II. ÚS 731/08 #2

01. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem Praha 5, Holečkova 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2007 č. j. 30 Cdo 1748/2007-96, 30 Cdo 4802/2007-96, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007 č. j. 31 Co 436/2006-75 a proti prvnímu odstavci výroku rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 26. 4. 2006 č. j. 11 C 325/2005-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavních práv garantovaných čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel nesouhlasí s názorem Krajského soudu v Praze, že provedené pozemkové úpravy znamenají originární způsob nabytí vlastnictví. Má za to, že pozemkovou úpravou, která se ho dotýká, bylo pouze scelení, popř. rozdělení pozemků, nedošlo jí tedy ke zmenšení či zvětšení původní výměry pozemků. S poukazem na ustanovení § 19 odst. 1, 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku a na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 34/97 vyslovuje názor, že pozemkové úpravy jsou pozemkovým úřadem schváleným převodem vlastnictví tam, kde došlo k dohodě mezi stávajícími vlastníky, nebo schváleným přechodem vlastnictví tam, kde pozemkový úřad schválil pozemkovou úpravu proti vůli stávajících vlastníků. V projednávaném případě nedošlo k převodu či přechodu vlastnictví na třetí osobu, ale o změnu výměr pozemků v rámci jednoho vlastnictví. Má proto za to, že napadená rozhodnutí jsou postavena na nesprávném právním názoru ohledně účinků rozhodnutí pozemkového úřadu. Samotné rozhodnutí pozemkového úřadu dle něj vykazuje podstatné vady a je nulitní. Soudům tak nic nebránilo v tom, aby rozhodly o určení vlastnictví tak, jak se stěžovatel domáhal žalobou.

Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin bylo zjištěno, že Okresní soud Praha - východ napadeným rozsudkem zamítl návrh stěžovatele na určení, že je výlučným vlastníkem pozemků, specifikovaných v prvním odstavci výroku rozsudku. Dále určil, že stěžovatel je výlučným vlastníkem staveb uvedených ve druhém odstavci výroku. Rozhodl tak o žalobě, v níž stěžovatel tvrdil, že kupní smlouva, na základě které prodal žalovanému id. 1/2 popsaných nemovitostí, je neplatná z důvodu nejasného vymezení předmětu smlouvy a ujednání o ceně, dále proto, že do obsahu smlouvy mělo být zasahováno, a také proto, že smlouvu, s níž nebyl seznámen, podepsal v tísni a pod nátlakem. O odvolání stěžovatele (směřujícího do zamítavé části výroku) i žalovaného (proti vyhovující části rozsudku) rozhodl Krajský soud Praze druhým napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěrem, že stěžovatel je výlučným vlastníkem staveb, když ke vkladu spoluvlastnického práva k nim došlo na základě neplatného právního úkonu - kupní smlouvy, která nebyla účastníky řádně podepsána. Dále vyšel ze skutečnosti, že spoluvlastnictví k pozemkovým parcelám není v katastru nemovitostí zapsáno na základě kupní smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí Pozemkového úřadu Okresního úřadu Praha - východ ze dne 27. 9. 2001 (které nabylo právní moci dne 5. 11. 2001), vydaného podle zákona č. 284/1991 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech. V této souvislosti zaujal názor, že nabytí vlastnictví na základě rozhodnutí správního úřadu, které má konstitutivní charakter, je originárním způsobem nabytí vlastnického práva, které není odvozeno od vlastnictví předchozího. Takové pravomocné rozhodnutí vylučuje vlastnictví předchozího pravého vlastníka, pokud rozhodnutí státního orgánu nebylo zákonným způsobem zrušeno.

Dovolání obou účastníků, přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska dovolacích námitek po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Naopak ve vztahu k námitkám stěžovatele se se závěry odvolacího soudu, že rozhodnutí pozemkového úřadu představuje originární způsob nabytí vlastnického práva, ztotožnil, přičemž odkázal na svou judikaturu i právní teorii. Připomněl, že rozhodnutí pozemkového úřadu mohl stěžovatel napadnout cestou správního soudnictví, což neučinil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatel se domáhá přezkoumání soudních rozhodnutí tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty ve stížnosti uvedené jsou v zásadě opakováním námitek uplatněných v napadeném řízení. Ústavní soud, vědom si svého ústavněprávního vymezení (čl. 83 Ústavy), připomíná, že není povolán k výkladu jednoduchého (podústavního) práva, neboť ten náleží soudům obecným. Především Nejvyšší soud má za úkol zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování a v rámci tohoto oprávnění činit výklad podústavního práva. Ústavní soud může do této jeho pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že jeho postup vykazuje znaky protiústavnosti. Svévolnou interpretaci práva ovšem v projednávaném případě neshledal.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudů obou stupňů i Nejvyššího soudu, že rozhodnutí o pozemkových úpravách vydané podle zákona č. 284/1991 Sb. má vždy konstitutivní charakter a je originárním způsobem nabytí vlastnického práva. K této otázce se obecné soudy velmi podrobně vyjádřily a s poukazem na právní teorii vysvětlily, jaké účinky jsou s takovým rozhodnutím pozemkového úřadu spojeny. Jejich názoru, že nabytí vlastnického práva úředním výrokem (rozhodnutím soudu nebo správního orgánu) je řazeno mezi originární způsoby, neboť je v zájmu právní jistoty a zachování nezbytné autority státu, aby takové pravomocné konstitutivní rozhodnutí soudu či správního orgánu bylo nezpochybnitelnou právní skutečností, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tento názor není v rozporu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 34/97, vydaným ve věci návrhu na zrušení § 9b až 9h zákona č. 284/1991 Sb., který se týká postupu při pozemkových úpravách v územích s nedokončeným scelovacím řízením.

Věcnou správnost rozhodnutí pozemkového úřadu nebyly obecné soudy oprávněny v řízení o určení vlastnického práva přezkoumávat. Zabývaly se pouze tím, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v tomto směru nebylo žádné pochybení shledáno. Soudům proto nelze vytýkat, že se ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. cítily být při svém rozhodování uvedeným správním aktem vázáni.

I když stěžovatel návrhovým žádáním směřuje svou ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v řízení o určení vlastnictví, je zřejmé, že jeho námitky se týkají především rozhodnutí pozemkového úřadu a následného postupu příslušného katastrálního úřadu, který na jeho podkladě provedl zápis takto nabytého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Pokud stěžovatel s rozhodnutím pozemkového úřadu nesouhlasil a vytýkal mu vady, mohl se domáhat jeho zrušení postupem podle ustanovení části páté, hlavy první a druhé o. s. ř., ve znění účinném ke dni vydání tohoto rozhodnutí. To však neučinil. Nemůže se proto až nyní cestou ústavní stížnosti domáhat nápravy. V tomto směru je třeba poukázat na část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, v němž se poukazuje na to, že soud mohl, pokud by k tomu dostal příležitost, v rámci přezkumu rozhodnutí pozemkového úřadu posoudit i zákonnost rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu. Jedině touto cestou se stěžovatel mohl domoci zrušení správního aktu, z něhož soudy jako ze závazného rozhodnutí při rozhodování o žalobě na určení vlastnictví k předmětným pozemkům vycházely.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, nezbylo mu, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2009

Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 731/08 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies