II. ÚS 1214/08

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, se sídlem Praha 1, Staroměstské náměstí 6, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc. (i.s. JUDr. Tomášem Hejdukem), advokátem se sídlem Praha 1, Dlouhá 13, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne ze dne 28. 2. 2008 ve věci sp. zn. 25 Cdo 69/2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne ze dne 18. 8. 2005 ve věci sp. zn. 11 Co 477/2005, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2005 ve věci sp. zn. 11 Co 477/2005, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka svým návrhem napadá rubrikovaná soudní rozhodnutí, jimiž měla být porušena její základní práva garantovaná v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Porušen měl být současně čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

Okresní soud v Novém Jičíně vyhověl rozsudkem ze dne 16. 3. 2005 žalobě stěžovatelky, ve které se domáhala na Městu Frenštát pod Radhoštěm zaplacení částky 39.010,90 Kč s příslušenstvím, kterou v důsledku nesprávného úředního postupu Městského národního výboru ve Frenštátě pod Radhoštěm zaplatila stěžovatelka Ing. M. G. na základě výsledků soudního řízení vedeného u téhož okresního soudu. Okresní soud zaujal právní názor, že stěžovatelka má ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. vůči Městu Frenštát pod Radhoštěm nárok na regresní úhradu částky, uhrazené poškozenému.

Uvedený rozsudek napadl žalovaný odvoláním, na jehož základě krajský soud rubrikovaným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl, neboť dospěl k závěru, že dle zákona č. 58/1969 Sb. nemůže stát při nesprávném úředním postupu obce v přenesené působnosti požadovat po obci regresní úhradu zaplacené škody.

Stěžovatelčino dovolání zamítl Nejvyšší soud, jenž konstatoval, že žalované město není osobou, kterou předpokládá § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., neboť toto ustanovení dává státu právo požadovat regres toliko po konkrétních fyzických osobách, které nesprávně úředně postupovaly. Nadto dovolací soud judikoval, že nárok na regresní úhradu je třeba posuzovat v dané věci dle zákona č. 58/1969 Sb., přestože vznikl až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb.

Ve vztahu k otázce své aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti stěžovatelka připomíná, že v předmětné právní věci nevystupovala jako nositel veřejné moci, ale jako právnická osoba (ve smyslu § 21 občanského zákoníku), jež uplatňovala vůči jiné právnické osobě regresní nárok na náhradu škody, byť podle zvláštního právního předpisu. Stěžovatelka se poroto domnívá, že je nepochybně nositelkou základních práv jako jiné právnické osoby a je tak aktivně legitimována k podání projednávané ústavní stížnosti.

Výklad zákona č. 58/1969 Sb. provedený krajským a nejvyšším soudem, spočívající na závěru, že stát nemůže uplatnit regresní nárok na náhradu škody, způsobené v důsledku nesprávného úředního postupu obce v přenesené působnosti, po této obci, považuje stěžovatelka za nesprávný, ústavně nekonformní a neoprávněně zasahující do jejích základních práv.

Zákon č. 58/1969 Sb. stanovil princip, na základě kterého může stát požadovat regresní úhradu na osobě, která svým nesprávným úředním postupem škodu, za níž odpovídá poškozenému stát, způsobila. V době přijetí zákona č. 58/1969 Sb. uzemní samosprávné celky neexistovaly, zákon proto nepočítal s tím, že by stát nějakou škodu způsobenou postupem takových právnických osob poškozeným hradil.

Po změně společenského systému a přijetí zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, bylo nutné vyřešit otázku, zda stát dle zákona č. 58/1969 Sb. odpovídá vůči poškozeným i za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem samosprávného územního celku při výkonu tzv. přenesené působnosti, nebo zda se tato odpovědnost bude posuzovat podle příslušných ustanovení občanského zákoníku. Postupně se v rozhodovací praxi soudů ustálil výklad, že při výkonu přenesené působnosti plní obec úkoly státní a že tedy i za její nesprávný úřední postup by měl odpovídat vůči poškozeným osobám stát.

Dle názoru stěžovatelky by nebylo ústavně konformní, aby byl na jednu stranu přijat výklad, že stát odpovídá dle zákona č. 58/1969 Sb. i za nesprávný úřední postup obce při výkonu přenesené působnosti (i když takový případ dikce zákona nepředpokládá) a na straně druhé by byl zároveň soudy přijat výklad, že stát v takovém případě nemá právo požadovat regresní úhradu vyplacené náhrady škody od obce, která svým nesprávným úředním postupem tuto škodu způsobila.

Výklad ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. použitý v napadených rozhodnutích krajského a nejvyššího soudu zcela neoprávněně omezil možnost požadovat regresní úhradu státem zaplacené škody pouze po fyzických osobách. Takový výklad dle stěžovatelky z dikce uvedeného ustanovení nevyplývá.

Město Frenštát pod Radhoštěm se v předmětné věci při plnění úkolů státního orgánu (v přeneseném působnosti) dopustilo nesprávného úředního postupu. Stát má mít proto dle dikce § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. právo požadovat po něm, jako po osobě, která plní funkce státního orgánu a jejímž nesprávným úředním postupem škoda vznikla, regresní úhradu.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že omezením pojmu "osoby, které plní úkoly státního orgánu" na fyzické osoby, by bylo jakékoli právo státu na regres zcela vyloučeno, neboť by stát musel požadovat regresní úhradu po zaměstnancích obce, s nimiž není v žádném pracovněprávním vztahu. Regresní nárok státu vůči zaměstnancům obce by navíc nebyl slučitelný s ustanoveními zákoníku práce, dle kterých za škodu způsobenou zaměstnancem při výkonu jeho práce odpovídá vůči třetí osobě zaměstnavatel.

Regresní nárok státu dle § 19 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. je proto nutno vykládat tak, že směřuje vůči obci, tedy osobě plnící v přenesené působnosti úkoly státního orgánu, a nikoliv vůči osobám, které obec při této své činnosti použila. Tento princip totiž odpovídá i principu uvedenému v § 420 odst. 2 občanského zákoníku.

Stěžovatelka nadto namítá, že soudy měly posuzovat její nárok vůči vedlejšímu účastníkovi nikoli dle zákona č. 58/1969 Sb., nýbrž dle zákona č. 82/1998 Sb. Regresní nárok státu vůči osobě, která svým nesprávným postupem způsobila škodu, jíž stát poškozenému uhradil, vzniká totiž okamžikem zaplacení náhrady škody státem poškozenému a současně vzniká odpovědnostní vztah mezi státem a osobou, jež se nesprávného úředního postupu dopustila. Regresní nárok je tak zcela samostatným nárokem státu (odlišným od nároku poškozeného na náhradu škody vůči státu), jenž vznikl stěžovatelce v předmětné věci až za účinnosti zákona č. 82/1998 Sb.

Po posouzení vznesených argumentů a přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů, a není proto ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Deficit spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny se v rovině právního posouzení věci nemůže projevit jinak než poměřením, zda obecnými soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů.

Nic z řečeného posuzované ústavní stížnosti nesvědčí; stěžovatelka toliko předkládá Ústavnímu soudu argumenty, jež předestřela již v dovolacím řízení, s nimiž se Nejvyšší soud vypořádal způsobem, jenž nevykazuje žádné prvky interpretační svévole. Tím, že stěžovatelka vznáší v řízení před Ústavním soudem de facto totožné námitky jako v řízení dovolacím, staví Ústavní soud do pozice další opravné instance, jež mu - jak bylo výše řečeno - nepřísluší.

V mezích předestřeného (a ve své podstatě značně omezeného přezkumu) proto Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelčin nesouhlas s interpretací rozhodných ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. nemůže být sám o sobě důvodem opodstatněnosti ústavní stížnosti, s výjimkou případu, kdy interpretace právní normy představuje zjevný projev libovůle, neboť zvolená interpretace této právní normy z jejího textu při standardních logických operacích za žádných okolností nemůže vyplynout. V posuzované věci se však o tento zjevný projev libovůle jednat nemůže, jelikož obecné soudy ve svých napadených rozhodnutích zvolily toliko restriktivní výklad pojmu "osoba", jenž se výše naznačeným kritériím nevzpírá. Obecné soudy tak v napadených rozhodnutích dospěly k jednomu ze dvou možných právních závěrů, k nimž lze aplikací normy jednoduchého práva dospět, a současně řádně odůvodnily, proč upřednostnily právě tuto interpretaci. Z tohoto důvodu proto nelze považovat napadená rozhodnutí za projev svévole, která by zakládala rozpor s garancemi práva na spravedlivý proces, a z něj se potom odvíjející případné porušení i dalších stěžovatelkou indikovaných základních práv.

Pouze na okraj Ústavní soud uvádí, že se nemohl zabývat otázkou interpretace právní úpravy provedené zákonem č. 82/1998 Sb., neboť tento zákon nebyl v projednávané věci aplikován, nicméně je třeba v obecné rovině konstatovat následující. Ústavně konformní interpretace rozhodných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. ve vztahu k odpovědnostním institutům, vyplývajícím z realizace přenesené působnosti obce, musí šetřit samu podstatu principu samosprávy, jinými slovy výkon přenesené působnosti nesmí ve svém důsledku omezovat danou obec ve výkonu její působnosti samostatné.

Vzhledem ke shora uvedeným závěrům Ústavní soud konstatuje, že právní názor obecných soudů nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost její ústavní stížnosti. Právní závěry, které Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud v napadených rozhodnutích učinily, jsou výsledkem aplikace práva, jež se nachází v mezích ústavnosti.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1214/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies