IV. ÚS 1044/09

01. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. D., právně zastoupeného JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Brno, Příkop 4, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 21. května 2008, č.j. 10 T 26/2008-220 a usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. srpna 2008, č.j. 9 To 338/2008-260, a Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2009, č.j. 11 Tdo 96/2009-310, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:


Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zaručeným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně mělo dojít i k porušení zásad trestního řízený vyjádřených v § 2 trestního řádu.

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně byl stěžovatel, společně s dalšími osobami, shledán vinným ze spáchání trestného činu loupeže dle § 234 odst. 1 trestního zákona ve formě spolupachatelství podle § 8 odst. 2 trestního zákona, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Dále byla všem odsouzeným uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozenému škodu ve výši 1.700,- Kč. Odvolání proti rozsudku citovaným usnesením Krajský soud v Brně zamítl. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že byl společně s dalšími osobami obviněn z trestného činu loupeže, přičemž soudy vycházely především z výpovědi poškozeného. Ten však byl v inkriminované době v podnapilém stavu. Proto není, podle stěžovatele, možné, aby soudy vycházely pouze z výpovědi poškozeného. Takový postup nesplňuje předpoklady objektivní pravdy dle § 2 odst. 5 trestního řádu, volného hodnocení důkazů dle § 2 odst. 6 trestního řádu, zásadu in dubio pro reo.

Stěžovatel své závěry opřel rovněž na judikaturu Ústavního soudu, nálezy sp. zn. III. ÚS 113/96 a I. ÚS 455/05. S ohledem na uvedené okolnosti proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 10 T 26/2008, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces. V projednávaném případě je z napadených rozhodnutí patrné, jaké důkazy Městský soud v Brně provedl a jak tyto zhodnotil. Hodnocení důkazů přitom náleží právě obecným soudům. Ani v rozhodnutí o odvolání neshledal Ústavní soud stěžovatelem tvrzené zkrácení v jeho právech. Nejvyšší soud ČR pak správně posoudil, že dovolání nebylo podáno ze zákonem stanovených důvodů.

Ústavní soud nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy byl stěžovatel zkrácen v právu na soudní ochranu. Pouhé tvrzení založené na tom, že soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než stěžovatel, nelze za takový zásah považovat. Právo na spravedlivý proces neznamená právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale právo na spravedlivé soudní řízení, v němž jsou uplatněny všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a využil, všech možností, které mu zákon v řízení k ochraně jeho práv přiznává.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k nezákonnému zbavení svobody. Jak je ze spisu nalézacího soudu, tak i z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a v souladu s čl. 39 Listiny, podle nějž jen zákon stanoví, jaké jednání je trestným činem a jaký trest lze uložit, rozhodly. Na základě provedených důkazů přitom dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009



Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1044/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies