II. ÚS 1195/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti A. B., zastoupené Mgr. Janem Durčákem, advokátem se sídlem Opatovická 4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 4. 2008 sp. zn. 51 Ca 21/2007 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 1 As 112/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby pro porušení čl. 1 odst. 1, čl. 90 a čl. 96 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") byla zrušena v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Hradci Králové se podává následující:

Stěžovatelka byla rozhodnutím správního odboru Městského úřadu Nová Paka ze dne 9. 7. 2007 čj. SOD-P87/07-15 uznána vinnou ze spáchání přestupku proti pořádku ve státní správě podle § 21 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. K odvolání stěžovatelky Krajský úřad Královéhradeckého kraje, odbor vnitra a krajský živnostenský úřad, rozhodnutím ze dne 2. 10. 2007 čj. 15041/VZ/2007 prvostupňové rozhodnutí částečně změnil a částečně potvrdil, odvolání však bylo v celém rozsahu neúspěšné, neboť stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání uvedeného přestupku, byl zachován stejný trest, jakož i povinnost uhradit náklady řízení. Odvolací orgán následně ještě opravným rozhodnutím ze dne 5. 11. 2007 opravil písařskou chybu ve výroku svého rozhodnutí. Stěžovatelka rozhodnutí odvolacího orgánu napadla správní žalobou. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. 4. 2008 sp. zn. 51 Ca 21/2007 zamítl stěžovatelčinu žádost o osvobození od soudního poplatku, žalobu odmítl a rozhodl o úhradě nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně. K doručení rozhodnutí odvolacího orgánu došlo dne 19. 10. 2007. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. lze žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podat do dvou měsíců poté, kdy rozhodnutí bylo oznámeno doručením písemného vyhotovení. Posledním dnem lhůty k podání žaloby byl den 19. 12. 2007. Žaloba však byla podána k poštovní přepravě až dne 20. 12. 2007, tedy opožděně. Na této situaci nemůže nic změnit ani vydání opravného rozhodnutí, neboť jím byla toliko opravena zřejmá chyba v psaní, nikoli rozhodnutí samotné. Kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 2. 2009 sp. zn. 1 As 112/2008 zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Podle názoru soudu vydání opravného rozhodnutí podle § 70 správního řádu nemá za následek to, že by dnem doručení opravného usnesení začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje opravné rozhodnutí. Situace se liší od vydání opravného usnesení soudem podle § 54 odst. 4 ve spojení s § 106 odst. 2 s. ř. s. zejména tím, že proti opravnému usnesení dle s. ř. s. existuje jediný opravný prostředek, kterým je kasační stížnost, zatímco proti opravnému usnesení podle správního řádu lze brojit podáním odvolání. Na podporu svých úvah Nejvyšší správní soud uvádí odkazy na vlastní judikaturu i judikaturu Ústavního soudu.

V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas argumentací obecných soudů. Je přesvědčena o tom, že lhůta k podání správní žaloby počala běžet teprve právní mocí opravného rozhodnutí. Domnívá se, že při výkladu předmětných ustanovení měly obecné soudy analogicky vycházet z interpretace ustanovení § 54 odst. 4 a § 106 odst. 2 s. ř. s., obdobně pak z ustanovení § 164 a § 204 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka připomíná, že opravné rozhodnutí neměla v úmyslu napadnout odvoláním, neboť jej považovala za správné.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V usnesení ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04 (stejně jako později, kupříkladu v usnesení sp. zn. II. ÚS 1187/07, či v usnesení sp. zn. III. ÚS 2191/07), Ústavní soud připomenul, že stav, kdy byl "za neexistence Ústavou předpokládaného Nejvyššího správního soudu sám nucen ve věcech, které jsou projednávány ve správním soudnictví, provádět v nezbytných případech korekci právních názorů, která by jinak příslušela tomuto soudu ... faktickým započetím činnosti Nejvyššího správního soudu pominul", a proto i v této oblasti platí, že "Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem". Co do "výkladu jednoduchého práva, naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. (resp. § 17 a násl. s. ř. s.)", a to "v první řadě vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod".

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního, respektují procesní ustanovení upravující základní zásady tohoto soudního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

To je zvláště důležité v dané věci, jestliže se námitky stěžovatelky - hodnocené v ústavněprávní rovině - nemohou spojovat s ničím jiným, než s kritikou, že se jí nedostalo spravedlivého procesu (srov. čl. 36 odst. 1 Listiny), a to tvrzením, že zejména Nejvyšší správní soud porušil zákonem stanovená procesní pravidla, jmenovitě že vadně vyložil a aplikoval ustanovení § 70 správního řádu, § 46 odst. 1 písm. b) ve vazbě na § 72 odst. 1 s. ř. s., na něž se stěžovatelka v ústavní stížnosti obsahově odvolala. V podrobnostech pak jde o to, zda krajský soud a Nejvyšší správní soud oprávněně dospěly k závěru, že opravné rozhodnutí vydané podle § 70 správního řádu nemá za následek to, že by dnem doručení opravného usnesení začala běžet nová lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí, k němuž se vztahuje opravné rozhodnutí. Své závěry přitom obecné soudy zdůvodnily a Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou, z jakého důvodu je pro případ počítání lhůty pro podání kasační stížností zvolena odlišná úprava.

Zde - ve smyslu výše řečeného - platí, že o protiústavní výklad (a aplikaci) jde tehdy, je-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli; rozpor s požadavky kladenými na spravedlivý proces zakládá též zjištění, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, resp. že není adekvátně - srozumitelně a přesvědčivě - odůvodněno (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Oproti očekáváním stěžovatelky však právní názory, které byly v dané věci zejména Nejvyšším správním soudem užity, za protiústavní - v uvedeném smyslu - mít nelze. Jím podaný výklad není zjevně svévolný, nepostrádá racionální základnu, a právní závěry, k nimž dospěl, i uspokojivě odůvodnil; jelikož, jak bylo řečeno, kategorie pouhé správnosti není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, je namístě závěr, že jeho roviny dosaženo nebylo.

Ústavní soud proto ústavní stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením odmítl.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti též uplatnila požadavek na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Rozhodování o nákladech řízení před Ústavním soudem upravuje § 62 zákona o Ústavním soudu. V ustanovení § 62 odst. 3 tohoto zákona je zakotvena zásada, že náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu Ústavní soud neshledal důvod, neboť stěžovatelka v řízení jednak nebyla úspěšná a jednak své náklady ani neprokázala.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009

Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1195/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies