II. ÚS 1902/09

21. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti L. S., a nezletilé M. S., zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2009 sp. zn. 24 Co 138/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu Praze, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že se určuje, že není třeba souhlasu matky L. S. k osvojení nezletilé M. S.

Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, že v dané věci bylo podáno (stěžovatelkou L. S.) proti výše uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Praze dovolání.

Na základě výše uvedeného musel Ústavní soud dospět k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné (a to nejen úzce pojaté procesní) prostředky ochrany práva nebo kdy zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatelka L. S. podala proti napadenému rozhodnutí krajského soudu dovolání, a to v souladu s poučením Krajského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí. Krajský soud v Praze tak považuje za procesní prostředek, jehož využitím lze ochránit práva stěžovatelů, přičemž stěžovatelka L. S. postupovala v souladu s tímto procesním názorem krajského soudu. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za předčasnou. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se Ústavní soud naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu - ať již meritorní či o (ne)přípustnosti dovolání - nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy v dané chvíli předčasné.

K tomu třeba uvést, že pokud by Nejvyšší soud odmítl dovolání v dané věci jako nepřípustné ze zákona, ústavní stížnost stěžovatelů následně podaná by nebyla odmítnuta jako podaná po lhůtě, neboť dovolání bylo podáno v důvěru ve správnost poučení o přípustnosti dovolání, poskytnutého Krajským soudem v Praze. Tuto problematiku již Ústavní soud ve své judikatuře řešil. Kupříkladu v usnesení sp. zn. I. ÚS 2651/07 Ústavní soud konstatoval: "Nicméně, v dané věci byla - na což ostatně přiléhavě poukazovaly stěžovatelky v ústavní stížnosti - klíčová existence vadného poučení Městského soudu v Praze v napadeném rozhodnutí; v něm se praví, že "Proti tomuto usnesení lze podat dovolání do dvou měsíců od jeho doručení k Nejvyššímu soudu ČR prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 8". Tuto skutečnost, tedy pochybení státního orgánu, nelze klást stěžovatelkám k tíži, neboť postupovaly v souladu s uvedeným poučením odvolacího soudu; podaly toliko dovolání a nikoli ústavní stížnost. Proto považuje Ústavní soud i lhůtu proti napadenému usnesení městského soudu za zachovanou. Opačný postup by byl extrémně formalistický a v příkrém nesouladu s požadavky spravedlnosti. Obdobným způsobem postupoval ostatně Ústavní soud i ve srovnatelné věci pod sp. zn. II. ÚS 446/06; tam byl stěžovatel nesprávně poučen o nemožnosti podat dovolání, tedy je před podáním ústavní stížnosti nepodal, čímž se nabízel striktní postup dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, tedy odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost (nevyužití procesních prostředků). Ústavní soud však ústavní stížnost považoval za přípustnou a argumentoval právě tím, že nesprávné poučení soudu nelze klást k tíži stěžovatele."

Vzhledem k výše uvedenému tak Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2009


Dagmar Lastovecká
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1902/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies