I. ÚS 1184/09

18. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele P. H., proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů č. j. 037Ex 67/08-26 ze dne 14. května 2008 a o návrhu na zrušení ustanovení § 92 a § 131 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti exekučnímu příkazu k úhradě nákladů č. j. 037Ex 67/08-26 ze dne 14. května 2008, vydanému Exekutorským úřadem Brno - venkov, Mgr. Petrem Kociánem, soudním exekutorem, jímž bylo rozhodnuto o exekuci na náklady výkonu exekuce ve výši 15.873,- Kč přikázáním pohledávky z účtu povinného u Československé obchodní banky, a. s. Napadeným rozhodnutím došlo podle jeho názoru zejména k porušení ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. Ústavní stížností stěžovatel napadl rozhodnutí soudního exekutora přímo, a - jak sám uvedl - nevyužil opravný prostředek (námitky), o němž byl v exekučním příkazu řádně poučen, neboť byl tak rezignovaný, že nic neučinil. Stěžovatel ve prospěch své ústavní stížnosti argumentoval tím, že stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Stěžovatel současně podal návrh na zrušení ustanovení § 92 a § 131 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, protože jejich aplikací došlo k vydání rozhodnutí, jímž byla porušena jeho základní práva.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat věcným posouzením ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda jsou splněny předpoklady stanovené zákonem o Ústavním soudu pro zahájení řízení o ústavní stížnosti.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jako prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním procesním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální; z ní plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud nebyla základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska vzal Ústavní soud v úvahu i při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v tomto projednávaném případě.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3). Podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) citovaného zákona Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

V předmětné věci je ústavní stížností napaden exekuční příkaz k úhradě nákladů č. j. 037Ex 67/08-26 ze dne 14. května 2008, vydaný Exekutorským úřadem Brno - venkov. Exekuční příkaz byl stěžovateli podle sdělení Exekutorského úřadu Brno - venkov č. j. 037Ex 67/08-32 ze dne 31. 7. 2009 a podle doručenky doručen dne 26. 5. 2009. V exekučním příkazu byl řádně poučen o možnosti podat proti němu námitky ve lhůtě 8 dnů od jeho doručení. Stěžovatel podle svého vlastního sdělení opravný prostředek nevyužil, ale naopak tvrdil, že jeho ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy a že je podána do 1 roku poté, kdy napadaná skutečnost nastala. Tento závěr odůvodnil tak, že Ministerstvo spravedlnosti i Exekutorská komora porušily zákon tím, že nezavedly centrální evidenci exekučních řízení, připustily masové zneužívání exekučního práva a že zákonodárce tím, že určení odměn a náhrad exekutorů delegoval na Ministerstvo spravedlnosti, rezignoval na svou zákonodárnou pravomoc.

Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že by tato konkrétní ústavní stížnost svým významem překročila jeho vlastní zájmy, neboť okolnosti tohoto individuálního případu tomu nenasvědčují. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze postupovat podle ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Nezbylo proto než aplikovat citované ustanovení § 75 odst. 1 citovaného zákona. Se zřetelem k němu je zřejmé, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný odmítnout.

Stěžovatel podal také návrh na zrušení ustanovení § 92 a § 131 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti, ve znění pozdějších předpisů, a na zrušení vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, protože jejich aplikací došlo k vydání rozhodnutí, jímž byla porušena jeho základní práva. Zde Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu § 74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost nepřípustná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. srpna 2009


Vojen Güttler
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1184/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies