III. ÚS 2013/09

25. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vladimírem Kůrkou ve věci ústavní stížnosti M. Š., zastoupeného Janem Kozákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 40 Co 846/2006-110, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, jež splňuje formální požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené rozhodnutí odvolacího soudu, vydané v jeho občanskoprávní věci, neboť je názoru, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), a to "v důsledku nesprávné aplikace ustanovení §§ 3 a 126 občanského zákona".

V ústavní stížnosti stěžovatel popisuje průběh řízení před obecnými soudy, a jeho výsledek podle jeho názoru neobstojí z ústavněprávního hlediska proto, že odvolací soud - na rozdíl od soudu prvního stupně - "výrazným způsobem" omezil jeho vlastnické právo tím, že povinnost žalovaného vyklidit předmětnou nemovitost spojil se zajištěním bytové náhrady. Stěžovatel si je vědom možností, jež v ustálené judikatuře obecných soudů skýtá aplikace ustanovení § 3 obč. zák., avšak je přesvědčen, že v jeho věci tento postup namístě nebyl; mimo jiné proto, že žalovaný po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví "si neplní své povinnosti v souvislosti s užíváním předmětné nemovitosti", dobrovolně ničeho nehradil za bydlení v ní, a jemu nezbylo, než se "opakovanými žalobami" domáhat úhrady za užívání. Rozhodnutím odvolacího soudu se tak žalovanému, který "v nemovitosti bydlí bez právního důvodu", dostalo více práv, než mu dle zákona náleží, a naopak jemu (vlastníku nemovitosti) je právo nemovitost užívat znemožněno.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že výrokem I. a II. napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnutí soudu prvního stupně 1/ potvrzeno ve výroku o povinnosti žalovaného vyklidit zde specifikované pozemky a 2/ změněno ve výroku o povinnosti žalovaného vyklidit nemovitost - objekt k bydlení č. p. 65 na pozemku p. č. 274 tak, že žalovaný je povinen ji vyklidit do 15-ti dnů od zajištění náhradního bytu.

O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1481/2007-134, tak, že je podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Rozsudek dovolacího soudu byl stěžovateli, jak uvádí v ústavní stížnosti, doručen 4. 6. 2009; ústavní stížností je stěžovatel nenapadl, a tato okolnost (jak je vyloženo dále) se stala pro posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti rozhodující.

Ústavní stížnost představuje procesní prostředek určený k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]; k tomu, aby však byla způsobilá věcného projednání, je zapotřebí splnit formální i obsahové podmínky, jež jsou zakotveny především v ustanovení § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu.

Platí také, že Ústavní soud je vázán tzv. petitem, jímž stěžovatel určil ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá; nad takto vymezený rámec je ústavněprávní přezkum vyloučen.

Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu § 72 odst. 3 téhož zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soud zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku vyňato; tím by totiž - podle tohoto názoru - byl oslaben princip právní jistoty (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 7, č. 2, str. 331; rovněž kupř. usnesení ve věcech sp. zn. III. ÚS 598/01, I. ÚS 242/03, II. ÚS 703/02, I. ÚS 161/03, I. ÚS 230/03, I. ÚS 649/04, III. ÚS 666/04, II. ÚS 78/05, III. ÚS 323/05 a další).

Tomu pak odpovídá, že nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, v důsledku čehož ji Ústavní soud posuzuje jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Právě tak je tomu v dané věci; stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu sice zmínil, v ústavní stížnosti jej však kritice nepodrobil (jeho námitky proti němu nesměřují), a - především - nezahrnul je do jejího petitu (nenavrhl, aby bylo zrušeno).

Rozhodnutí dovolacího soudu nelze ponechat stranou výstupu z ústavněprávního přezkumu také proto, že již jeho případným odstraněním se otevírá příležitost ke stěžovateli požadované nápravě v režimu instančních (opravných) prostředků obecného soudnictví. Jakožto rozhodnutí meritorní, k němuž se stěžovatel musel uchýlit (ve smyslu citovaného § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) obligatorně (dovolání bylo objektivně přípustné), zahrnuje ostatně i hodnocení námitek - povýtce z nesprávného právního posouzení věci - obsažených posléze též v ústavní stížnosti.

Jelikož stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu neoponoval, pak opětovným předložením námitek, jež dříve tomuto soudu adresoval (aniž by jeho závěry podrobil ústavněprávní kritice), dal srozumitelně najevo, že je - nepřípustně - předložil Ústavnímu soudu k novému, na rozhodnutí dovolacího soudu nezávislému, posouzení.

Dovozený závěr pokládá Ústavní soud za nevyhnutelný též proto, že teprve vymezením napadených rozhodnutí je konkrétní ústavní stížnost individualizovaná, a to nejen co do předmětu přezkumu, nýbrž i subjektů účastných na řízení (orgánů, jež je vydaly).

Z obsahu ústavní stížnosti, jejího petitu, jakož i připojených listin, je přitom mimo jakoukoli pochybnost zjevné, že ústavní stížnost směřuje výlučně proti rozhodnutí odvolacího soudu a naopak rozhodnutí dovolacího soudu jí napadeno není; tato skutečnost proto vylučuje možnost uchýlit se k názorům, jež vyslovil v rozsudku věci Bulena proti České republice Evropský soud pro lidská práva (in Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004. str. 125).

I případné možnosti Ústavního soudu poskytnout stěžovateli informaci k odstranění procesního nedostatku jeho návrhu byly limitovány (fakticky vyloučeny) tím, že stěžovatel podal ústavní stížnost těsně před vypršením zákonné 60-ti denní lhůty pro její podání.

Výše předznačené posouzení ústavní stížnosti stěžovatele jako návrhu nepřípustného je tím odůvodněno; Ústavní soud ji proto podle shora označeného ustanovení zákona o Ústavním soudu [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam] soudcem zpravodajem (bez jednání) odmítl.

Nad rámec řečeného je přiléhavé stěžovateli připomenout (kdyby věcný přezkum byl možný), že Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka.

Spor o přiléhavost - či nikoli - aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. takový prostor pro zásah Ústavního soudu zpravidla nepředstavuje, jak dokládají jeho četná rozhodnutí na téma soudního uvážení, jež jsou stěžovateli nepochybně známá.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2009


Vladimír Kůrka
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 2013/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies