I. ÚS 1047/09

19. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného Mgr. Michalem Bernáškem, advokátem, s doručovací adresou Farského 15, P.O. BOX 109, 304 09 Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2008, sp. zn. 4 To 12/2008, a proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 3 T 5/2007, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 6. prosince 2007, sp. zn. 3 T 5/2007, ve spojeni s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2008, sp.zn. 4 To 12/2008, odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. l, odst. 4 trestního zákona, spáchaný formou spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Za tento trestný čin mu byl, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 2. 2007, č. j. 1 T 63/2006-342, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 10. 2007, č. j. 7 To 188/2007 - 391, uložen podle § 250 odst. 4 trestního zákona a § 35 odst. 2 trestního zákona nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, se zařazením do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen dle § 49 odst. 1 trestního zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti na dobu pěti let.

Souzený skutek spočíval v osmi případech, kdy stěžovatel a spoluobviněný P. K. za společnost ALL PROKS Plzeň, s. r. o., uzavírali s poškozenými kupní smlouvy na tahače a návěsy, přičemž předměty koupě společnost nedodala a kupní ceny (splacené části) si ponechala.

Stěžovatel napadl shora uvedené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze dovoláním. Nejvyšší soud dovolání dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1518/2008.

Porušení svých základních práv stěžovatel spatřuje zejména ve skutečnosti, že nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu (vina), v řízení u Vrchního soudu v Praze nebyly provedeny navržené důkazy, soudy se nevypořádaly s argumenty obhajoby a konečně, že Vrchní soud v Praze činil skutková zjištění z listin nejasného původu. Podrobněji v ústavní stížnosti stěžovatel rozvádí, že soudy nehodnotily důkazy v souvislosti s jinými důkazy a s obchodní praxí společnosti. Zdůrazňuje, že nebylo jeho odpovědností kontrolovat detailní specifikace předmětů leasingu uvedené ve smlouvách, aby případně odhalil nesoulad, zejm. tzv. VIN kódů. Rovněž stěžovatel zpochybňuje hodnocení výpovědí svědka ohledně technických průkazů a poukazuje na roli svědka M. Nesouhlasí s tím, že by měl být odsouzen "za následek," tedy bez zjištění subjektivní stránky trestného činu. Soudy podle názoru stěžovatele vůbec nezkoumaly míru jeho zavinění, resp. neuvedly, z jakého důkazu, kromě zjištění, že kupní ceny nebyly vráceny a že některé předměty koupě nebyly vůbec vyrobeny, vycházely. V této otázce, podle názoru stěžovatele, soudy nevzaly v úvahy ještě další provedené důkazy, zejm. svědecké výpovědi. Ve vztahu k otázce zavinění stěžovatel namítá, že soudy neprovedly všechny navrhované důkazy, a ani tento postup řádně neodůvodnili. Napadená rozhodnutí proto navrhuje zrušit, jak již bylo uvedeno.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Podstatou ústavní stížnosti je toliko nesouhlas s provedeným hodnocením důkazů ve vztahu především ke zjištění zavinění na straně stěžovatele. Uvedené námitky však nedosahují ústavněprávní relevance a byly vzneseny již v předchozím řízení. Otázkou subjektivní stránky trestného činu soudy všech tří stupňů zabývaly, a to soud prvního stupně na straně 19 rozsudku, soud druhého stupně na stranách 11-19 rozsudku. Nejvyšší soud k námitkám stěžovatele zrekapituloval, že soudy se zabývaly hodnocením obhajoby obviněných v konfrontaci s listinnými důkazy, z nichž vyplývá, v jakých termínech došlo k uzavírání jednotlivých smluv, jak v nich byly specifikovány předměty leasingu, a že vinu obviněných důvodně dovodily především z toho, že nedošlo v souladu se smlouvami k dodání označených věcí. Z vyjádření jednotlivých výrobců vyplynulo, že stroje v bodech b) - h) skutkové věty, specifikované konkrétním výrobní číslem, nebyly vyrobeny, vůz v bodě a) skutkové věty, který měl být předmětem leasingu, byl místo na leasingovou společnost převeden padělanou smlouvou na jiný subjekt. Závěr o podvodném úmyslu obviněných byl opřen nejen o to, že obvinění museli vědět o neexistenci prodávaných vozidel vzhledem k nesprávnému výrobnímu číslu, ale i o další důkazy a skutečnosti, např. četnost útoků, jejich návaznost na stejnou leasingovou společnost, blízkou časovou souvislost všech případů, ale i o následné chování obviněných, kteří ani po urgencích nesjednali nápravu, ale naopak po vybrání finanční hotovosti z účtu společnosti převedli společnost na "bílého koně", nezaměstnaného P. Š., který neměl jakékoliv zkušenosti a schopnosti v oblasti podnikání. Na podrobně odůvodněné závěry soudů všech stupňů proto může Ústavní soud odkázat.

Nezbývá než zopakovat, že podle článku 90 Ústavy obecný soud, který rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soudy vyložily, na základě kterých provedených důkazů dospěly k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídily. Principy spravedlivého procesu, na které poukazuje stěžovatel, neznamenají by soud byl povinen vyhovět všem návrhům účastníků. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. května 2009


František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 1047/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies