II. ÚS 684/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nydokýma o ústavní stížnosti R. K., zastoupeného JUDr. Zbyňkem Holým, advokátem se sídlem Plzeň, Malá ul. 6, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 50 To 90/2009 a usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 29. 1. 2009 sp. zn. 5 Nt 20/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 23. 3. 2009, doplněnou podáními, které došly Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2009 a 10. 7. 2009, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž bylo rozhodováno o jeho vzetí do vazby. Tvrdí, že vydáním těchto rozhodnutí bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i ustanovení čl. 90 Ústavy a čl. 8 odst. 2 Listiny. Současně žádá o přednostní projednání věci.

Stěžovatel poukazuje na důvody uvedené v ústavní stížnosti podané proti usnesení, kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání (vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 510/09). Konstatuje, že tyto důvody jsou shodné s těmi, jež stěžovatele vedou k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vzetí do vazby. Trvá na tom, že usnesení, na jehož základě bylo zahájeno jeho trestní stíhání, je nezákonné a z toho důvodu nebyla dána základní podmínka pro vzetí do vazby. Uvádí, že jeho trestní stíhání pro předmětné trestné činy mohlo být zahájeno pouze za předpokladu, že by příslušný orgán předávajícího státu, který stěžovatele v minulosti předal do České republiky k výkonu trestu, udělil souhlas se stíháním stěžovatele pro další trestný čin spáchaný před jeho předáním. To upravuje § 406 odst. 1 písm. f) zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"). Dle uvedeného ustanovení je třeba striktně postupovat, neboť se stěžovatel nevzdal práva na uplatnění zásady speciality vůči trestným činům, které jsou předmětem tohoto řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že tvrzený souhlas předávajícího státu udělilo faxovým podáním ze dne 27. 1. 2009 Generální státní zastupitelství v Mnichově. O tento souhlas následně opřel policejní orgán usnesení o zahájení trestního stíhání. S tímto postupem však stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť Generální státní zastupitelství v Mnichově není orgánem, který by takový souhlas mohl poskytnout. Takovým orgánem je ve smyslu § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu Vrchní zemský soud v Mnichově. Tento soud totiž předával stěžovatele k výkonu trestu odnětí svobody na základě svého rozhodnutí ze dne 2. 4. 2008. To vyplývá i z přípisu Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 19. 1. 2009, dle kterého státní zástupce Generálního státního zastupitelství v Mnichově sdělil telefonicky státnímu zástupci Krajského státního zastupitelství v Plzni, že "zhruba před týdnem zaslal žádost Okresního soudu Plzeň - město o vydání dodatečného souhlasu s trestním stíháním stěžovatele pro skutky spáchané 9. 12. 2007 v Plzni soudu v Mnichově". Stěžovatel je přesvědčen, že Generální státní zastupitelství v Mnichově je pouze orgánem, který Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově podává návrh na udělení dodatečného souhlasu. Není oprávněno samo takovýto souhlas poskytnout. Trestní stíhání bylo zahájeno na základě souhlasu k tomu nepříslušného orgánu, a je proto dle § 11 odst. 1 písm. c) trestního řádu nepřípustné. Stěžovatel současně požádal o přednostní vyřízení věci.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Krajský soud v Plzni a Okresní soud Plzeň - město. Oba soudy plně odkázaly na písemná odůvodnění svých rozhodnutí.

Krajské státní zastupitelství coby vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedlo, že trestní stíhání stěžovatele bylo poprvé zahájeno dne 14. 5. 2008. Usnesení o zahájení trestního stíhání však bylo dne 18. 11. 2008 státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Plzeň-město jako nezákonné zrušeno, a to z toho důvodu, že obviněný byl předán do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody ze Spolkové republiky Německo, přičemž posuzované trestní stíhání bylo zahájeno bez toho, že by se obviněný vzdal práva na uplatnění zásady speciality. Po zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání převzalo věc k výkonu dozoru Krajské státní zastupitelství v Plzni. V souladu s § 406 odst. 3 trestního řádu podalo návrh Okresnímu soudu Plzeň-město, aby od Generálního (Vrchního) státního zastupitelství (Generalstaatsanwaltschaft München) vyžádal souhlas s trestním stíháním R. K. pro trestné činy, pro které mělo být zahájeno trestní stíhání. Okresní soud Plzeň-město na základě tohoto návrhu zaslal dne 10. 12. 2008 Generálnímu státnímu zastupitelství v Mnichově žádost o poskytnutí souhlasu s trestním stíháním pro uvedené trestné činy. Důvodem, proč byla žádost adresována právě Generálnímu státnímu zastupitelství v Mnichově a nikoli Vrchnímu zemskému soudu v Mnichově, byla skutečnost, že obviněný byl do České republiky vydán k výkonu trestu ve věci Okresního soudu Strakonice sp. zn. 18 T 18/2007 právě zmíněným orgánem, t. j. Generálním státním zastupitelstvím v Mnichově, a to sdělením ze dne 14. 4. 2008, sp. zn. Ausl. 126/2008. Žádosti Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10. 12. 2008 bylo po zaslání doplňujících materiálů vyhověno dne 27. 1. 2009, když Generální státní zastupitelství v Mnichově přípisem pod sp. zn. 15 Ausl. A 2/2009 sdělilo, že se uděluje souhlas s trestním stíháním R. K. pro předmětné trestné činy uvedené v žádosti Okresního soudu Plzeň - město.

Podle § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu platí, že osobu, která byla předána z jiného členského státu, lze stíhat, omezit na její osobni svobodě či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána, jestliže příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před předáním. Jak je z výše uvedeného zřejmé, orgánem, který osobu předal k výkonu trestu do České republiky, bylo Generální státní zastupitelství v Mnichově a tento orgán také vyslovil souhlas se stíháním obviněného pro nyní posuzované další trestné činy. Bylo tedy postupováno plně v souladu s ustanovením § 406 odst. 1 písm. f) trestního řádu. V tomto směru je pro české orgány bezvýznamné, jaká procedura tomu v předávajícím státu předcházela, to je čistě věc vnitrostátní úpravy SRN. Skutečnost, že o souhlasu s předáním byly české orgány vyrozuměny Generálním státním zastupitelstvím v Mnichově, vůbec nevylučuje, že o přípustnosti předání mohl předtím rozhodnout Vrchní zemský soud v Mnichově. Vždyť i česká právní úprava vydání (i když v posuzováním případě nejde o vydání, ale o předání mezi členskými státy EU) v § 397 trestního řádu předpokládá, že o přípustnosti vydání rozhoduje krajský soud a teprve poté dle § 399 trestního řádu vydání do cizího státu povoluje ministr spravedlnosti. Je tedy dost dobře možné, že podobná právní úprava platí v SRN pro případ předání mezi členskými zeměmi EU s tím rozdílem, že předání po soudním rozhodnutí nepovoluje soud, ale generální státní zastupitelství. O tom svědčí i obsah telefonického rozhovoru, který uskutečnil státní zástupce se státním zástupcem Generálního státního zastupitelství v Mnichově dne 19. 1. 2009 (úřední záznam o telefonickém hovoru přiložen), ze kterého vyplývá, že tamní státní zastupitelství zaslalo žádost o souhlas s trestním stíháním soudu v Mnichově. I z obhájcem předložené části rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 10. 4. 2008 (první list tohoto usnesení obhajoba předložila jako přílohu k žádosti o propuštění z vazby ze dne 24. 3. 2009) je zřejmé, že toto časově předcházelo sdělení Generálního státního zastupitelství v Mnichově o souhlasu s předáním obviněného (toto je ze dne 14. 4. 2008). Zmíněné Rozhodnutí Vrchního zemského soudu v Mnichově ze dne 10. 4. 2008 nebylo ve věci Okresního soudu Strakonice sp. zn. 18 T 18/2007 českým orgánům vůbec zasláno, souhlas s předáním udělilo Generální státního zastupitelství v Mnichově a jiné dokumenty z německé strany nebyly zaslány. V každém případě za podstatné z hlediska řešené otázky nutno považovat to, že souhlas se stíháním obviněného pro předmětný trestný čin udělil českým orgánům stejný orgán, který obviněného do České republiky předal k výkonu trestu. Českým orgánům činným v trestním řízení zásadně nepřísluší posuzovat zákonnost postupu orgánů Spolkové republiky Německo a zpochybňovat oprávnění daného orgánu k předání osoby do ciziny a k udělení souhlasu se stíháním pro další trestný čin. Vzhledem k tomu, že souhlas v obou případech udělil jeden a tentýž orgán, není k těmto pochybnostem ostatně ani žádný rozumný důvod. Státní zastupitelství proto považuje uplatněnou námitku za nedůvodnou a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl

Pokud jde o samotné důvody vazby, státní zastupitelství vyslovuje přesvědčení, že zjevně byly dány důvody podle § 67 písm. a) tr. ř., neboť stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin a vzhledem k jeho osobě a okolnostem činu mu reálně hrozí uložení vysokého trestu odnětí svobody. Trestu odnětí svobody, který mu byl již uložen, se vyhýbal pobytem v cizině, do České republiky byl vydán až na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Z uvedených důvodů je vedlejší účastník přesvědčen, že k porušení ústavních práv stěžovatele nedošlo.

V replice na podaná vyjádření stěžovatel setrval na svých argumentech, uplatněných v ústavní stížnosti. Z ustanovení § 13 německého zákona o mezinárodní právní pomoci v trestních věcech vyvozuje, že soudní rozhodnutí vydává Vrchní zemský soud a Státní zastupitelství při Vrchním zemském soudu připravuje rozhodnutí o vydání a provádí povolené vydání osoby. Faxové přípisy Generálního státního zastupitelství v Mnichově nadto nemají formu rozhodnutí. Pro odstranění pochyb ohledně toho, který z justičních orgánů SRN je příslušný k těmto rozhodnutím, stěžovatel navrhl, aby si Ústavní soud vyžádal stanovisko příslušného odboru Policejního prezidia.

Z obsahu spisu Okresního soudu Plzeň - město, sp. zn. 5 Nt 20/2009, bylo zjištěno následující:

Usnesením policejního orgánu Krajského ředitelství Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování Plzeň, ze dne 28. 1. 2009 č. j. PZC-425-71/TČ-2008-70, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin znásilnění dle § 241 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zák. a pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. Stížnost stěžovatele byla usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 12. 2. 2009 č. j. 2 KZV 5/2009-66 zamítnuta jako nedůvodná.

Usnesením Okresního soudu Plzeň - město, napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, byl stěžovatel podle § 68 odst. 1 tr. ř. vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. a) tr. ř. s tím, že jeho písemný slib podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. nebyl přijat.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž jednak poukazoval na to, že jeho trestní stíhání je nezákonné, jednak namítal, že u něj nebyly splněny podmínky pro vzetí do vazby.

Krajský soud v Plzni o stížnosti rozhodl druhým napadeným usnesením tak, že tuto stížnost podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Konstatoval, že důvodnost podezření, že se stěžovatel stíhaných trestných činů dopustil, vyplývá nejen z výpovědi poškozené, ale i z kriminalistických expertíz a závěrů soudně-znaleckého posudku z oboru zdravotnictví a dalších provedených důkazů obsažených ve vyšetřovacím spisu. Stěžovatel je reálně ohrožen trestem odnětí svobody nejméně v trvání osmi let, je osobou mnohokrát soudně trestanou i za obdobnou trestnou činnost. Poté, co mu byl uložen další nepodmíněný trest odnětí svobody, utekl do Spolkové republiky Německo a bylo nutno pátrat po jeho pobytu. Nakonec byl zadržen na základě Evropského zatýkacího rozkazu. Stížnostní soud se za daných okolností ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že jsou odůvodněny obavy, že by stěžovatel v případě propuštění na svobodu mohl uprchnout nebo se skrývat, aby se dalšímu trestnímu stíhání vyhnul. Soudu prvního stupně přisvědčil i v tom, že písemný slib dle § 73 odst. 1 písm. b) tr. ř. je za těchto okolností nedostatečnou náhradou za vazbu. Námitku stěžovatele, že jeho trestní stíhání je nezákonné, neshledal důvodnou.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání. Opodstatněností stížnosti se přitom rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. V tomto směru je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.

Jedinou námitkou, uplatněnou v podané ústavní stížnosti, je tvrzení o nezákonnosti trestního stíhání stěžovatele, v důsledku čehož nebyla splněna základní podmínka pro jeho vzetí do vazby ve smyslu § 68 odst. 1 tr. ř. Uvedenou námitku Ústavní soud posuzoval při rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele proti rozhodnutím příslušného policejního orgánu a státního zástupce o zahájení jeho trestního stíhání. Závěry, učiněné v usnesení ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 510/09, jímž uvedenou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud neshledal důvod se od nich odchylovat. V podrobnostech na ně odkazuje a shodně jako v uvedeném usnesení konstatuje následující:

Dle § 406 odst. 1 trestního řádu osobu, "která byla předána z jiného členského státu, nelze stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána; to neplatí, jestliže (...) příslušný orgán předávajícího státu, který osobu předal, udělil souhlas se stíháním předané osoby pro další trestný čin spáchaný před jejím předáním. Pokud takový souhlas chybí, dle odst. 3, "podá v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu žádost o souhlas se stíháním pro jiné trestné činy."

Citovaná právní úprava představuje zakotvení zásady speciality, která patří mezi základní principy daného řízení. Zásada speciality vyplývá ze suverenity státu, který poskytuje osobám zdržujícím se na jeho území ochranu, která může být omezena pouze stanoveným způsobem (Šámal, Pavel a kol.: Trestní řád komentář; 5. vydání, Praha, C.H.Beck, 2005 str. 2534 II. dílu). Stát předávající tuto osobu druhému státu se vzdává své trestní jurisdikce ve prospěch tohoto druhého státu, který ovšem může předanou osobu postihnout jen právě v tom rozsahu, v jakém se první stát své jurisdikce vzdal.

V projednávané věci má Ústavní soud za podstatné, že orgán předávajícího státu jednoznačně vyjádřil souhlas s trestním stíháním stěžovatele pro předmětnou trestnou činnost. Stěžovatel tvrdí, že tento souhlas byl vydán jiným orgánem předávajícího státu, než jak by tomu mělo dle vnitrostátních předpisů předávajícího státu být. Ústavní soud však má za to, že tuzemským orgánům činným v trestním řízení vůbec nenáleží se v tomto směru se zněním cizozemské procesní normy seznamovat, interpretovat ji a zkoumat soulad postupu předávajícího státu s ní. I kdyby skutečně udělením předmětného souhlasu cizozemský orgán vykročil z mezí daných svými procesními předpisy, jedná se o interní věc předávajícího státu, kterou tuzemské orgány nemohou hodnotit.

Ústavní soud se tedy ztotožňuje s názorem státního zastupitelství, že českým orgánům činným v trestním řízení zásadně nepřísluší posuzovat zákonnost postupu orgánů Spolkové republiky Německo a zpochybňovat jejich oprávnění k předání osoby do ciziny a k udělení souhlasu se stíháním pro další trestný čin. Pokud stěžovatel s postupem cizozemského státního zastupitelství nesouhlasí a chce si na něj stěžovat, může zvážit procesní možnosti, jaké mu k tomu poskytuje právní řád předávajícího státu.

Stěžovatelovu návrhu, aby bylo vyžádáno stanovisko z Policejního prezidia České republiky, odboru mezinárodní policejní spolupráce, Ústavní soud nevyhověl, neboť, jak vyplývá z výše uvedeného, zodpovězení stěžovatelem navrhovaného dotazu by nemohlo mít vliv na závěr o důvodnosti ústavní stížnosti.

Lze tedy uzavřít, že trestní stíhání stěžovatele, coby jedna z podmínek vzetí obviněného do vazby ve smyslu ustanovení § 68 odst. 1 tr. ř., bylo zahájeno v souladu se zákonem, a zjevně byly dány i důvody vazby podle § 67 písm. a) tr. ř. V tomto směru lze odkázat na podrobné a přiléhavé odůvodnění usnesení stížnostního soudu. Stěžovatel ostatně proti vazebním důvodům či proti řízení, jež předcházelo vydání napadených rozhodnutí, ani nebrojí.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoli porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009

Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 684/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies