III. ÚS 1889/09

27. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 27. srpna 2009 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Kůrky a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. H. P., zastoupené Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem v Přerově, dr. Skaláka 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 2. 2008 č. j. 19 C 141/2006-69 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 467/2008-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností ze dne 3. 7. 2009 stěžovatelka napadla a domáhala se zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2009 č. j. 11 Co 467/2008-112 (dále jen "městský soud"), jakož i jemu předcházejícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 2. 2008 č. j. 19 C 141/2006-69 s tím, že v řízení před těmito soudy bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).

Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným rozsudkem obvodního soudu byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala na České republice zaplacení částky 1 407 Kč s příslušenstvím, jakožto náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že jí (jako "veřejnosti") bylo předsedkyní senátu zabráněno v účasti na soudním jednání u Okresního soudu v Olomouci, čímž zbytečně ztratila den dovolené a vynaložila finanční prostředky na cestování. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které však městský soud napadeným usnesením podle § 202 odst. 2 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že k porušení jejích ústavně zaručených základních práv mělo dojít v důsledku porušení povinnosti soudu plynoucí z ustanovení § 157 o. s. ř., konkrétně pak v tom ohledu, že obvodní soud "nijak blíže" neodůvodnil svůj závěr o tom, že není splněna první podmínka odpovědnosti za škodu spočívající v existenci nesprávného úředního postupu [§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. Ovšem bezprostředně na to uvedenému soudu vytýká, že jeho právní závěry, dle nichž ustanovení § 117 odst. 1 o. s. ř. ponechává na předsedovi senátu, aby posoudil, jaké opatření ve vztahu k přítomnosti svědků zvolí, je nesprávný, neboť při vedení řízení není oprávněn postupovat libovolně, bez uvedení důvodů, nepředvídatelně, jak se mělo dle stěžovatelčina názoru v uvedeném řízení stát. Přitom odmítá, že by její vyloučení ze soudní síně bylo oprávněné (příp. odůvodněné), neboť skutečnost, že jde o osobu, kterou jeden z účastníků označil jako svědka, jehož výslech bude navrhovat, nepostačuje.

Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.

Pokud jde o usnesení městského soudu, který shledal stěžovatelčino odvolání nepřípustným, ústavní stížnost žádné konkrétní námitky neobsahuje, takže Ústavnímu soudu není zřejmé, z jakých důvodů (pro jaké vady) by daným rozhodnutím mělo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv či svobod tak, jak stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí.

V návaznosti na to se Ústavní soud zabýval tím, zda byla ústavní stížnost v části, kterou stěžovatelka napadá rozsudek obvodního soudu, podána včas. Protože proti zmíněnému rozsudku nebylo odvolání přípustné, měla stěžovatelka povinnost podat ústavní stížnost do 60 dnů od jeho doručení (§ 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Ovšem vzhledem k tomu, že stěžovatelka byla ze strany obvodního soudu o možnosti podat odvolání (nesprávně) poučena, lze lhůtu pro podání ústavní stížnosti odvíjet až od doručení rozhodnutí o odvolání, a tuto ústavní stížnost tak považovat za včas podanou. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval otázkou, zda nejde o zjevně neopodstatněný návrh.

Jak vyplývá z výše uvedených skutečností, stěžovatelka v důsledku údajně nesprávného právního posouzení byla zkrácena na částce 1 407 Kč s příslušenstvím. Vzhledem k výši této částky je zřejmé, že jde o zcela bagatelní věc, u níž - jak bylo uvedeno výše - zákon nepřipouští ani odvolání a kdy případné pochybení příslušného orgánu veřejné moci (obecného soudu) nemá pro stěžovatelku, resp. její majetkovou sféru, podstatné faktické dopady. Zákonem o Ústavním soudu z ústavněprávního přezkumu v rámci řízení o ústavní stížnosti bagatelní věci sice vyloučeny nejsou, na straně druhé je Ústavní soud názoru, že nelze zcela přehlížet právě faktické důsledky zásahu orgánu veřejné moci pro fyzickou či právnickou osobu, jinak by se ochrana poskytovaná ze strany Ústavního soudu mohla stát jen formální, bez podstatného významu, a to ať z obecného hlediska, tak z hlediska přímo dotčeného subjektu, kde pozitiva plynoucí z případného zásahu Ústavního soudu, která zde mohou spočívat (v konečném důsledku) v přiznání uvedené částky, jsou zcela mizivá v porovnání s jeho negativy, spočívajícími např. v zatěžování orgánů veřejné moci, a tím i prodlužování soudních a jiných právních řízení, ve vzniku vysokých nákladů, které musí nést stát, příp. jiný subjekt.

Vycházeje z těchto úvah, má Ústavní soud za to, že již výše uvedená skutečnost plně odůvodňuje závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti. Ke stejnému závěru by však Ústavní soud musel dospět i s ohledem na její obsah, neboť v ní stěžovatelka sice obvodnímu soudu vytýká porušení konkrétního procesního ustanovení, jež má dopady v ústavněprávní oblasti, její podstatou je však polemika s právními závěry obecného soudu stran odpovědnosti státu za údajně vzniklou škodu. Ústavní soud přitom opakovaně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy České republiky), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2009


Jiří Mucha
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. III. ÚS 1889/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies