IV. ÚS 1585/09

31. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Mgr. P. T., zastoupeného JUDr. Josefem Michálkem, advokátem, AK se sídlem Fialova 12a, 787 01 Šumperk, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 8. 12. 2008 čj. 2 To 299/2008-370 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základní práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 1, čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy domáhal zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 30. 9. 2008 čj. 2 T 38/2008-348, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2009 čj. 2 T 38/2008-381.

Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 2 T 38/2008 vyplynulo, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení § 242 odst. 1 al. 2, odst. 2 tr. zákona, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 1. 5. 2007 do 7. 8. 2007 ve zvonici pravoslavného kostela v Šumperku na ul. K. H. Máchy v přesně nezjištěném počtu případů osahával způsobem ve skutkové větě rozsudku popsaným svou nezletilou dceru Hanu (jedná se o pseudonym). Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. Stěžovatel od počátku popíral, že by se jednání kladeného mu za vinu dopustil, a tvrdil, že šlo o cílené nařčení ze strany manželky, která učinila trestní oznámení v době, kdy mezi nimi probíhalo rozvodové řízení a soud projednával návrh na úpravu práv a povinností k nezletilým dětem. Připustil, že se dcery dotýkal, šlo však jen o ošetření opruzenin hojivou mastí, kterou mu za tímto účelem dala manželka. Výpověď nezletilé Hany byla provedena jako neodkladný úkon podle § 158a tr. řádu, a protože nezletilá nechtěla před soudem v hlavním líčení vypovídat, Okresní soud v Šumperku její výpověď přečetl. Provedl i další důkazy, jejichž obsah podrobně zachytil v odůvodnění napadeného usnesení. Šlo o výslechy svědků, znalecké posudky a výpovědi znalců a listinné důkazy. Po hodnocení důkazů označil okresní soud za základní řetězec pro rozhodnutí o vině stěžovatele výpověď nezletilé a na ni bezprostředně navazující výpovědi její matky M. T., svědkyň M., T. a K. a znalecké posudky PhDr. Š. a PhDr. K. Ostatní důkazy nebyly podle okresního soudu s těmito důkazy ve výrazném rozporu.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Přisvědčil námitce stěžovatele o procesní nepoužitelnosti výpovědi nezletilé učiněné před zahájením trestního stíhání a v rámci hodnocení důkazů k ní nepřihlédl. Potvrdil však, že i přes absenci přímého důkazu byl stěžovatel usvědčen ostatními důkazy nepřímého charakteru, které jak jednotlivě, tak i ve svém souhrnu tvořily podklad ke spolehlivému závěru o vině. Odvolací soud považoval za podstatné i zjištění, že žádný ze svědků, kteří přišli do přímého kontaktu s nezletilou, nepotvrdil obhajobu stěžovatele, že by nezletilá měla uvést, že ji otec mazal krémem proti opruzeninám.

V ústavní stížnosti stěžovatel popřel, že by se trestného činu dopustil, a po podrobné rekapitulaci průběhu a výsledku řízení před soudy prvého a druhého stupně vyjádřil přesvědčení, že trestní řízení jako celek nesplňovalo kritéria spravedlivého procesu. Dle jeho názoru obecné soudy nerespektovaly základní zásady trestního řízení - zásadu presumpce neviny, in dubio pro reo, kontradiktornosti řízení a rovnosti účastníků - a pochybily i v procesu dokazování. Stěžovatel upozornil, že jediný přímý důkaz (výpověď nezletilé poškozené) byl proveden v rozporu se zákonem, což mělo dopad i na další důkazy, zejména vypracované znalecké posudky a výslech znalců. S rozpory mezi nepřímými důkazy (svědeckými výpověďmi) se obecné soudy nevypořádaly, bez povšimnutí rovněž pominuly návrhy obhajoby na provedení dalších důkazů, např. vyšetřením stěžovatele na polygrafu (detektoru lži). S odkazem na obsah konkrétních svědeckých výpovědí a poukazem na rozpory mezi nimi stěžovatel setrval na tvrzení, že skutková zjištění neodpovídala provedeným důkazům, resp. že mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje extrémní rozpor.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Vzhledem k tomu, že podstatu argumentace stěžovatele proti meritorním rozhodnutím soudů prvního a druhého stupně představovala kritika provedeného důkazního řízení a nesouhlas se skutkovými zjištěními učiněnými na jeho základě, zaměřil Ústavní soud svoje zkoumání do této oblasti. Připomíná však, že pochybení při realizaci důkazního řízení, resp. při zjišťování skutkového stavu, nabývá ústavněprávní relevance jen za určitých, níže uvedených, podmínek.

V usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 (publ. in Sb. n. u. sv. 38, str. 579) Ústavní soud konstatoval, že z pohledu ústavněprávního lze v řízení o ústavních stížnostech jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dílem se dále potom jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že "opomenout důkaz", resp. nevyhovět důkaznímu návrhu účastníka podloženého racionálními argumenty, lze co do věcného obsahu odůvodnění založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).

V projednávaném případě stěžovatel namítl, že soud neakceptoval návrh obhajoby na vyšetření stěžovatele na detektoru lži. Ústavní soud zjistil, že okresní soud usnesením dne 27. 5. 2008 (v průběhu hlavního líčení) návrh na doplnění dokazování podle ustanovení § 216 odst. 1 tr. řádu zamítl (č.l. 284 verte). Zamítnutí návrhu na provedení důkazu však nepředstavuje důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba. Posoudit relevantnost takového návrhu je věcí soudu a ani podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") nepředstavuje zamítnutí takového návrhu porušení čl. 6 odst. 3 Úmluvy (srov. Repík B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac, 2002, str. 144 a násl.).

V projednávané věci obecné soudy opřely svá rozhodnutí o dokazování v rozsahu odpovídajícím konkrétní důkazní situaci, z čehož vyplývá, že měly za to, že šlo o důkaz nadbytečný. Skutečnost, že se k důvodům zamítnutí důkazního návrhu obhajoby v odůvodnění svých rozhodnutí nevyjádřily, nepovažoval Ústavní soud za porušení kautel hlavy páté Listiny, neboť soud postupoval podle pravidel stanovených trestním řádem.

Další skupinu případů vadné realizace důkazního řízení tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu "opomenut") z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další).

V projednávaném případě byla takovým nepřípustným způsobem získána výpověď nezletilé poškozené, nápravu, tj. vyloučení takového důkazu, provedl však soud II. stupně.

Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

Při posouzení námitky o rozporech ve svědeckých výpovědích vycházel Ústavní soud z hodnocení důkazů, jak je provedly a popsaly soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí. Z nich zjistil, že okresní soud provedl důkazy, které považoval za potřebné pro objasnění skutkového stavu věci, a věnoval přiměřenou pozornost jejich hodnocení; důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah přikládal jednotlivým důkazům důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele. V odvolacím řízení krajský soud přisvědčil obhajobě a vyloučil z důkazního řízení jediný přímý důkaz, přesto však potvrdil, že skutkový stav byl zjištěn správně i na základě ostatních nepřímých důkazů a byl rovněž správně právně kvalifikován. Z odůvodnění usnesení krajského soudu je zřejmé, jakými úvahami byl při rozhodování veden, jakou míru důkazů považoval za potřebnou k prokázání viny stěžovatele a jaký význam a váhu přikládal jednotlivým nepřímým důkazům. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy obou stupňů reagovaly i na odlišnosti některých svědeckých výpovědí a zaujaly k nim své vlastní hodnocení. Z uvedeného má Ústavní soud má za to, že obecným soudům nelze vytknout, že by při hodnocení důkazů postupovaly libovolně, či svévolně.

Ke specifikům projednávané věci lze poznamenat, že řízení o sexuálních deliktech páchaných na dětech jejich vlastními rodinnými příslušníky klade na postup orgánů činných v trestním řízení při shromažďování a provádění důkazů mimořádné nároky. Ústavní soud již dříve obecně konstatoval, že jde-li o trestný čin podle § 242 odst. 1, 2 tr. zákona spáchaný rodičem na vlastním nezletilém dítěti, jsou dle dostupných odborných studií vymyšlená obvinění poměrně vzácná, mohou se však někdy vyskytnout právě v situaci rozpadu partnerského vztahu rodičů, kdy jeden z nich využije dítě k osočení druhého a tím k získání různých výhod, např. k získání dítěte do péče (k viktimologickým aspektům pohlavního zneužívání viz např. Weiss, P.: Sexuální deviace, Praha: Portál, 2002, str. 86). Zdůraznil však, že potenciální nepřátelský postoj druhého z rodičů k obviněnému, zaujatost, jistou pomstychtivost, zveličování ba i samu možnost návodu dítěte ke křivým obviněním atd. musí vzít orgány činné v trestním řízení při hodnocení výpovědi takového svědka náležitě v úvahu, což však neznamená, že by tyto výpovědi bylo třeba a priori diskvalifikovat a hodnotit jako nevěrohodné. Takové hodnocení je s ohledem na výše uvedené zásady plně v kompetenci obecných soudů (srov. usnesení sp. zn. III.ÚS 165/08, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

V projednávané věci se odvolací soud zabýval postojem svědkyně M. T. vůči stěžovateli v době podání trestního oznámení (a v době probíhajícího rozvodového řízení a řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem) a dospěl k závěru, že námitka stěžovatele v tomto smyslu vznesená je nedůvodná. Odvolací soud vyložil, že výpověď této svědkyně (matky nezletilé) je podporována výpověďmi svědkyň M., T. a K., za důležité považoval i výpovědi svědka V. a svědkyně H. Z uvedeného lze mít za to, že skutková zjištění a právní závěry z nich vyvozené nejsou vůči sobě v extrémním rozporu, pročež bylo třeba je akceptovat jako výraz soudního rozhodování. Stejný závěr platí ve vztahu ke znaleckému posudku PhDr. Š., neboť znalkyně usuzovala o věrohodnosti nezletilé nikoliv pouze z písemného záznamu její výpovědi učiněné způsobem, jenž následně odvolací soud neaproboval jako důkaz, ale i na základě znaleckého zkoumání provedeného dne 30. 8. 2007 (č.l. 81 - 92). Výsledky znaleckého zkoumání osobnosti nezletilé tak obstojí jako důkaz, na rozdíl od její přímé výpovědi, která jako důkaz nebyla provedena procesně přípustným způsobem, a proto byla následně soudem vyloučena z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového stavu.

K tvrzení o porušení pravidel trestního řízení Ústavní soud uvádí, že obecně platí, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [srov. nález ze dne 24. 2. 2004 I. ÚS 733/01, Sb. n. u., sv. 32, str. 239 (251)]. Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, a na úrovni zákona je úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu, upravena v § 5 odst. 5 tr. řádu (srov. "Orgány činné v trestním řízení postupují v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí."). Kritérium "důvodných pochybností" zákonodárce blíže nevymezil ani nevysvětlil a je tedy na obecných soudech, aby na základě hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty dospěly k takové úrovni jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení. Ústavnímu soudu nenáleží kontrolovat věcnou správnost takového procesu, ledaže by šlo o zřejmou svévoli nebo zřejmý omyl obecného soudu. Nic takového však v projednávané věci nezjistil. Obecně dodává, že i za situace, kdy proti sobě stojí protikladná tvrzení (zpravidla obžalovaného a poškozeného), není soud povinen vždy rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit. Pokud však po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá a její věrohodnost není vážně zpochybněna, přičemž úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch), neboť soud pochybnosti nemá. V této souvislosti lze odkázat na čl. 6 Úmluvy k záruce spravedlivého řízení, který nestanoví žádná pravidla týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení, a na rozhodovací praxi Evropského soudu, který judikuje, že toto je právě úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. rozsudky Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 a další). V projednávaném případě Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v trestní věci stěžovatele výše uvedenou zásadu porušil.

Ústavní soud nezjistil tvrzené porušení zásady kontradiktornosti řízení či rovnosti účastníků řízení. Práva obhajoby vyžadují, aby obviněný měl adekvátní a dostatečnou možnost odporovat svědectví obžaloby a klást otázky svědkům v okamžiku svědecké výpovědi nebo později. Z vyžádaného spisu Okresního soudu v Šumperku Ústavní soud ověřil, že stěžovatel měl možnost vyjádřit svoje argumenty a stanoviska, navrhnout důkazy, klást svědkům otázky, podat opravný prostředek proti odsuzujícímu rozsudku. Obhajoba stěžovatele byla výrazně omezena bez jakékoliv kompenzace jen ve vztahu k výpovědi nezletilé učiněné jako neodkladný úkon před zahájením trestního stíhání; tento důkaz byl však odvolacím soudem vyloučen a nebylo k němu přihlíženo. Zásada rovnosti účastníků řízení v trestním řízení vyvažuje postavení obviněného specifickými zárukami (srov. čl. 6 odst. 3 Úmluvy), které podle zjištění Ústavního soudu nebyly porušeny.

Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení stěžovatele o porušení čl. 39 Listiny. O tom, zda někdo spáchal trestný čin a jaký, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně orgány k tomu z Ústavy a ze zákona povolané; případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je nerozhodný a nemůže sám o sobě založit důvod pro kasaci odsuzujícího rozsudku Ústavním soudem. Pokud jde o tvrzené porušení práva na účinné prostředky nápravy zaručeného v čl. 13 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že právo na účinné prostředky nápravy před národním orgánem nelze spatřovat v tom, že bude akceptován právní názor stěžovatele. Podle Protokolu č. 7 k Úmluvě má každý právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně, což se v projednávané věci stalo. Jakkoliv je nepochybné, že v případě zákonodárného zakotvení práva na opravné řízení musí toto splňovat všechna kriteria spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, není samotným tímto závěrem dáno, že by apelační rozhodnutí odvolacího soudu tato kritéria porušovalo a že by tudíž bylo povinností odvolacího soudu při nezměněném zjištění skutkového stavu rušit rozhodnutí soudu prvého stupně jen proto, že ten měl na věc jiný (dle odvolacího soudu nesprávný) právní názor stran připuštění přímého důkazu. Při neopodstatněnosti tvrzení o porušení práv zakotvených v Listině a Úmluvě, Ústavní soud neshledal opodstatněným ani tvrzení o porušení záruk zakotvených v Ústavě.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí uzavřel, že k porušení ústavně zaručených stěžovatelových práv nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1585/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies