II. ÚS 1924/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky dipl. Ing. O. B., zastoupené Mgr. Miroslavem Faměrou, advokátem se sídlem v Praze 6, U Stanice 11/4, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2009 č. j. 30 Cdo 4406/2008-116, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2007 č. j. 1 Co 84/2007-85 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2006 č. j. 32 C 145/2004-65, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to s odkazem na údajné porušení práv zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve své ústavní stížnosti uvedla, že se v řízení před obecnými soudy v souladu s ustanovením § 13 odst. 2 obč. zákoníku domáhala peněžité náhrady nemajetkové újmy, která jí vznikla zásahem do jejích osobnostních práv v důsledku špatného léčebného postupu, včetně dvou zadržení v psychiatrické léčebně v letech 1987 a 1988. Jak soud prvého stupně, tak odvolací soud, žalobu zamítly, když přihlédly k námitce promlčení vznesené žalovaným. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl s poukazem na svůj nový judikát a konstatoval, že otázka promlčení nároku na peněžitou náhradu nemajetkové újmy vzniklé zásahem do osobnostních práv byla již v judikatuře vyřešena tak, že uvedený nárok se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu shledává porušení svého práva na spravedlivý proces, neboť Nejvyšší soud po dlouhou dobu judikoval ve zcela opačném smyslu, tedy že se uvedený nárok nepromlčuje, čímž otřásl důvěrou stěžovatelky v konstantnost soudního rozhodování. Stěžovatelka vyjádřila své přesvědčení o nepromlčitelnosti svého nároku. Uvedla, že byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků, nelze ji dle stěžovatelky jako právo ryze osobnostní povahy vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv.

Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako odvolací soud shora uvedeným rozhodnutím potvrdil zamítavé rozhodnutí soud prvého stupně, kterým tento rozhodoval o žalobě stěžovatelky na ochranu osobnosti. Odvolací soud se plně ztotožnil se závěrem soudu prvého stupně o promlčení uplatňovaného nároku, když konstatoval, že zatímco právo na ochranu osobnosti se sice nepromlčuje, náhrada nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 obč. zákoníku však promlčení podléhá jako nárok majetkové povahy podle § 101 obč. zákoníku. Dovolání stěžovatelky pak Nejvyšší soud neshledal přípustným, neboť s odkazem na svoji judikaturu dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s aktuální judikaturou soudů, a nemá tedy po právní stránce zásadní význam.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Ústavní soud zdůrazňuje, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky zvažoval Ústavní soud tedy pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů není interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů zakotvených v hlavě páté Listiny. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Namítanou změnou právního názoru soudů ohledně promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy vyjádřené v penězích, ke které došlo vydáním rozsudku velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolégia Nejvyššího soudu ze dne 12. listopadu 2008 č. j. 31 Cdo 3161/2008-156, se Ústavní soud ve své praxi již zabýval (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 561/09 in http://nalus.usoud.cz). V této souvislosti konstatoval, že jakkoli institut promlčení ve vztahu k žalovanému nároku prošel určitým judikatorním vývojovým procesem, nezakládá podle názoru Ústavního soudu tato skutečnost jeho protiústavnost, neboť představuje součást rozhodovací praxe orgánů veřejné moci (zvláště pak soudů) a v nich obsažená interpretace tvoří v materiálním smyslu součást příslušné právní normy, od níž se odvíjí ochrana důvěry adresátů právních norem v právo.

Z principu právní jistoty, který neoddělitelně patří ke znakům právního státu a z něj plynoucího principu ochrany oprávněné důvěry v právo a v totožný postup orgánů veřejné moci ve skutkově a právně identických kauzách, kdy subjekty práv oprávněně očekávají, že v této důvěře nebudou zklamány, nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, nýbrž ten požadavek, aby tato změna byla, s ohledem na konkrétní okolnosti, jako je kupř. objektivní vývoj společenských podmínek dotýkající se daných skutkových situací, předvídatelná nebo případně nepředvídatelná změna výkladu v době jejího uskutečnění byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné racionální a objektivní důvody, které přirozeně reagují i na právní vývody předtím v rozhodovací praxi stran té které právní otázky uplatňované. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace, odůvodňující divergentní postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (srov. nález ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 in http://nalus.usoud.cz).

Podle přesvědčení Ústavního soudu ve věci rozhodující soudy ústavní stížností napadenými rozhodnutími rozhodly věcně správně a zcela v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Svá rozhodnutí přehledně a srozumitelně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly se všemi rozhodujícími skutečnostmi a splnily své povinnosti tak, aby bylo vyloučeno porušení ochrany legitimního očekávání. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, Ústavní soud odkazuje na svou dosavadní praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, nález č. 6, III. ÚS 280/03. táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, jak se zřejmě domnívá stěžovatelka, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález, sp. zn. Pl. ÚS 1/03, publ. pod č. 153/2004 Sb.). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo. Navíc skutečnost, že judikatura byla sjednocena právním názorem velkého senátu, přináší zvlášť významné argumenty ve prospěch setrvání na vytvořeném právním základu. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely svůj závěr o právní názor, s nímž stěžovatelka nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na soudní ochranu a spravedlivý proces.

K námitce stěžovatelky, ve které poukázala na skutečnost, že soudy při svém rozhodování vůbec nezohlednily, že je (také) občankou Velké Británie, musí na prvém místě Ústavní soud podotknout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným. Ústavní soud sice ve své výslovně judikatuře zdůrazňuje, že při posuzování ústavnosti postupu orgánů veřejné moci je vázán pouze petitem návrhu a nikoliv již jeho odůvodněním, z uvedeného však neplyne závěr, dle něhož navrhovatele v řízení o ústavní stížnosti nezatěžuje břemeno tvrzení (srov. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 7/03 per analogiam, sp. zn. IV. ÚS 188/04, IV. ÚS 430/05). V ústavní stížnosti je nezbytné přesně označit nejen napadené rozhodnutí (postup), nýbrž, má-li být ústavní stížnost smysluplného projednání schopná, alespoň v nezbytném rozsahu předložit i z pohledu stěžovatele relevantní tvrzení. Stěžovatelka však Ústavnímu soudu konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, co stěžovatelka touto námitkou sleduje a případně jaké důsledky by pro ni tato skutečnost ve vazbě na promlčení jejího případného nároku mohla mít, nenabídla, a proto se Ústavní soud touto námitkou stěžovatelky nemohl více zabývat.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než postupovat podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009

Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1924/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies