IV. ÚS 256/06

31. 08. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 31. srpna 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti I. P., zastoupeného JUDr. Bohumilem Vodičkou, advokátem, AK se sídlem Písnická 764/27, 142 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2006 čj. 64 Co 418/2005-82 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 18. 5. 2005 čj. 10 C 243/2003-63, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a vedlejších účastníků R. a M. V., obou zastoupených Mgr. Janem Panošem, advokátem, AK se sídlem V. P. Čkalova 5/396, 160 00 Praha 6, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označených rozsudků obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 25 334,- Kč.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 10 C 243/2003, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že stěžovatel je vlastníkem domu v Eliášově ul. č. 5 v Praze 6 a žalobou proti vedlejším účastníkům se domáhal zaplacení shora uvedené částky z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Vedlejší účastníci jsou ode dne 29. 5. 2000 společnými nájemci bytu č. 43, I. kategorie o velikosti 2+1 s příslušenstvím o výměře 75 m2, za který platí nájemné podle cenových předpisů platných do 19. 3. 2003. Podle stěžovatele je toto nájemné nízké a výdaje spojené s provozem domu a jeho údržbou musí dotovat ze svých prostředků. Dle jeho názoru tímto vzniká vedlejším účastníkům nepřiměřený majetkový prospěch, který by měli jako bezdůvodné obohacení vrátit. Žalovanou částku stěžovatel vyčíslil jako rozdíl mezi regulovaným nájemným a minimálním ekonomickým nájemným ve výši 3 168,- Kč, a to za dobu ode dne 20. 3. 2003 do podání žaloby dne 11. 12. 2003.

Obvodní soud pro Prahu 6 po provedeném dokazování ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Konstatoval, že v řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastníci užívají byt na základě přechodu nájmu ve smyslu § 706 odst. 1 věta prvá obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák. a řádně a včas platí nájemné a služby spojené s užívání bytu. Toto původně vyměřené nájemné nebylo změněno novou nájemní smlouvou a nebylo ani prokázáno, že by stěžovatel vedlejší účastníky oslovil a vyzval je k placení vyššího nájemného, neboť z výslechu stěžovatele vyplynulo, že za účelem uzavření nové nájemné smlouvy oslovil osoby neznámé identity, navíc připustil, že neměl přehled o tom, kdo je nájemníkem předmětného bytu. Obvodní soud uvedl, že vedlejší účastníci nevyvinuli žádnou aktivitu k tomu, aby jakkoliv zneužili svého hospodářského postavení a získali neoprávněně majetkový prospěch, který by byli povinni vydat; toto zneužití nemůže být spatřováno v jejich jednání, neboť jim nebyla ani nabídnuta konkrétní nájemní smlouva s neregulovaným nájemným. Obvodní soud zároveň vyslovil názor, že i kdyby stěžovatel předložil vedlejším účastníkům novou nájemní smlouva a ti ji podepsali, zbavili by se sociální ochrany - takové jednání by však po nich nebylo spravedlivé požadovat. Za současné existence dvou trhů s byty (byty s regulovaným nájemným a byty s neregulovaným, tržním, nájemným) není existence bytů s regulovaným nájemným v rozporu s nálezy Ústavního soudu vydanými v souvislosti s problematikou cenové regulace.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Nesouhlasil s argumentací stěžovatele, podle které rozhodnutím Ústavního soudu odpadl právní důvod legalizující regulaci nájemného ve prospěch nájemců, neboť regulace nájemného vyplývá z ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák., nikoliv jen ze zrušených podzákonných norem. Odvolací soud zopakoval, že vedlejší účastníci nebyli v postavení, které by zneužili při sjednání ceny tím, že platili a platí nájemné ve výši odpovídající vývoji předpisů vydávaných státem, naopak, nepostupují ani v rozporu se zákonem, ani v rozporu s dobrými mravy. Městský soud uzavřel, že soud si sám v důsledku ústavně zakotvené dělby moci ve státě nemůže osobovat právo nahrazovat nedostatek pozitivní právní úpravy svým rozhodnutím.

V ústavní stížnosti stěžovatel právním závěrům obecných soudů oponoval poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 20/05, který označil za nesprávné závěry dosud v praxi soudů obecně přijímané o nedostatku právní úpravy, jenž by umožnila jednostranně měnit výši nájemného. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že obecné soudy nerespektováním právních závěrů Ústavního soudu vyjádřených v dosud přijatých nálezech, porušily kautely čl. 36 Listiny a v důsledku porušily i jeho vlastnické právo.

Obvodní soud pro Prahu 6 ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 18. 5. 2006 podepsaném předsedkyní senátu 10 C uvedl, že všechny skutečnosti uvedl ve svém rozhodnutí; účastník řízení zároveň vyjádřil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 31. 5. 2006 podepsaném předsedkyní senátu 64 Co uvedl, že při rozhodování v odvolacím řízení setrval na svém východisku přijatém v jiných obdobných věcech, a to že v rámci své rozhodovací činnosti nemůže stanovit pravidla pro jednostranné zvýšení nájemného pronajímatelem a rozhodnout případně kladně o požadovaném peněžitém plnění nad rámec regulovaného nájemného (o bezdůvodné obohacení jít nemůže, neboť obě sporné strany jsou ve smluvním vztahu), aniž by k tomu měl podklad v právním předpisu, který v době rozhodování chyběl. Soud zopakoval, že určení těchto pravidel podléhá zákonodárné pravomoci, a soud nemůže nečinnost zákonodárných orgánů nahrazovat. V opačném případě by nepřípustně zasahoval do smluvních vztahů mezi pronajímatelem a nájemcem, byť vznikly přeměnou z dřívějšího práva osobního užívání bytu. K argumentaci stěžovatele nálezy Ústavního soudu Městský soud v Praze uvedl, že v nich nelze seznat konkrétní kriteria pro případné rozhodování soudu v uvedeném směru, byť v obecné rovině lze s právními názory v nich vyslovenými souhlasit. Účastník řízení souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Vedlejší účastníci ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 25. 5. 2006 připustili, že dlouhodobá absence jakékoliv úpravy nájemného po zrušení regulačních předpisů nálezy Ústavního soudu přináší napětí a nejistotu do vztahů mezi pronajímateli a nájemci, odmítli však, že by neexistence prováděcích předpisů mohla nahrazovat platnou právní úpravu, jak ji obsahuje ustanovení § 696 odst. 1 obč. zák. Toto ustanovení nebylo zrušeno a jediná možnost změny výše nájemného je možná dohodou smluvních stran. Vedlejší účastníci opětovně namítli, že nenaplnili ani jednu zákonnou podmínku bezdůvodného obohacení, jak ji definuje ustanovení § 451 obč. zák. Ve shodě s argumentací v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu namítají, že nezneužili a ani nemohli zneužít svého postavení (podle ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách), neboť vůči stěžovateli nejsou v monopolním či dominantním postavení. Vedlejší účastníci hradí na nájemném to, co jim je dosud předepsáno, a nelze jim přičítat k tíži dlouhodobý nedostatek pozitivní právní úpravy. Dle jejich názoru napadené rozsudky obecných soudů nejsou v rozporu s obsahem nálezu Ústavního soudu Pl.ÚS 20/05; soudům nelze ukládat, aby svým rozhodnutím nahrazovaly nedostatek pozitivní úpravy. Za takové situace nelze z nájemců činit rukojmí a požadovat po nich tvrzené bezdůvodné obohacení, když pro toto chybí jakákoliv podmínka. Existuje-li legitimita nároku pronajímatelů, měla by směřovat vůči moci zákonodárné, která v důsledku své nečinnosti po určitou dobu způsobila v této oblasti právní vakuum. Vedlejší účastníci navrhli, aby ústavní stížnost byla zamítnuta jako nedůvodná.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud k problematice nájemného ve stěžovatelem připomínaném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (publ. in Sb. n. u. 40 str. 389, a pod č. 252/2006 Sb.) dospěl na základě tehdejšího nežádoucího stavu, představovaného dlouhodobou nečinností zákonodárce stran předvídané regulace nájemného, k závěru, že obecné soudy nemohou žaloby pronajímatelů zamítat, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, přičemž výše nájemného by měla odpovídat místním podmínkám tak, aby nedocházelo k diskriminacím mezi pronajímateli (ale i nájemci) bytů s regulovaným nájemným a pronajímateli (nájemci) bytů s tzv. tržním nájemným.

Po vydání nálezu sp. zn. Pl.ÚS 20/05 vydal Ústavní soud řadu rozhodnutí, jež zaznamenala určitý vývoj problematiky nájemného, a proto Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (poznámka pod čarou č. 1) (Sb. n. u. sv. 41 str. 59) myšlenky vyslovené v citovaném plenárním nálezu dále rozvinul. Uvedl, že "při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo" (v tomto směru je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou). Povinnost soudů konstitutivním způsobem rozhodovat pro futuro o zvýšení nájemného dále upřesnil Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08, ve kterém konstatoval, že "má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu".

Rozhodovací praxe Ústavního soudu však směřovala i k jistým rozdílným právním závěrům, a proto se k problematice regulovaného nájemného vyjádřilo i plénum Ústavního soudu ve stanovisku (poznámka pod čarou č.2) ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikované ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.). Předmětem posouzení pléna byly dvě otázky, jež spolu úzce souvisejí: a) od jaké doby lze pronajímateli přiznat zvýšené nájemné; b) existence nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva a jeho subsidiarita.

K otázce projednávané ústavní stížností je relevantní první bod, ke kterému se ve stanovisku konstatuje: "Dle přesvědčení Ústavního soudu pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá. Už vůbec nelze oporu pro tento názor hledat v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), v němž se naopak výslovně konstatuje, že je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".

Stanovisko pléna dále uvádí:

"Právní názor připouštějící možnost domáhat se po nájemci zaplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za dobu minulou, tj. před podáním žaloby, nedoceňuje v prvé řadě povahu rozhodnutí o zvýšení nájemného. Rozsudek o zvýšení nájemného je rozhodnutím konstitutivním, což výslovně uznává i nález sp. zn. Pl.ÚS 20/05 (viz výše). Nejde přitom ze strany obecných soudů samozřejmě o dotváření objektivního práva v tom smyslu, že by soudní rozsudky v jednotlivých případech byly pramenem obecně závazných pravidel chování, ale o změnu hmotněprávního nájemního vztahu mezi konkrétním pronajímatelem a konkrétním nájemcem, v závislosti na konkrétních místních podmínkách. Z povahy konstitutivního rozhodnutí vyplývá, že na hmotněprávní vztahy může mít účinky pouze do budoucna, tedy od okamžiku, kdy nabude právní moci, ledaže by zákon výslovně upravil jeho účinky jinak. Právní skutečností, s níž hmotné právo spojuje vznik, změnu nebo zánik hmotněprávního vztahu, je totiž teprve samotné rozhodnutí; proto je jenom logické, že změna v hmotněprávních vztazích může nastat až od okamžiku, kdy tato právní skutečnost vznikne a začne vyvolávat účinky, jež jsou s ní spojeny.

Rozhodnutí o zvýšení nájemného konstitutivně zasahuje do existujícího právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem tak, že mění jeho obsah, pokud jde o výši nájemného. Z tohoto pohledu je zvyšování nájemného "do minula" (tedy zpětně) zřejmým protimluvem, neodpovídajícím povaze konstitutivního rozhodnutí; krom toho by představovalo rovněž v právním státě nepřípustnou pravou retroaktivitu, neboť soud by zpětně do minulosti přetvářel obsah právního vztahu mezi pronajímatelem a nájemcem a ukládal by nájemci povinnost platit vyšší nájemné i za období, v němž nájemce žádnou takovou povinnost neměl.

Jediným teoreticky důsledným přístupem by tak byl závěr, že změna v obsahu nájemního vztahu (změna výše nájemného) nastává teprve od právní moci rozsudku vyslovujícího zvýšení nájemného do budoucna (rozuměno od data podání žaloby). S ohledem na to, že zvyšování nájemného soudním rozhodováním bylo zcela mimořádným prostředkem, jehož použitelnost Ústavní soud podmínil nemožností zvyšovat nájemné podle zvláštní právní úpravy, znamenalo by to, že žaloby o zvýšení nájemného, o nichž dosud nebylo rozhodnuto, by musely být zamítnuty, neboť od 1. 1. 2007 již lze zvyšovat nájemné podle zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Takový závěr by však zároveň znamenal, že ani žaloba o zvýšení nájemného by nebyla efektivním prostředkem nápravy protiústavního stavu, jejž zákonodárce (stát) založil svou dlouhodobou nečinností. Lze proto souhlasit s nálezem sp. zn. IV. ÚS 175/08 v tom, že okamžik zvýšení nájemného váže ke dni podání žaloby; toto řešení je přijatelné i z hlediska nájemce, jenž může od tohoto okamžiku se zvýšením nájemného kalkulovat. Lze rovněž plně souhlasit se separátním votem prof. Musila k nálezu sp. zn. III. ÚS 3158/07 (poznámka pod čarou č. 3), že teprve od tohoto okamžiku může nájemce reálně reagovat na skutkové a právní argumenty, uplatněné pronajímatelem v žalobě, domáhající se zvýšení nájemného; spojení počátku možnosti zvýšení nájemného s podáním žaloby zohledňuje autonomní zájmy obou stran a vyhovuje principu proporcionality. Proto lze připustit i výjimku z účinků konstitutivních rozhodnutí, odůvodněnou ústavními hledisky, jež je jinak možná pouze na základě výslovné zákonné úpravy; tato odlišná regulace vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (viz výše), jenž svými účinky erga omnes - za popsaných mimořádných okolností - plní vlastně funkci zákona. Pro zvýšení nájemného přede dnem podání žaloby však žádné důvody nalézt nelze; nevyplývají ani z ústavní argumentace, ani z povahy konstitutivních rozhodnutí. Tuto otázku je tedy možno uzavřít tak, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání sama povaha konstitutivního rozhodnutí; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 rovněž není možné, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští § 3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb."

V projednávané věci se stěžovatel nedomáhal zvýšení nájemného, ale rozdílu mezi regulovaným nájemným a tzv. minimálním ekonomickým nájemným za dobu před podáním žaloby. Takovéto právo však stěžovateli vůči vedlejším účastníkům jako nájemcům nepřísluší, bez ohledu na to, zda bylo právně kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení, náhrada za omezení vlastnického práva, či jakkoliv jinak (poznámka pod čarou č. 4). Stanovisko pléna, kterým byl dosavadní jistý nesoulad v rozhodovací činnosti senátů Ústavního soudu vyřešen, v tomto směru nezanechává jakékoliv pochybnosti (srov. "pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá"). Čtvrtý senát proto na odůvodnění plenárního stanoviska zcela odkazuje s připomenutím, že je jím při svém rozhodování zcela vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

Ústavní soud uzavřel, že zamítnutí žaloby stěžovatele napadenými rozsudky obecných soudů koresponduje právnímu názoru vyslovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2009


Vlasta Formánková, v. r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu


----------
1) Žalobce se v řízení před obecným soudem domáhal zaplacení rozdílu mezi regulovaným a tzv. tržním nájemným, nikoliv zvýšení nájemného ani náhrady škody.

2) Srov. ustanovení § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého jestliže senát v souvislosti se svou rozhodovací činností dospěje k právnímu názoru odchylnému od právního názoru Ústavního soudu vysloveného v nálezu, předloží otázku k posouzení plénu. Stanoviskem pléna je senát v dalším řízení vázán.

3) Nález sp. zn. III.ÚS 3158/07 ze dne 4. 12. 2008 je včetně odlišného stanoviska dostupný v el. podobě na http://nalus.usoud.cz

4) Stejně i usnesení sp. zn. I´.ÚS 1254/08 ze dne 16. 6. 2009 (http://nalus.usoud.cz)


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2009, sp. zn. IV. ÚS 256/06, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies