování výběrové komise je v celé věci určující. Z uvedené listiny jasně vyplývají motivy podpory vedlejších účastníků pro získání domu. Je to právě angažovanost vedlejšího účastníka a osobní známost s M. H. z mocenských struktur tehdejšího režimu.

33. Svědek M. H. označil danou listinu za pravou, ale její obsah charakterizoval jako poznámky pro svou potřebu; nevysvětlil však, proč pod seznam uchazečů připsal vlastní rukou doporučení, které podepsal. Přitom tato listina byla uložena jako oficiální dokument z výběrového řízení do archivu. Pro posouzení vlivu tohoto doporučení na celý výběr je nezbytné znát úlohu M. H. při výběru pořadí uchazečů. Pokud jde o tento aspekt, i v jeho objasnění existují mezi skutkovými zjištěními a závěry obecných soudů rozpory, neboť ze skutkových zjištění obecných soudů nelze učinit jednoznačný závěr, zda M. H. byl či nebyl přímo členem výběrové komise. O přímém členství v komisi svědčí listinný důkaz z roku 1986, kterým se mění dosavadní složení komise pro přidělování bytu, kde je M. H. uveden jako člen, i svědectví svědkyně V., která uvedla, že M. H. byl členem komise za bytový odbor městského národního výboru. On sám to označil za omyl. Touto skutečností se však obecné soudy nezabývaly.

34. Pokud byl totiž M. H. skutečně členem komise, jsou autenticky známy jeho pohnutky, tedy zásadní role angažovanosti uchazeče v KSČ a Lidových milicích a jejich vzájemná osobní známost, které by nepochybně svědčily o protiprávním zvýhodnění vedlejšího účastníka při jeho výběru. Pokud M. H. členem komise nebyl, přesto byl předložen seznam uchazečů s jeho doporučením, který nasvědčuje o vnější ingerenci M. H. do rozhodování komise.

35. Obecné soudy se v tomto směru pouze spokojily s výpověďmi členů komise, že hledisko angažovanosti bylo zahrnuto do rozhodování, nebylo však hlediskem určujícím. To je však v příkrém rozporu s důkazy listinnými a tato skutečnost ve světle výše zmíněné judikatury Ústavního soudu naplnila důvody ke zrušení napadených rozsudků okresního a krajského soudu. Jelikož zrušením těchto rozsudků a pravděpodobně novým rozhodnutím v dané věci dojde k nové procesní situaci, zrušil Ústavní soud i rozhodnutí Nejvyššího soudu.

36. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud již ve shora popsaných skutečnostech shledal porušení základních práv stěžovatele a důvod pro zrušení napadených rozhodnutí, nezabýval se již dalšími tvrzeními stěžovatele, jimiž dokládal porušení svých ústavně zaručených základních práv.

37. Ústavní soud, s ohledem na shora uvedené důvody, dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2214/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies