II. ÚS 642/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. E., zastoupeného JUDr. Janem Touškem, advokátem se sídlem Služeb 3056/4, Praha 10, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 10. 2008 č. j. 0 Nt 511/2008-29 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2008 č. j. 7 To 484/2008-40, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 18. 3. 2009 i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, tvrdíce, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud z připojeného spisového materiálu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 3. 2006 č. j. 6 T 8/2006-197 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2006 č. j. 6 To 194/2006-228 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), jako zvlášť nebezpečný recidivista dle § 41 odst. 1 trestního zákona, a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou.

Dne 15. 4. 2008 stěžovatel předložil Obvodnímu soudu pro Prahu 4 návrh na obnovu řízení s tím, že rozhodnutí, která byla v jeho trestní věci soudy učiněna, jsou zatížena vadami nepřezkoumatelnosti a zmatečnosti. Řízení bylo vedeno jednostranně a došlo k porušení principu práva na spravedlivý proces. Stěžovatel navrhl k provedení nové důkazy, které měly podle jeho názoru přispět k závěru o oprávněnosti povolení obnovy řízení, zejména odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu, a přispěly by také k zjištění pravého stavu věci. Obvodní soud pro Prahu 4 však dospěl k odlišnému závěru a návrh na povolení obnovy řízení usnesením ze dne 21. 10. 2008 č. j. 0 Nt 511/2008-29 zamítnul. Stejným způsobem postupoval i Městský soud v Praze, který jako nedůvodnou zamítl stěžovatelem posléze podanou stížnost, a to usnesením ze dne 16. 12. 2008 č. j. 7 To 484/2008-40.

V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel setrval na svém stanovisku ohledně splnění podmínek pro povolení obnovy řízení. Vyjádřil přesvědčení, že v řízení před soudem prvního i druhého stupně bylo "porušeno a negováno" jeho právo na spravedlivý proces zejména tím, že soudy neprovedly navrhované důkazy, aniž by zákonným způsobem odůvodnily, proč tak neučinily. Důkazy obecné soudy pak hodnotily v rozporu se zákonnými zásadami, kdy nebyla řádně "vyvrácena jejich presumpce pravdivosti", provedly jejich selekci a dezinterpretaci. V řízení byla dále pominuta zásada vyhledávací, kdy obecné soudy se spokojily s obecnými úvahami o důvodnosti či zbytečnosti toho kterého důkazu a "nevyvinuly žádné úsilí na signaci navrhovaných nových důkazů". Poslední námitka směřovala do rozhodnutí odvolacího soudu, který podle stěžovatele tím, že nenapravil vady soudu prvního stupně, porušil zásadu revize, zakotvenou pro řízení o stížnosti v zákoně č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád").

Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností, do níž je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím soudu porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. V tomto smyslu Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, který znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jejím účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. Ústavní soud zdůrazňuje, že v řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost, správnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné rozhodnutí o vině a trestu. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou přitom způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V případech ústavních stížností, směřujících proti rozhodnutí obecných soudů o návrhu na povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 277 a násl. trestního řádu, Ústavní soud zejména posuzuje, zda se obecné soudy nedopustily libovůle, když hodnotily charakter navrhovatelem předkládaných důkazů a argumentů dle kritérií uvedených v ust. § 278 odst. 1 trestního řádu. Žádné takové pochybení v rozhodování soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se obecné soudy skutečnostmi podmiňujícími povolení obnovy řízení řádně zabývaly a v souladu s ustanovením § 134 odst. 2 trestního řádu odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč považovaly stěžovatelem předložené důkazy za nezpůsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o vině či trestu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 3, nález č. 34, str. 257 a násl.). Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek č. 1, nález č. 5, str. 41 a násl.). Platí-li tyto principy v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí tím spíše platit i v řízení o mimořádném opravném prostředku. Je tedy na obecných soudech, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci, což obecné soudy učinily, a to způsobem, jenž Ústavní soud shledal ústavně konformním.

K námitce stěžovatele ohledně neprovedení důkazů Ústavní soud připomíná, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. V souzené věci obecné soudy dané povinnosti beze zbytku dostály. Ústavní soud považuje jejich rozhodnutí v tomto ohledu za naprosto vyčerpávající a v podrobnostech na ně dále odkazuje.

Ze zbylých stěžovatelových námitek není zřejmá existence jakéhokoliv pochybení obecných soudů, které by mohlo dosahovat ústavněprávní roviny. Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti v podstatě omezil na polemiku s jednotlivými částmi odůvodnění napadených rozhodnutí. Některé námitky týkající se údajných pochybeních příslušných soudů přitom vyvolávají dojem, že jsou psány právním laikem (např. v neprovedení důkazu výslechem svědka Romána spatřuje porušení zásady ústnosti, odkaz na zásadu vyhledávací atd.). Ústavní soud v této věci považuje za vhodné zdůraznit, že není superrevizní instancí, není jeho úlohou přezkoumávat případné drobné nedostatky v postupu či rozhodnutích orgánů veřejné moci. Jeho povinností je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele.

Z obecného pohledu si je třeba uvědomit, že právo na spravedlivý proces (dle čl. 36 Listiny), jehož se stěžovatel mimo jiné dovolává, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu. V daném případě obecné soudy postupovaly v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, jednání před soudem prvního stupně bylo ústní, veřejné, stěžovatel se ho mohl zúčastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem. Obecné soudy svá rozhodnutí o nepovolení obnovy řízení řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnily a rozhodovalo se ve dvoustupňovém řízení. Za takových okolností není možno učinit závěr o tom, že postup obecných soudů, a jejich rozhodnutí, nezajistil spravedlivý výsledek a porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než projednávanou ústavní stížnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.


V Brně dne 27. srpna 2008


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 642/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies