II. ÚS 525/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti společnosti AMIPA, s. r. o., se sídlem Pražská 399, Přelouč, právně zastoupené JUDr. Janem Najmanem, advokátem se sídlem nám. Republiky 53, Pardubice, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci králové ze dne 13. 11. 2008 sp. zn. 20 Co 481/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka požaduje zrušení shora uvedeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jím mělo být porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Výrokem I. rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 26. 2. 2007 č.j. 7 C 33/2006-63 ve znění opravného usnesení byl žalovaný uznán povinným zaplatit stěžovatelce částku 37.485,- Kč s příslušenstvím do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem II. téhož rozsudku bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného nahradit stěžovatelce náklady řízení k rukám advokáta ve výši 18.256,- Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného rozhodl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem napadeným ústavní stížností, jímž rozsudek soudu prvého stupně změnil tak, že žalobu zamítl a žalovanému přiznal vůči žalobkyni plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvého i druhého stupně

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že v dané věci nebylo mezi účastníky řízení před nalézacím soudem sporu o tom, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit stěžovatelce částku 48.800,- Kč, která byla později ponížena na 37.485,- Kč, neboť žalovaný v průběhu řízení stěžovatelce zaplatil 11.315,- Kč. Částku 37.485,- Kč s příslušenstvím nalézací soud uložil žalovanému stěžovatelce zaplatit. Odvolání žalovaného řešil odvolací soud během jediného ústního jednání dne 6. 11. 2008, při němž nedal žádným způsobem účastníkům, resp. jejich právním zástupcům najevo svůj právní názor na danou právní problematiku, neprovedl ve věci žádný důkaz, resp. nezopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně. Jednání bylo odročeno na 13. 11. 2008 za účelem vyhlášení rozsudku, jímž bylo rozhodnutí soudu prvého stupně změněno, žaloba zamítnuta a žalovanému přiznáno právo na náhradu soudních výloh před soudem prvého i druhého stupně.

Stěžovatelka je přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu a postup soudu, který mu předcházel, představují zásah do jejích práv. Odvolací soud před vydáním svého měnícího rozsudku žádným způsobem účastníky, resp. jejich právní zástupce neobeznámil se svým právním názorem, odlišným od právního názoru soudu prvého stupně a neumožnil jim se k němu vyjádřit, čímž porušil zásadu dvojinstančnosti řízení. Jednalo se proto o tzv. překvapivé rozhodnutí, jehož vydání stěžovatelka naprosto nepředpokládala, a které vůbec neočekávala. Pokud odvolací soud podmínky pro změnu rozhodnutí soudu prvého stupně shledal, měl podle názoru stěžovatelky svůj postoj dát účastníkům řízení, resp. jejich právním zástupcům v rámci předvídatelnosti svého rozhodnutí písemně či ústně najevo. Pokud by se tak stalo, stěžovatelka by nepochybně na takovou situaci zareagovala, k tomuto právnímu názoru by se vyjádřila, případně předložila nové důkazy.

Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí obecných soudů, není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995, sp. zn. II. ÚS 45/94, N 5/3 SbNU 17). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů.

Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení "překvapivé", je považováno zpravidla rozhodnutí, kterým soud druhého stupně buďto potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, avšak z jiného důvodu, než o který se opíralo rozhodnutí soudu prvního stupně, anebo rozhodnutí, ve kterém soud druhého stupně změní rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak vysloví právní závěr, který nebylo možno na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vůbec předvídat. V takových případech Ústavní soud rozhodnutí soudu druhého stupně zpravidla ruší, neboť účastníku řízení byla odňata reálná a efektivní možnost právně i skutkově argumentovat (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 257/98, Sb. n. u. sv. 13, str. 65, sp. zn. IV. ÚS 218/95, tamtéž, sv. 9, str. 381, sp. zn. III. ÚS 139/98, tamtéž, sv. 12, str. 93, a další). Skutková a právní situace však byla v dané věci odlišná. Soud prvního stupně přisvědčil stěžovatelce a v meritu věci rozhodl v její prospěch, když shledal ustanovení smlouvy kupní a o skladování jako neurčitá a nesrozumitelná, a z toho důvodu neplatná, avšak soud druhého stupně zaujal zcela opačný názor a přisvědčil žalovanému. Takový postup odvolacího soudu však nelze označit za neposkytnutí soudní ochrany, respektive za porušení kautel spravedlivého procesu, neboť jde o postup předvídaný příslušným procesním předpisem. Též i z judikatury obecných soudů vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání, byť s opačným závěrem, byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Ne každou odchylku právního názoru soudu druhého stupně od právního názoru soudu nižšího stupně lze tedy automaticky a ve všech případech považovat za porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod

Rozumnou oporu rovněž postrádá námitka stěžovatelky týkající se zanedbání poučovací povinnosti odvolacího soudu ve vztahu ke změněnému právnímu názoru na danou věc. Uvedenou povinnost nelze totiž vykládat tak, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci předtím, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Takový postup by byl v rozporu se zásadou kontradiktornosti řízení a principem rovnosti stran. Soud by tím navíc nahrazoval činnost právních zástupců, které si strany řízení sjednávají právě proto, aby jim pomáhali, poskytovali odborné rady a poučovali je o jejich možnostech v soudním řízení.

V projednávané věci právní názor, který zaujal odvolací soud, nebyl pro stěžovatelku ničím novým, neboť jej zastával již v řízení před okresním soudem žalovaný, tedy tento právní názor, na základě kterého odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil, byl znám již v řízení před soudem I. stupně a zastával jej žalovaný i v odvolání. Pokud krajský soud považoval projednávanou právní věc za zcela jasnou po právní i skutkové stránce, nebylo důvodu rozsudek rušit a věc vracet okresnímu soudu k dalšímu řízení, odvolací soud mohl sám ve věci rozhodnout (§ 220 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.). Pokud stěžovatelka namítá, že kdyby věděla, že odvolací soud zaujme jiný názor než soud I. stupně, předložila by nové důkazy, je třeba uvést, že všechny důkazy mohla předložit již v řízení před okresním soudem a případně i v odvolacím řízení, neboť věděla, jaký právní názor na věc uplatňuje žalovaný a mohla se mu bránit.

Závěrem lze konstatovat, že napadené rozhodnutí je řádně a přesvědčivě odůvodněno, z ústavního hlediska tedy plně přijatelné. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry odvolacího soudu neztotožňuje, nemůže sama o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by byl garantován úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto ohledu obecné soudy z mezí ústavnosti nevybočily.

Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že žádné základní právo stěžovatele napadeným rozhodnutím porušeno nebylo, a na základě toho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 525/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies