I. ÚS 2146/09

26. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 26. srpna 2009 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudkyň Dagmar Lastovecké a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti Kombinát a. s., se sídlem Motel GOLF START, Dostihová 520, Slušovice, zastoupené JUDr. Františkem Novosadem, advokátem se sídlem Smetanova 1101, Vsetín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009 č. j. 29 Cdo 1422/2007-506, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 11. 2006 č. j. 2 Ko 98/2006-353, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 4. 2006 č. j. 24 K 57/2005-237, takto:

Ústavní stížnopst se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 13. 8. 2009, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon o Ústavním soudu“), brojí stěžovatelka proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci v záhlaví citovaným usnesením potvrdil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, kterým soud s odkazem na ust. § 1 odst. 2 a 3, § 4 odst. 2 a § 12a odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, v tehdy platném znění, prohlásil na majetek stěžovatelky konkurs a správcem konkursní podstaty ustavil JUDr. D. Š., Ph.D. Dovolání stěžovatelky, v němž namítala nesprávný postup soudu I. stupně spočívající v nesprávném posouzení námitek stěžovatelky a v neprovedení jí navržených důkazů, které měly vyvrátit tvrzení navrhovatelů o existenci pohledávek stěžovatelky vůči věřitelům, Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné, neboť dovolací námitky stěžovatelky shledal z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. právně nevýznamnými.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení svých základních práv předestřela obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše zmíněného dovolání a která se ve věci samé pohybuje na úrovni podústavního práva. Nadto stěžovatelka konkrétně polemizovala se závěry Nejvyššího soudu ohledně posouzení jejího dovolání, když považovala argumentaci dovolacího soudu za zcela nepřípustnou a Nejvyšší soud tak dle jejího názoru nenaplnil svůj účel přispívat ke sjednocování judikatury, neboť dovolání odmítl jako nepřípustné místo toho, aby svým rozhodnutím podpořil již ustálenou judikaturu. Tímto postupem jí měla být odňata možnost domáhat se svých práv u nestranného soudu a došlo tak dle jejího názoru k porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku prohlášení konkursu i k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnického práva. S ohledem na výše uvedené proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva, neboť jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

Předložené argumenty, o nichž měla stěžovatelka za to, že podporují její tvrzení o porušení jejích základních práv jsou v podstatě opakováním námitek, které již uplatnila v řízení před obecnými soudy a s jejichž právními závěry v rovině jednoduchého práva polemizuje i v ústavní stížnosti. Tímto však stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími Ústavní soud konstatuje, že jak krajský, tak i vrchní soud, jejichž rozhodnutí byla napadena, se s námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily a právní normy aplikovaly s ohledem na ústavní principy obsažené v Listině, přičemž svá rozhodnutí podrobně odůvodnily. Ústavní soud proto neměl důvod se těmito námitkami jakkoli dále zabývat, natož k nim cokoli dodávat. Stejně tak nepřípadnou shledal Ústavní soud polemiku stěžovatelky se závěry Nejvyššího soudu obsaženými v napadeném usnesení, kterým bylo odmítnuto její dovolání, neboť i Nejvyšší soud se řádně vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky, které předestřela ve svém dovolání, a podrobně zdůvodnil (s odkazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu), proč tyto námitky z hlediska přípustnosti dovolání neshledal právně významnými.

Postup obecných soudů tak nelze označit za svévolný a napadená rozhodnutí proto neporušila základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. srpna 2009

Ivana Janů
předsedkyně senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2146/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies