II. ÚS 2003/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. B., zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem Veveří 57, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. dubna 2009 č. j. 19 Co 368/2008-75 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 6. března 2008 č. j. 53 C 59/2007-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 6. března 2008 č. j. 53 C 59/2007-63 byla v řízení o přechod nájmu zamítnuta žaloba, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení, že je nájemkyní bytu specifikovaného ve výroku I. napadeného rozsudku (dále jen "předmětný byt"). Soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k závěru, že žalobkyně nesplnila podmínku soužití se svým dědečkem (původním nájemcem předmětného bytu) po dobu 3 let před jeho smrtí [§ 706 odst. 2 věta první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění provedeném zákonem č. 107/2006 Sb., účinném od 31. března 2006 (dále jen "obč. zák.")] a ani se jí nepodařilo prokázat, že by se svým dědečkem vedla společnou domácnost, či že by jako vnučka prokázala důvody zvláštního zřetele hodné (§ 706 odst. 2 věta druhá obč. zák.), které by odůvodnily prominutí tříleté lhůty.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. dubna 2009 č. j. 19 Co 368/2008-75 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Předně zdůraznil, že na danou věc dopadá občanský zákoník ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb., ačkoliv soužití žalobkyně s dědečkem započalo již před účinností citované novely. Shodl se se soudem prvního stupně i v tom, že žalobkyně v řízení neprokázala důvody zvláštního zřetele hodné, aby byl v jejím případě uznán přechod nájmu, i když se svým dědečkem nežila ve společné domácnosti po dobu tří let před jeho smrtí. Skutečnost, že žalobkyně nemá vlastní byt, takovým důvodem není. Odvolací soud uzavřel, že z provedených důkazů navíc ani neplyne, že by se žalobkyně o svého dědečka významným způsobem starala a byla na něj odkázána výživou.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručeného práva domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], jakož i porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Pochybení obecných soudů spatřuje v tom, že jí uzmuly zákonné právo na bydlení tím, že si nesprávně vyložily argumentaci stěžovatelky, zejména pokud se týče názvosloví, použití termínů a zejména pak neorientaci v právních termínech vztahujících se k ustanovení o přechodu nájmu na osoby žijící ve společné domácnosti. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka vysvětluje, jak myslela svoji svědeckou výpověď a jak je třeba interpretovat výpověď svědka P. K. Dle názoru stěžovatelky nepostupoval soud prvního stupně při zjišťování skutečností ze skutečného stavu věci, který podala stěžovatelka. Stěžovatelka konečně polemizuje se závěrem obecných soudů, že se na danou věc vztahují ustanovení občanského zákoníku po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu (srovnej např. IV. ÚS 188/94, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 39, str. 281), Ústavní soud připouští, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy, která se jeví jako interpretace na první pohled zákonná, může být natolik extrémní, že vybočí z mezí ústavnosti. Tak tomu bude zejména tehdy, jestliže bude např. výklad natolik extenzivní, že zasáhne do některého ústavně garantovaného základního práva, a tím poruší čl. 4 odst. 4 Listiny, který ukládá orgánům aplikujícím právo šetřit podstatu a smysl základních práv. Toto se však v daném případě nestalo.

Ústavní soud předesílá, že stěžovatelka svou ústavní stížností toliko polemizuje se skutkovými a právními závěry vyslovenými v rozhodnutích obecných soudů, aniž by svůj protichůdný názor vybavila relevantní argumentací ústavněprávní. V podstatě tedy zpochybňuje skutkové a právní závěry obecných soudů, přičemž se snaží prosadit vlastní interpretaci skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod.

V dané věci stěžovatelka zpochybňuje závěry obecných soudů, ať již v rovině hodnocení důkazů (své svědecké výpovědi i svědecké výpovědi svědka K. se snaží přisoudit jiný význam, než učinily obecné soudy), tak i v rovině právní (polemizuje s aplikací novelizovaného občanského zákoníku). Ústavní soud z dostupných podkladů dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat pochybení, která by měla ústavněprávní rozměr. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, jak již bylo naznačeno výše, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotily. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. Skutečnost, že nepřiznaly svědeckým výpovědím stejný význam, jako mají v očích stěžovatelky, neodůvodňuje porušení práva na spravedlivý proces. Toto právo totiž neznamená právo na vítězství ve sporu. Obecné soudy se rovněž řádně vypořádaly s otázkou existence důvodů zvláštního zřetele hodných, které eventuelně mohly založit nárok na přechod nájmu bytu. Jejich posouzení, byť je pro stěžovatelku nepříznivé, nemůže vést k porušení práva na spravedlivý proces.

Ve vztahu k polemice, v souvislosti s aplikací novelizovaného občanského zákoníku, Ústavní soud uvádí, že proti výkladu, který provedly obecné soudy, nemá žádné výhrady. Otázka použití rozhodného předpisu pro přechod nájmu je jednoznačně vyřešena v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 378/2008) a závěry obecných soudů nejsou s touto judikaturou v rozporu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. 8. 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 2003/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies