IV. ÚS 2006/09

01. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické ve věci stěžovatele V. N., zastoupeného JUDr. Robertem Jonákem, advokátem AK Havlíčkův Brod, Žižkova 280, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 1652/2008, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 7. 2008 sp. zn. 5 To 23/2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2007 sp. zn. 6 T 8/2006, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 29. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní subjektivní práva (svobody), jakož i základní ústavněprávní kautely zakotvené zejména čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

V záhlaví citovaným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. z."), trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z., trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. z. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. z. [společně se stěžovatelem byl trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. uznán vinným též stěžovatelův syn; stěžovatelova dcera pak byla uznána vinnou ze spáchání trestného činu podvodu v souladu s § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. a trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1 a odst. 2 tr. z. a podle § 248 odst. 1 a odst. 3 písm. c) tr. z.]. Těchto trestných činů se stěžovatel podle krajského soudu dopustil v době, kdy byl jednatelem a zároveň ředitelem Statku Doubravka, spol. s r. o. V páchání trestné činnosti stěžovateli napomáhal jeho syn, jež působil v uvedené společnosti s ručením omezeným jako jednatel, a jeho dcera, která zde byla zaměstnána, jako hlavní ekonomka.

Proti prvostupňovému rozsudku se všichni tři odvolali. Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí (co se stěžovatele týká) zrušil ve výroku týkajícího se stěžovatelovy viny za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1 a odst. 3 písm. b) tr. z. (bod 6 a 7 výroku prvostupňového rozsudku), dále ho zrušil v celém výroku o stěžovatelově trestu a ve výroku o náhradě škody, pokud jím bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též "tr. ř."), o stěžovatelově povinnosti zaplatit společně a nerozdílně s obžalovanou Hanou Knobovou (jeho dcerou) poškozenému Statku Doubravka, spol. s r. o., škodu ve výši 3.247.112,20 Kč.

Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. ř. pak Vrchní soud v Praze rozhodl znovu ve vztahu ke stěžovateli tak, že ho nově uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 2 písm. a) tr. z.. a trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 tr. z., trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. z. a konečně trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 2 tr. z. (trestnými činy zpronevěry byl stěžovatel přitom uznán vinným již rozsudkem prvostupňového soudu). Za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, jakož i za trestné činy zpronevěry byl stěžovateli nově uložen trest. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel (jakož i obě jeho děti, které tímto rozsudkem rovněž byly odsouzeny) dovolání, jež bylo jak v případě stěžovatele, tak v případě jeho dětí, usnesením Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.

Proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu, jakož i proti oběma jemu předcházejícím rozhodnutím vrchního a krajského soudu, podal stěžovatel tuto ústavní stížnost, jíž zejména namítá, že všechna rozhodnutí obecných soudů, pokud jimi byla vyslovena jeho vina jednotlivými trestnými činy, jsou vadná a odporují zákonu. Soudy rozhodující o podané obžalobě se podle jeho názoru ani v jednom případě nevypořádaly s jím uplatněnou obhajobou a zjevné rozpory v důkazech pominuly nebo je hodnotily jako nepodstatné a pro rozhodnutí o vině nevýznamné. Jednání popsaná ve výroku rozsudků krajského i vrchního soudu z hlediska formálního popisu podle stěžovatele vůbec nenaplňují skutkovou podstatu trestných činů, tedy ani těch, kterými byl stěžovatel uznán vinným. Postrádají popis zavinění vztahujícího se k jednotlivým znakům skutkové podstaty trestných činů a uvedení znaků, z nichž by se dala dovodit protiprávnost jeho jednání.

Ústavní soud prostudoval ústavní stížnost samu, jakož i tři napadená rozhodnutí obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy); ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281).

Podle článku 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je jedním z principů nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v ustanovení § 125 tr. ř. a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extremním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. V daném případě tento extremní nesoulad Ústavní soud neshledal. V rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Posláním Ústavního soudu je tedy především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími soudu nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Na základě námitek stěžovatele se Ústavní soud zabýval ústavností řízení před soudy všech stupňů. Podle zjištění Ústavního soudu základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno.

Protože stěžovatel v rámci ústavní stížnosti opakuje námitky, které již použil na svoji obranu v řízení před obecnými soudy a s nimiž se obecné soudy náležitě vypořádaly (srov. např. námitka stěžovatele týkající se nedostačujících formálních podpisů jednání stěžovatele uvedených ve výrocích soudů, údajně nenaplňujících skutkové podstaty trestných činu a na tuto námitku reagující odůvodnění v usnesení Nejvyššího soudu na straně 12), nepovažuje Ústavní soud za nutné jejich argumentaci opakovat a pro stručnost na ni odkazuje.

Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena základní práva (svobody) stěžovatele, daná ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 1. září 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2006/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies