IV. ÚS 2101/07

01. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci navrhovatele Auto moto klub Autoservis Sivok v AČR, Počápská 250, Březnice, právně zastoupené advokátem JUDr. Tomášem Samkem, Zahradnická 140, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2007 sp. zn. 28 Cdo 1246/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 13. 8. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení citovaného usnesení obecného soudu.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel vystupuje v předmětném případě v pozici žalobce, který se neúspěšně domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí blíže vymezených v rozhodnutí obecných soudů. Tyto v proběhlém soudním řízení dospěly k závěru, že vlastnické právo svědčí žalovanému, který se stal vlastníkem dotčených nemovitostí přímo ze zákona, a to ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí a majetku České republiky do vlastnictví obcí (tj. ke dni 24. 5. 1991). Vlastníkem dotčených nemovitostí byla původně žalovaná obec, a to až do 15. 11. 1952, kdy se vlastníkem stal Československý stát - Plzeňský průmysl masný, národní podnik, na základě výměru Ministerstva průmyslu ze dne 3. 11. 1952 dle zákona č. 103/1950 Sb. Jednalo se tak ve smyslu zákona č. 172/1991 Sb. o tzv. historický majetek obce. Právnímu předchůdci stěžovatele byly nemovitosti odevzdány bezplatně do trvalého užívání podle § 70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Tyto nemovitosti však ke dni 24. 5. 1991 přešly ex lege na žalovaného, a to podle ustanovení § 2 odst. 1 písm. c) citovaného zákona č. 172/1991 Sb. Podle názoru obecných soudů nebylo prokázáno, že by dotčené nemovitosti přešly na žalobce, neboť jím předložený delimitační protokol č. 35/91 ze dne 16. 4. 1990, je absolutně neplatným právním úkonem, a to především pro svoji neurčitost. Žalobce se nemohl stát vlastníkem předmětných nemovitostí ani na základě ustanovení § 14 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách, protože ke dne 1. 1. 2003 nebyl stát vlastníkem dotčených nemovitostí a dále proto, že se nejednalo o sportovní zařízení. Následně podané dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť dospěl k závěru, že v dané věci není přípustné. Dovolacím důvodem mohla být toliko skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, což je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud uvedl, že dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyvodil, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolatel napadá toliko skutková zjištění obecných soudů a jejich hodnocení, případně jejich procesní postup ve věci a nikoli nesprávné právní posouzení věci.

Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu si stěžovatel podal předmětnou ústavní stížnost, v níž konstatuje, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly právní otázkou totožnosti současných nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí, zda jsou nemovitostmi totožnými s nemovitostmi uvedenými v záznamech pozemkových knih. V průběhu dokazování bylo zjištěno, že u stávající sporné parcely došlo v průběhu užívání stěžovatelem a jeho prvním předchůdcem k přestavbě původního objektu a k výstavbě objektů jiných, což berou obecné soudy jako fakt, který nemá vliv na identifikaci předmětu sporu. Dle stěžovatele je takové posouzení posouzením právním a nikoli skutkovým. K přechodu vlastnictví k předmětu sporu z Autoklubu Březnice na stěžovatele mělo dojít již přijetím zásad obsažených v usnesení mimořádného sjezdu Svazarmu ze dne 24. 3. 1990, v čemž stěžovatel opět spatřuje otázku právní a nikoli skutkovou. Delimitační protokol č. 35/91 tak není právním titulem pro přechod majetku z právního předchůdce na stěžovatele, ale pouze dokladem o tom, že se tak stalo již na základě rozhodnutí o tom, že stěžovatel je právním nástupcem Autoklubu Březnice. Stejně tak obecné soudy špatně posoudily otázku účelu staveb, které dle jejich náhledu nejsou určeny k provozování sportu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatele neshledal.

V projednávaném případě se Ústavní soud mimo jiné zabýval otázkou účastníků řízení o ústavní stížnosti, přičemž ze stížnostního petitu a formálního vymezení ústavní stížnosti v hlavičce návrhu dovodil, že tato směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podpůrnou okolností bylo pak i to, že stěžovatel sám označil Krajský soud v Praze za vedlejšího účastníka řízení a proto Ústavní soud posoudil předmětnou ústavní stížnosti jen ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Již z poučení o opravných prostředcích Krajského soudu v Praze je zřejmé, že v předmětném případě lze podat dovolání pouze za předpokladu, že Nejvyšší soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Formálně právně vzato se tedy jednalo o přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. K tomu Ústavní soud uvádí, že dle své konstantní judikatury je oprávněn v obdobných případech přezkoumat pouze to, zda označený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení, tj. zda bylo respektováno právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným postupem projednán. Řečeno jinými slovy, zabývá se pouze tím, zda v daném případě nedošlo k odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zda se ve věci jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, neboť jde o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje ten který posuzovaný případ. Posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy, přičemž posouzení odchylnosti či novosti v rozhodování soudů přísluší plně Nejvyššímu soudu, jemuž náleží sjednocování judikatury obecných soudů. Neumožnění přípustnosti dovolání podle uvedeného důvodu tedy nelze považovat za odepření soudní ochrany a porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tedy nevidí žádný důvod, pro který by bylo možno z ústavněprávního hlediska závěr dovolacího soudu zpochybnit.

Nad nezbytně nutnou míru odůvodnění Ústavní soud uvádí, že z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že nižší soudy se žalobou stěžovatele řádně zabývaly a závěry, k nimž dospěly, řádně a logicky odůvodnily. Samotný převod vlastnického práva ze Svazarmu na stěžovatele byl pojmově vyloučen, neboť nikdo nemůže převést více práv než sám má. V předmětném případě bylo ve prospěch Svazarmu zřízeno jen právo trvalého užívání majetku, přičemž vlastníkem byl stále stát, který svými následnými legislativními akty stanovil, jak bude se sporným majetkem naloženo.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel rozhodnutí nižších soudů ústavní stížností nenapadá, Ústavní soud se výše nastíněnými námitkami stěžovatele dále nezabýval a předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2101/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies