II. ÚS 1681/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem Josefa Skupy 1639/21, 708 00 Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009 č. j. 11 Co 217/2009-107, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 19. 2. 2008 č. j. 34 C 407/2005-42, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009 č. j. 11 Co 218/2009-110, usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2008 č. j. 34 C 407/2005-50, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 3. 2009 č. j. 11 Co 219/2009-113 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2008 č. j. 34 C 407/2005-63, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 29. 6. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do jejích ústavně chráněných základních práv. Konkrétně tvrdí, že obecné soudy svým postupem porušily čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 4 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka se domáhala návrhem podaným u Okresního soudu v Ostravě dne 16. 12. 2005 obnovy řízení, které bylo u tohoto soudu vedeno pod sp. zn. 34 C 455/95. V řízení o obnovu podala žádost o osvobození soudních poplatků a o ustanovení zástupce. O tomto návrhu bylo Okresním soudem v Ostravě rozhodnuto usnesením ze dne 18. 4. 006 č. j. 34 C 407/2005-3 tak, že byl zamítnut s odůvodněním, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování a bránění práva. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Ostravě ze dne 19.6.2006 č. j. 11 Co 424/2006-10, přičemž odvolací soud se ztotožnil i s odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatelka pak následně podala nové žádosti o osvobození od povinnosti hradit soudní poplatky a ustanovení zástupce z řad advokátů, a to 21. 3. 2007, 1. 2. 2008, 14. 3. 2008, 21. 9. 2008 a 24. 10. 2008. Napadenými usneseními Okresního soudu v Ostravě byla řízení o těchto žádostech zastavena s odůvodněním, že je zde dána překážka věci rozhodnuté. Proti těmto rozhodnutím podala stěžovatelka odvolání, o nichž bylo Krajským soudem v Ostravě rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozhodnutími tak, že usnesení okresního soudu byla potvrzena.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do jejích shora uvedených ústavně chráněných práv. Podle jejího názoru soudy nevzaly v úvahu "zvláštní" povahu řízení o obnovu, zejména že jde o "nesrovnatelně" náročnější právní problematiku. Vytkla soudům, že se její žádostí vůbec nezabývaly ani z pohledu potřeby právního zastoupení. Nesouhlasila s hodnocením svého návrhu na obnovu řízení, pokud ho soudy označily bez řádného projednání za zřejmě bezúspěšný. Poukázala dále na to, že dostatečně prokázala své majetkové poměry, které odůvodňovaly přiznání osvobození od placení soudních poplatků. K tomu předložila řadu rozhodnutí, kterými jí bylo osvobození přiznáno s ohledem na její majetkové poměry. Nesouhlasila dále se závěry obecných soudů, že jde o věc již pravomocně rozhodnutou.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno usuzovat na porušení základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Pokud stížnost směřuje proti rozhodnutím soudů, vydaným v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost. Jak je uvedeno shora podle čl. 83 Ústavy ČR, je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, a proto mu zásadně nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Není v jeho pravomoci, aby sjednocoval rozhodovací praxi obecných soudů. Tuto pravomoc má v soustavě obecných soudů Nejvyšší soud. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti mnohokrát výslovně konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů obecného práva, lze je hodnotit za protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu").

Uvedené podmínky zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí soudů obecných v případě posuzované ústavní stížnosti splněny nejsou. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané věci dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, neboť rozhodnutí ve věci jednajících soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí ustanovením § 157 občanského soudního řádu a z ústavněprávního hlediska jim proto podle Ústavního soudu nelze nic vytknout.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje s právními názory obecných soudů, které se týkají výlučně výkladu podústavního práva. Ústavní soud je však povolán toliko k hodnocení, zda soudy podaný výklad není svévolný, zda není na první pohled extrémní (viz výše). Takový závěr v tomto konkrétním případě evidentně namístě není. Právní názory, které obecné soudy aplikovaly, jsou rozumně a uspokojivě odůvodněny. Stěžovatelka zcela přehlíží, že v řízení o obnovu, ve kterém podala žádost o osvobození soudních poplatků a o ustanovení zástupce, bylo o její žádosti rozhodnuto Okresním soudem v Ostravě usnesením ze dne 18. 4. 2006 č. j. 34 C 407/2005-3 tak, že její žádost byla zamítnuta s odůvodněním, že se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování a bránění práva, a toto rozhodnutí bylo potvrzeno Krajským soudem v Ostravě ze dne 19. 6. 2006 č. j. 11 Co 424/2006-10, čímž se stalo pravomocným. Důvody, pro které byla žádost o osvobození od placení soudních poplatků zamítnuta, se v tomto řízení v následujícím období, kdy stěžovatelka podávala opakované žádosti, nemohly z povahy věci změnit.

Argumentace stěžovatelky, ohledně jejích majetkových poměrů a že jí v jiných řízeních bylo z těchto důvodů vyhověno a byla od placení osvobozena a byl jí soudem ustanoven i advokát, se zcela míjí s podstatou odůvodnění obecných soudů v této konkrétní věci. Původní žádost byla zamítnuta z jiného důvodu, než že by stěžovatelka nesplňovala důvody pro osvobození od placení soudních poplatků s ohledem na své majetkové poměry. Majetkovými poměry stěžovatelky proto nebylo třeba se zabývat. V řízení, která jsou napadena ústavní stížností, nebyl ani prostor pro to, aby soudy opakovaně posuzovaly zřejmou bezúspěšnost podaného návrhu na obnovu řízení, neboť tato otázka byla již pravomocně rozhodnuta. Nemohl se jí zabývat ani Ústavní soud, protože rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 6. 2006 č. j. 11 Co 424/2006-10 nebylo ústavní stížností napadeno, a pokud by se tak bývalo stalo až podáním této ústavní stížnosti, jednalo by se o podání podané po lhůtě a tedy nepřípustné.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. 8. 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. II. ÚS 1681/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies