IV. ÚS 448/09

31. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti 1) Ing. E. P., 2) S. P., 3) M. P., 4) B. J. a 5) J. K., všech zastoupených Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou, AK se sídlem v Hořovicích, Pražská 904, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008 čj. 28 Cdo 827/2008-1321, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 10. 2007 čj. 28 Co 538/2007 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 13. 10. 2006 čj. 5 C 73/2004-1061, 5 C 76/2004, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 73/2004-1206 a opravného usnesení ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 73/2004-1209, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 26. 2. 2009 se Ing. E. P., S. P., M. P., B. J. a J. K. (dále též "stěžovatelé") domáhali, aby Ústavní soud nálezem vyslovil porušení základního práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen Ústava") a v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o vlastnictví k nemovitostem zrušil.

II.

Z ústavní stížnosti a vyžádaných spisů spisu Okresního soudu v Příbrami (dále též "nalézací soud") sp. zn. 14 C 40/98, 14 C 71/98 a 5 C 73/2004 vyplývají následující skutečnosti.

Řízení o návrhu stěžovatelů na určení domnělé oprávněné osoby vedené u Okresního soudu v Příbrami:

Dne 27. 2. 1998 a dne 10. 4. 1998 stěžovatelé podali k nalézacímu soudu žaloby o určení domnělých oprávněných osob podle § 4a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění (dále jen "zákon o půdě"). Usnesením nalézacího soudu ze dne 12. 6. 1998 čj. 14 C 40/98-24 byly věci vedené u něj pod sp. zn. 14 C 40/98 a 14 C 71/98 spojeny ke společnému řízení a nadále projednávány pod sp. zn. 14 C 71/98.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 15. 7. 1998 čj. 14 C 71/98-27 určil, že žalobci (nyní stěžovatelé) jsou oprávněni ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 citovaného zákona k nemovitostem v držení žalovaných v katastrálních územích ve výroku uvedených (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

Dne 26. 10. 1998 Krajský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením čj. 23 Co 564/98-52 k odvolání Lesů České republiky, s.p., (druhý žalovaný) rozsudek nalézacího soudu ze dne 15. 7. 1998 ve vztahu žalobců a druhého žalovaného a v souvisejícím výroku o náhradě nákladů řízení mezi těmito účastníky zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Dne 17. 3. 1999 nalézací soud rozsudkem čj. 14 C 71/98-103 určil, že žalobci jsou oprávněni ve smyslu § 4 a § 4a odst. 3 zákona o půdě k uplatnění nároku u pozemkového úřadu podle ust. § 9 odst. 1 citovaného zákona k nemovitostem ve výroku specifikovaných (výrok I.); ve výroku II. nalézací soud žalobu ve vztahu k nemovitostem tam specifikovaným zamítl; výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.

Dne 26. 1. 2000 nalézací soud vydal doplňující rozsudek čj. 14 C 71/98-155 a dne 29. 3. 2000 opravné usnesení čj. 14 C 71/98-157.

Dne 8. 6. 2000 odvolací soud k odvolání všech účastníků rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 3. 1999, ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení, rozsudkem čj. 23 Co 302/2000, 23 Co 309/2000-176 změnil tak, že se žaloba zamítá; ve výroku, jímž byla žaloba, že žalobci jsou oprávněni jako domnělé oprávněné osoby k uplatnění nároku u pozemkového úřadu na vydání tam specifikovaných nemovitostí zamítnuta, rozsudek nalézacího soudu potvrdil; rozhodl též o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

Dne 24. 1. 2001 Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") rozsudkem čj. 26 Cdo 2076/2000-204 k dovolání žalobců rozsudek odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2000 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dne 17. 4. 2001 odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ze dne 17. 3. 1999 ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení rozsudkem čj. 23 Co 100/2001, 23 Co 101/2001-214 změnil tak, že zamítl žalobu žalobců jako domnělých oprávněných osob na vydání nemovitostí v rozsudku specifikovaných; v zamítavém výroku napadený rozsudek změnil tak, že žalobci jako domnělé osoby jsou oprávněni k uplatnění nároku na vydání specifikovaných nemovitostí u pozemkového úřadu; ve výroku o oprávnění žalobců jako domnělých oprávněných osob k uplatnění nároku na vydání nemovitostí u pozemkového úřadu rozsudek nalézacího soudu ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení potvrdil ohledně specifikovaných pozemků. Závěrem rozhodl o nákladech řízení před nalézacím a odvolacím soudem.

Rozhodnutí pozemkového úřadu o obnovení vlastnického práva stěžovatelů k nemovitostem:

Na základě rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2001 Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad v Příbrami, dne 9. 6. 2004 vydalo podle § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodnutí, kterým bylo výrokem pod bodem A obnoveno vlastnické právo stěžovatelů k žádaným nemovitostem.

Řízení o žalobě vedlejších účastníků vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 5 C 73/2004:

Dne 21. 6. 2004 Ing. J. C. - M. a K. C. - M. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastníci; dále jen "žalobci") podali k nalézacímu soudu podle části páté o. s. ř. žalobu, kterou se domáhali určení, že se stávají vlastníky, každý z nich v rozsahu jedné ideální poloviny, v návrhu rozsudečného výroku označených nemovitostí. Žalobu zdůvodnili tím, že byli dotčeni na svých právech rozhodnutím Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu v Příbrami, ze dne 9. 6. 2004.

Dne 7. 11. 2005 nalézací soud rozsudkem čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-830 řízení o určení vlastnictví specifikovaných pozemkových parcel zastavil (výrok I.), žalobu na určení vlastnictví ke specifikovaným nemovitostem zamítl (výrok II.), určil, že žalobci jsou vlastníky každý v rozsahu jedné poloviny specifikovaných nemovitostí (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V. až VII.).

Dne 31. 3. 2006 odvolací soud k odvolání žalobců rozsudek nalézacího soudu ze dne 7. 11. 2005 rozsudkem čj. 28 Co 76/2006-903 zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dne 13. 10. 2006 nalézací soud (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-1206 a opravným usnesením ze dne 25. 5. 2007 čj. 5 C 76/2004, 5 C 73/2004-1209) žalobu na určení vlastnictví k nemovitostem ve výrocích označených zamítl (výroky I. a VI. ), určil, že žalobcům a stěžovatelům nevzniká vlastnictví k pozemkům ve výroku označeným (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III., IV. a V.).

Dne 2. 10. 2007 odvolací soud k odvolání žalobců i žalovaných rozsudek nalézacího soudu ze dne 13. 10. 2006 ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesením v napadených výrocích I., II. a VI. změnil a určil, že žalobci jsou spoluvlastníky každý ideální 1/2 nemovitostí ve výroku označených (výrok I.). Ve výrocích II. a III. odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Výrokem VI. odvolací soud rozsudek nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení mezi žalovanými a Povodím Vltavy, s. p., Praha zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil.

Dne 20. 11. 2008 dovolací soud dovolání žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 2. 10. 2007 zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech dovolacího řízení (výrok II.).

Poslední tři výše uvedená rozhodnutí nalézacího, odvolacího a dovolacího soudu jsou předmětem ústavní stížnosti.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno základní právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 Listiny a článek 90 Ústavy. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001 čj. 26 Cdo 2076/2000-204 a rozhodnutí, která jsou předmětem ústavní stížnosti, považovali za rozporná, v důsledku čehož byla "zcela porušena jejich základní právní jistota v pravomocné rozhodnutí soudu, neboť jedním rozhodnutím jim byla přiznána práva a druhým rozhodnutím vydaným po několika letech jim byla odňata".

Stěžovatelé se domnívali, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 4. 2001 čj. 23 Co 100/2001, 23 Co 101/2001-214 jim byl přiznán "iustus et veris titulus" pro přiznání vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Napadenými rozhodnutími obecných soudů jim však tento titul byl po 4 letech odňat, čímž "došlo jednoznačně k zásahu do jejich základních práv a svobod upravených v čl. 36 Listiny". Pokud se taková věc bude opakovat i v jiných případech, bude to dle jejich přesvědčení "znamenat nejistotu".

IV.

Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že po přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu nemohl dospět k jinému závěru než dovolání zamítnout. Ústavní stížnost považoval za neopodstatněnou.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na důvody uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 2. 10. 2007 a rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 20. 11. 2008 a dodal, že obecné soudy rozhodly v souladu s judikaturou dovolacího soudu k otázce domnělých oprávněných osob ve smyslu § 4a odst. 3 zákona o půdě. Vyjádřil přesvědčení, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu; ve svém rozhodnutí respektoval skutečnost, že stěžovatelům byl pravomocným rozhodnutím uznán statut domnělých oprávněných osob a tedy právo domáhat se u pozemkového úřadu vydání žádaných zemědělských nemovitostí. V tomto řízení však byly posuzovány další skutečnosti, v rozhodnutích, na která stěžovatelé poukázali, dosud závazným způsobem neřešené.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou z následujících důvodů.

Stěžovatelé tvrdili, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byli dotčeni na základním právu na soudní a jinou právní ochranu; bez podrobnější argumentace ústavněprávní poukázali na čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy.

Ústavní soud připomíná, že jako "právo na soudní a jinou právní ochranu" je označena skupina základních práv obsažených v hlavě páté Listiny, zaručující ve své podstatě strukturované "právo na spravedlivý proces", mj. právo každého na to, aby v civilních věcech jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně, v přiměřené lhůtě a při zachování principu rovnosti účastníků projednána nezávislým a nestranným soudem zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích [srov. tzv. "civilní větev" čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva")].

Jedním z pilířů základního práva na spravedlivý proces je "právo na projednání věci soudem", tj. právo na přístup k soudu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tyto články zaručují každému právo na to, aby jakákoliv jeho stížnost vztahující se k jeho občanským právům nebo závazkům byla projednána soudem. Tím zakotvují "právo na soud", přičemž právo na přístup k soudu, tj. právo iniciovat soudní řízení v občanskoprávních věcech, je pouze jedním z jeho aspektů; je to ovšem aspekt, který fakticky činí možným požívat dalších záruk uvedených v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy. Prvky spravedlivosti, veřejnosti a přiměřené rychlosti soudního řízení před zákonem zřízeným nezávislým a nestranným soudem by vskutku neměly vůbec žádnou hodnotu, kdyby takové řízení nebylo nejprve zahájeno. A v občanskoprávních záležitostech si lze stěží představit právní stát bez možnosti přístupu k soudům. Nutno ovšem zdůraznit, že právo na spravedlivý proces je ryze procesní povahy a nezaručuje jakékoliv materiální subjektivní právo.

Již ze samotné skutečnosti, že předmětem ústavní stížnosti jsou rozhodnutí obecných soudů všech stupňů vydaná v řízení, jehož stěžovatelé byli účastníky, lze dovodit, že základní právo stěžovatelů na přístup k soudu (jinak řečeno "na soudní ochranu") zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, nebylo porušeno. Ze samotné skutečnosti, že v tomto řízení účastníci nebyli zcela úspěšní, porušení tohoto práva nelze dovodit.

Pokud snad stěžovatelé nesouhlasili s právním posouzením jejich věci obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že výklad zákona a jeho aplikace při rozhodování civilních sporů přísluší v prvé řadě těmto soudům; nebyl-li jejich výklad svévolný, nemůže jej Ústavní soud nahradit svým. Ústavnímu soudu také nepřísluší rozhodovat o skutkových či právních omylech, kterých se měly údajně obecné soudy dopustit, leda v případě a v rozsahu, v jakém by tím mohlo dojít k porušení základních práv či svobod, což v případě stěžovatelů neshledal.

K tvrzenému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek (stejně jako čl. 95 Ústavy) sám o sobě subjektivní veřejné ústavně zaručené základní právo stěžovatelů nezakládá, neboť obsahuje především institucionální záruku soudní pravomoci v oblasti práva soukromého a práva trestního, dělby moci a nezávislosti soudů a soudců [srov. nález IV.ÚS 285/02, Sb. n. u., sv. 30, str. 193 (195-6)].

Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nalézacího, odvolacího i dovolacího soudu jsou v dostatečném rozsahu a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a nepřípustné ústavněprávní konsekvence, jež stěžovatelé vyvozují, nezakládají. Z toho důvodu postačí na jejich obsah coby ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování nevykazujícího prvky svévole odkázat (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 448/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies