I. ÚS 2120/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem Moravská Třebová, Cihlářova 4, proti usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 3. 8. 2009, čj. 2 KZT 1184/2007 - 82, a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 7. 7. 2009, sp. zn. 1 ZT 236/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá:

Odůvodnění:

Ústavní stížností F. Š. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále též "krajské státní zastupitelství") a usnesení státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále (dále též "okresní státní zastupitelství") pro porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Uvedeným usnesením krajské státní zastupitelství zamítlo jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení státní zástupkyně okresního státního zastupitelství, kterým bylo rozhodnuto, že státní zástupkyně není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obviněného MVDr. F. Š. (stěžovatele) vedené u Okresního státního zastupitelství v Bruntále pod sp. zn. 1 ZT 236/2006 [§ 31 odst. 3, § 30 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ")].

Stěžovatel je stíhán pro trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). V odůvodnění ústavní stížnosti, doplněné podáním ze dne 17. 8. 2009, nejprve podrobně popsal průběh trestního řízení a řízení o jeho stížnosti pro podjatost. Ve vztahu k napadeným usnesením tvrdil, že nesplňují požadavek na usnesení podle § 134 odst. 1 písm. d) a § 134 odst. 2 TrŘ, zejména pak usnesení státního zástupce krajského státního zastupitelství.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nestrannost soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné, jako předpoklad vyloučení jejich podjatosti, je třeba posuzovat ve dvou krocích. Jednak z hlediska subjektivního, jednak z hlediska objektivního, přičemž subjektivní posouzení musí být podřazeno následnému - přísnějšímu objektivnímu posouzení. Subjektivní kritérium se týká osobní nestrannosti osob uvedených ve větě prvé § 30 odst. 1 TrŘ ve vztahu k účastníkům řízení či projednávané věci. Objektivní kritérium svědčí o tom, že tyto osoby skýtají dostatečné záruky vylučující jakékoliv legitimní pochybnosti, resp. že jsou dány dostatečné záruky k vyloučení všech legitimních pochybností v tomto ohledu. Pochyby o nestrannosti uvedených osob z objektivního hlediska může vyvolat např. složení senátu nebo sukcese funkcí apod. Z toho vyplývá, že k vyloučení těchto osob nestačí pocity jich samotných či pocity účastníků. O tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti zmíněných osob, musí existovat opodstatněná obava, že nejsou zcela nestranné. Při posuzování legitimních důvodů pro pochybnosti o nestrannosti uvedených osob, v konkrétním případě, se bere v úvahu též stanovisko obviněného, které však nehraje rozhodující roli. Není tedy dostačující pouze obecné či subjektivní přesvědčení obviněného, ale rozhodující je, zda lze obavy dotyčné osoby považovat za objektivně odůvodněné. Soudce, přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoby v něm služebně činné je nutno pokládat za nestranné, dokud není prokázán opak (srov. např. Pullar proti Spojenému království, rozsudek ze dne 10. 6. 1996, rozsudek ve věci Piersack z roku 1982, rozsudek ve věci De Cubber z roku 1984).

K samotné otázce podjatosti státního zástupce, resp. osob uvedených ve větě prvé § 30 odst. 1 TrŘ, se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který, stejně jako Evropský soud pro lidská práva, konstatoval, že subjektivní hledisko účastníků řízení, případně orgánů činných v trestním řízení samotných, je sice podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. K vyloučení soudce, přísedícího, státního zástupce, policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné z projednání a rozhodnutí věci může tak docházet teprve tehdy, když je evidentní, že vztah uvedených osob k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodnout. Takový stav však Ústavní soud v dané věci nezjistil.

V projednávané věci neexistuje důvod pochybovat o tom, že se státní zástupkyně subjektivně necítí být podjatá, neboť stěžovatele osobně nezná a nemá k němu žádný vztah, rovněž tak k jeho obhájci, poškozeným. Nemá ani neměla žádný osobní vztah k žádnému z orgánů činných v trestním řízení, v důsledku kterého by nemohla vykonávat řádně a nestranně činnost dozorové státní zástupkyně v předmětné trestní věci, ale ani poměr k projednávané věci. Ten totiž musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybností o schopnosti státní zástupkyně přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně (srov. rozh. NS 13/2002-T 339). Existence nestrannosti státní zástupkyně byla prokázána i z hlediska objektivního. Proto nebyla z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučena. Konečně ani stěžovatel námitku podjatosti nepodložil důvody způsobilými zpochybnit nestrannost státní zástupkyně.

K tvrzení stěžovatele, že k porušení jeho ústavně zaručených práv došlo tím, že státní zástupce krajského státního zastupitelství, jako odvolací orgán, se nedostatečně vypořádal s jeho námitkami ve stížnosti, je vhodné připomenout, že Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva zastávají stanovisko, že adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" a že odvolací orgán "se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu" (kupř. ve věci García Ruiz proti Španělsku), neboť všechna rozhodnutí, týkající se merita věci, na sebe obsahově navazují, jsou vzájemně provázána a tvoří jeden neoddělitelný celek. V dané věci se krajské státní zastupitelství ztotožnilo s rozhodovacími důvody státní zástupkyně a v odůvodnění svého usnesení, které nevykazuje prvky libovůle, dostatečným, byť stručným způsobem rozvedlo, proč považuje rozhodnutí státní zástupkyně za zákonné a proč neshledal námitky stěžovatele důvodnými.

Ústavní soud nezjistil v postupu státních zástupců nic, co by porušilo ústavně zaručená práva stěžovatele. Státní zástupci v rámci své zákonné pravomoci věc posoudili a svůj závěr řádně a úplně odůvodnili (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Právo na spravedlivý proces, kterého se stěžovatel dovolává, není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá jeho představám. Skutečnost, že stěžovatel se závěry státních zástupců nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Stejný závěr dopadá i na stěžovatelem, bez bližšího zdůvodnění, tvrzené porušení čl. 8 odst. 2 Listiny.

Závěrem je vhodné připomenout, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem. Z tohoto důvodu Ústavní soud považuje ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení, v přípravném řízení či v řízení před soudem, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, tj. zejména v kontextu se současným zásahem do osobní svobody jednotlivce, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Jinými slovy, otázka, zda byla obžaloba podána oprávněně či neoprávněně na příslušný soud, stejně jako stěžovatelem tvrzená údajná nezákonnost postupu orgánů činných v přípravném řízení, bude předmětem probíhajícího trestního řízení před soudem a jeho rozhodnutí ve věci.

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna

František Duchoň
předseda I. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. I. ÚS 2120/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies