II. ÚS 485/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. D. H., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou Ph.D., advokátkou Advokátní kanceláře Španělská 6, Praha 2 proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 14. 9. 2005 č.j. 19 C 11/2005, 19 C 14/2005, 19 C 15/2005, 19 C 16/2005, 19 C 27/2005, 19 C 29/2005, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 6. 2006 č.j. 35 Co 395/2006-108, usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. 11. 2008 č,j. 26 Cdo 499/2007-138 a návrhu na zrušení ust. § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb. o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), platném znění a návrhu na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 4 odst. 1, 2, 3, 4, čl. 11 odst. 1, čl. 37 odst. 3, Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 2 odst. 3 a 4, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 3 čl. 6 odst. 1, čl. 13 a 14, čl. 17 a18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými mu bylo uloženo zajistit ve lhůtě do tří dnů od právní moci rozsudku dodávku pitné vody do bytů žalobců z vodovodních rozvodů nacházejících se v bytech a odvádění odpadních vod z bytů. Stěžovatel navrhuje i zrušení ust. § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), v platném znění (dále jen zák. č. 274/2001 Sb.). Stěžovatel dále navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a požádal s ohledem na špatný zdravotní stav a věk stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti.

Dle obsahu připojeného spisu soudy obou stupňů vzaly za prokázané, že každý ze žalobců (nájemníků) uzavřel se stěžovatelem nájemní smlouvu, na jejímž základě užívá příslušný byt. Do bytů nebyla přinejmenším od 7. 12. 2004 zajištěna dodávka pitné vody, ani z nich nebyl zajištěn odvod odpadních vod, neboť stěžovatel neuzavřel jako odběratel smlouvu o dodávce vody a odvodu odpadních vod ve vztahu k domům (v nichž se nacházejí jednotlivé byty žalobců) se Severočeskou vodárenskou společností a. s., která je provozovatelem vodovodů a kanalizací.

Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel porušuje povinnosti vyplývající z ust. § 687 a § 688 obč. zák., neboť nájemcům neposkytuje plnění vyplývající z nájemního vztahu. Povinnost pronajímatele předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu (§ 687 odst. 1 obč. zák.) zahrnuje i povinnost opatřit byt vytápěním, hygienickým zařízením, rozvody elektrické energie a vody a odvody odpadních vod. Povinnost pronajímatele zajistit nájemci bytu a osobám, které s ním žijí, plnění, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno (§ 688 obč. zák.), znamená poskytování služeb jako je úklid domu, odvoz odpadků, dodávka vody, odvod odpadních vod apod. Zákon č. 274/2001 Sb. v § 8 odst. 5 věta první stanoví povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace uzavřít písemnou smlouvu o dodávce vody nebo odvádění odpadních vod s odběratelem. Podle § 2 odst. 5 tohoto zákona musí být odběratelem (až na určité výjimky) vlastník pozemku nebo stavby připojené na vodovod nebo kanalizaci, odběratelem není nájemce bytu. Soudy neshledaly opodstatněnými námitky stěžovatele, že v důsledku regulace nájemného a řádného neplacení nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu nájemci dotuje neplatící nájemníky a poukázaly na jeho možnost domáhat se nápravy ve vztahu k porušování těchto povinností zákonnými prostředky.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly shledány podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v intencích nálezu Ústavního soudu, který vyhlášku č. 173/1993 Sb. jako protiústavní zrušil, s nájemci uzavřel nové nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Nájemníci začali smlouvy zpochybňovat, přestali platit nájem nejen dle nově uzavřených smluv, ale i dle smluv původních. Výši nájmu určovali sami zcela libovolně, často ve výši neodpovídající ani zálohám na služby, které hrazeny nebyly vůbec. S ohledem na neplacení nájemného a vodného nájemníky, nemohl stěžovatel hradit vodárnám za spotřebu vody ve svých domech, respektive hradil závazky s mnohaměsíčním zpožděním, přičemž dluh za odebranou a obyvateli domů nehrazenou vodu stále narůstal (dosáhl několika set tisíc Kč). Stěžovatel proto odmítl podepsat smlouvu o dodávce vody do domu, následkem čehož Severočeské vodárny a kanalizace vodu uzavřely. V době uzavírky vody stěžovatel již neměl finanční prostředky na hrazení vodného, udělil však svým nájemníkům a obyvatelům domů písemný souhlas, aby si s dodavatelem sjednali dodávky vody sami. Obdobná situace jako s dodávkou studené vody byla i v otázce dodávky teplé vody. Na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu l si s dodavatelem teplé vody a topení uzavřeli smlouvy jednotliví obyvatelé bytů, a pokud řádně platili, teplá voda jim tekla. Studená voda byla stěžovatelem zabezpečena donáškou balené vody do domu.

Stěžovatel zdůrazňuje, že obecné soudy mu ukládají povinnost, která jednak nevyplývá ze zákona, jednak je nesplnitelná pouhou vůlí stěžovatele.

Povinnost poskytnut dodávky vody a odvod odpadních vod není žádným právním předpisem zákonným ani podzákonným včetně občanského zákoníku uložena jako kogentní povinnost pronajímatele bytu (zákonem č. 274/2001 Sb. je pouze pro něj stanoven právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody) a nikde v zákoně není stanoveno, co se rozumí plněními poskytovanými a spojenými s užíváním bytu.

Ostatní plnění, která jsou všeobecně považována za služby, jsou běžně poskytována na základě individuálních smluv sjednaných přímo s nájemníky. Stěžovatel se domnívá, že nemůže být činěno neodůvodněného rozdílu mezi dodávkami teplé vody, elektřiny, plynu, telefonního připojení, apod. a dodávkami studené vody. Není důvodu, aby právo (resp. dokonce povinnost) uzavřít smlouvu o dodávce a odvodu studené vody bylo dáno pouze pronajímateli a nebylo výslovně dáno i nájemci, byť se souhlasem pronajímatele.

V zákoně o vodovodech a kanalizacích, ani v jiném zákoně rovněž není stanovena povinnost stěžovatele uzavřít smlouvu s dodavatelskou společností, jak tvrdí soudy a jak vyplývá i ze zcela konkrétního výroku soudu, který uvádí, že pitná voda má být zajištěna z vodovodních rozvodů, což lze reálně jen na základě smlouvy s dodavatelskou společností. Tento názor je dle přesvědčení stěžovatele protiústavním omezením jeho vlastnických práv, protože se jedná o nepřiměřený smluvní přímus. Zákon ani soud nemohou nutit nikoho k uzavření smlouvy, navíc za každou cenu. Smlouva je zásadně dvoustranný právní úkon, který vzniká konsenzem účastníků právního úkonu a proces vzniku smluv je ovládán zásadou smluvní volnosti jako projevu autonomie vůle.

Soudy měly v zájmu zachování rovnosti stran i vyhledávat důvody, proč by dodávání vody bez protiplnění ze strany nájemců (uživatelů bytů) a nekonečné zadlužování pronajímatele mohlo být v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Na jedné straně totiž stáli nájemníci, kteří dlouhodobě neplatili za nájem bytu žádné nájemné a odmítali platit za poskytované služby, na druhé straně pronajímatel, který se musel v důsledku protiprávního jednání žalobců zadlužovat do řádu statisíců. Soudy vůbec nezohlednily, proč vlastně k přerušení dodávky studené vody došlo, přičemž vodu nepřestal dodávat stěžovatel, ale vodárny.

Stěžovatel poukazuje i na to, že žaloba na zaplacení dlužné částky a využití práva výpovědi z nájmu bytu neposkytuje faktickou a efektivní možnost obrany. Spory o neplatnost výpovědi z nájmu bytu a následné vyklizení trvají běžně 3-4 roky, za toto období dlužná částka narůstá na několik set tisíc korun. Následné vymáhání dlužných částek trvá další 3 léta, u většiny nájemníků navíc bez možnosti pozdějšího úspěšného vymožení v rámci vykonávacího řízení.

Současně, pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb. ukládá stěžovateli výlučné právo (či dokonce povinnost) uzavřít s vodárnami smlouvu o dodávce a odvodu pitné vody a znemožňuje uzavření smluv jednotlivými nájemci bytů, stěžovatel navrhuje, aby tato dvě ustanovení zákona byla pro zřejmý rozpor s ústavními zákony a vyhlášenými mezinárodními smlouvami zrušena.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu nepřísluší.

Stěžejní otázkou projednávané věci je zjištění, zda je vlastník nemovitosti oprávněn svou nečinností, spočívající v neuzavření smlouvy o dodávce pitné vody a odvodu odpadních vod v nemovitosti s pronajatými byty, znemožnit přívod vody do jím vlastněné nemovitosti (byť s odůvodněním, že nájemce neplní své povinnosti a neplatí za pronajímatelem poskytnuté služby).

Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se shora uvedenými závěry obecných soudů, přičemž jeho argumentace směřuje jednak proti závěrům soudů, dle nichž je zajištění dodávky pitné vody do pronajímaných bytů a odvod odpadních vod povinností pronajímatele, vyplývající z ust. § 687 a § 688 obč. zák., dále nesouhlasí s výrokem rozsudku, kterým byl zavázán k uzavření dvoustranné smlouvy s dodavatelem vody a poukazuje na to, že soudy dostatečně nezohlednily důvody vedoucí k neuzavření smlouvy o dodávce vody, tj. porušení povinností ze strany nájemců.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly.

Otázka, zda mezi povinnosti pronajímatele vyplývající z ustanovení § 687 odst. 1 obč. zák. patří též povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, a to bez ohledu na okolnosti, pro které došlo k přerušení dodávky, včetně případného porušení platebních povinností nájemce, již byla rozhodovací praxí obecných soudů řešena a právní závěry v této věci opakovaně vyslovil i Nejvyšší soud (srov. např. sp. zn. 26 Cdo 2008/2003, sp. zn. 26 Cdo 131/2005, sp. zn. 26 Cdo 513/2006, sp. zn. 26 Cdo 1067/2005 a sp. zn. 26 Cdo 3044/2006). Rovněž Ústavní soud se danou problematikou ve svých rozhodnutích zabýval, přičemž neshledal právní závěr, dle nějž z ust. § 687 odst. 1 obč. zák. vyplývá povinnost pronajímatele zajistit nájemci plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu a v jejím rámci i povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, jako protiústavní. Stejně tak jako závěr, že povinnost zajistit nájemci možnost odběru pitné vody, není tzv. synallagmatickým závazkem dle § 560 obč. zák., tj. že její splnění nelze podmiňovat splněním povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, např. povinnosti platit nájemné a úhradu za plnění spojená s užíváním bytu (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2024/08, sp. zn. I. ÚS 371/08, sp. zn. IV. ÚS 266/06, sp. zn. I. ÚS 144/06 a sp. zn. II. ÚS 425/06, obdobně sp. zn. IV. ÚS 108/06 - všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz )

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně § 687 odst. 1 obč. zák., tedy i otázky, konkrétně která plnění je pronajímatel bytu povinen nájemci zajistit, aby pronajatý byt byl způsobilý k řádnému užívání a byl zajištěn plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva.

Ústavní soud nemá zato, že by Nejvyšším soudem provedený výklad, týkající se povinností pronajímatelů bytů v souvislosti s pronájmem bytů, vybočoval z mezí ústavnosti a vedl k porušení základního práva stěžovatele. Ostatně otázku atributů, vyžadovaných pro splnění kriteria způsobilosti pronajímaného bytu k řádnému užívání a k zajištění plného a nerušeného výkonu práv spojených s užíváním bytu, je nezbytné posuzovat i s ohledem na změnu a vývoj společenských podmínek a tomu odpovídajících požadavků na základní náležitosti bytu způsobilého k řádnému užívání. Za situace, kdy daná problematika není doslovně řešena právním předpisem, je výklad stávající úpravy (§ 687 odst. 1 obč. zák. a násl.), jak již bylo řečeno, plně na obecných soudech.

Pokud Ústavní soud neshledal jako neústavní závěr obecných soudů ohledně povinností vyplývajících pro pronajímatele z § 687 odst. 1 obč. zák., nelze dovozovat ani neústavnost výroku, kterým byl stěžovatel zavázán k zajištění dodávky vody z vodovodních rozvodů nacházejících v bytech a odvádění odpadních vod z bytů, neboť jiný způsob (stěžovatelem navrhovaný způsob formou dodávky balené pitné vody) by právě nenaplnil požadavky vyplývající z citovaného ustanovení občanského zákoníku (odvod odpadních vod pak jiným způsobem ani zajistit nelze). Uvedené nelze zpochybnit ani námitkou, že stěžovatel může tuto povinnost splnit jen za součinnosti druhé strany, tj. uzavřením smlouvy o dodávce vody, a to za podmínek určovaným dodavatelem vody. Z ustanovení zák. č. 274/2001 Sb. pro stěžovatele totiž jednoznačně vyplývá právní nárok na uzavření smlouvy o dodávce vody a právní předpisy rovněž určují způsob stanovení ceny, způsob vyúčtování a rozúčtování spotřebované vody a nákladů na odvod odpadních vod až na jednotlivé spotřebitele, tedy nájemce bytů.

Z výše uvedených důvodů ani není na místě vytýkat obecným soudům, že při stanovení povinností pronajímatele nezohlednily, že nájemci dlouhodobě neplatili za nájem bytu žádné nájemné a odmítali platit za poskytované služby. Ústavní soud připomíná, že předmětem řízení v projednávané věci nebyla otázka platnosti nájemních smluv, otázka platnosti výpovědí z nájmu, otázka dlužného nájmu, ani otázka průtahů řízení v řízení ohledně dlužného nájmu, či exekučních řízení. Námitkami vztahujícími s k této problematice se proto Ústavní soud nezabýval.

Ústavní soud dává stěžovateli za pravdu, že v konkrétních případech se, s ohledem na platnou stávající úpravu týkající se regulovaného nájmu, povinnosti pronajímatelů bytů a zejména rychlost při vymahatelnosti práva, může dostat v důsledku neplacení nákladů ze strany nájemců za pronajímatelem poskytovaná plnění do obtížné situace, která může vést i k jeho zadlužení. Vzniklou situaci však nelze řešit způsobem, jehož důsledky nezbývá než hodnotit jako porušení povinností ze strany pronajímatele. Ostatně porušování platebních povinností ze strany nájemců není možné řešit způsobem zvoleným stěžovatelem už proto, že by takto byla odepřena dodávka vody a odvod odpadních vod do všech bytů v předmětné nemovitosti, bez ohledu na to, zda jednotliví nájemci své povinnosti plní a v jakém rozsahu. (Z připojeného spisu a materiálů stěžovatele nevyplývá, zda všichni nájemci v domech stěžovatele,v nichž nebyla zajištěna dodávka vody, dlouhodobě neplatili nájemné a poskytované služby.)

K řešení popsané situace nezbývá než využít prostředky stanovené zákonem, byť se ve stávající praxi mohou jevit jako méně účinné. Ústavní soud připomíná, že novelou občanského zákoníku provedenou z 107/2006 Sb., která umožnila dát výpověď bez přivolení soudu, jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu, situaci vlastníků bytů částečně ulehčila. Je však třeba, aby obecné soudy ve všech řízeních vážících se k dlužnému nájmu a plnění spojeným s užíváním bytu postupovaly efektivně s přihlédnutím k celému kontextu případu a nedocházelo k průtahům řízení, které by mohly mít za následek vznik škody. Na žalobcích pak je, aby v případě průtahů řízení ze strany soudů využívali všechny procesní prostředky poskytnuté k jejich ochraně, případně se i domáhali náhrady škody ve smyslu zák. č. 82/1996 Sb.

Ústavní soud nadto pro úplnost dodává, že uvedenou povinnost vyplývající pro pronajímatele z ust. § 687 odst. 1 obč. zák. lze vztahovat jen k nájemci užívajícímu pronajatý byt na základě platné nájemní smlouvy.

Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž nebylo zjištěno, že by došlo k porušení základních práv, jichž se stěžovatel dovolává. Jak bylo ověřeno, obecné soudy v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci zaujaly právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Právní závěr, dle něhož mezi povinnosti pronajímatele bytu patří i povinnost zajistit dodávku vody a odvod odpadních vod, ani nelze, s ohledem na shora uvedené, hodnotit jako závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí považována za neústavní.

Jako neopodstatněný byl shledán i návrh na zrušení ustanovení § 8 odst. 6 a 7 zákona č. 274/2001 Sb., podaný v souvislosti s projednávanou ústavní stížností. Ústavní soud v souladu se svou judikaturou konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného podle § 74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Ústavní soud dodává, že citovaným ustanovením je ukládána povinnost vlastníku vodovodu nebo kanalizace (nebo jejich provozovateli) uzavřít s vlastníkem objektu smlouvu o dodávce vody a odvádění odpadních vod, ale není jím uložena povinnost pronajímatele bytu vyplývající z ust. § 687 odst. 1 obč. zák. Ani zrušení uvedeného ustanovení by nevedlo k eliminaci povinnosti pronajímatele bytu předat nájemci byt ve stavu způsobilém k řádnému užívání a zajistit mu plný a nerušený výkon práv spojených s užíváním bytu.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a b) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 485/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies