IV. ÚS 1828/09

02. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelky G. M. G., zastoupené Mgr. Tomášem Kubínem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Lokti, T. G. Masaryka 107/49, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 145/2009 ze dne 6. dubna 2009 a proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 18. března 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a po včasném odstranění vad splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení jejího práva osobní svobody a práva na spravedlivý proces domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, jejího doplnění a příloh Ústavní soud zjistil, že usnesením Okresního soudu v Karlových Varech sp. zn. 1 T 25/2009 ze dne 18. března 2009 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatelky ve vazbě, když u ní trvají důvody uvedené v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Stížnost podaná stěžovatelkou proti právě uvedenému rozhodnutí byla usnesením Krajského soudu v Plzni sp. zn. 8 To 145/2009 ze dne 6. dubna 2009 podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že soudy nehodnotily vazební důvody dle § 67 a), c) trestního řádu objektivně a v souladu se zásadami a judikaturou, které pro uvedené vazební důvody stanoví soudní praxe. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě není dodržena především zásada přiměřenosti, a to zejména s ohledem na závažný dopad do ústavně zaručeného práva osobní svobody a zásah do rodinného zázemí stěžovatelky. Dále stěžovatelka rozvádí jednotlivé skutečnosti, pro které podle jejího názoru nejsou u její osoby relevantně dány důvody vazby dle § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že do úvah (a rozhodnutí jimi podložených) plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, anebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, str. 145, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997). Rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno respektovat jako zajišťovací institut, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a je přirozené, že rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Podle přesvědčení Ústavního soudu v záhlaví citovaná usnesení z hlediska požadavků kladených na obsah takovýchto rozhodnutí uvedených v § 134 odst. 2 trestního řádu obstojí, a to v nezbytném rozsahu stran odůvodnění rozhodnutí o ponechání stěžovatelky ve vazbě [§ 67 písm. a), c) trestního řádu] i v mezích zásad a judikatury existujících pro dané vazební důvody. V tomto ohledu je za stávající důkazní situace pod aspektem úsudku o povaze a závažnosti stíhané trestné činnosti, existence reálné hrozby relativně vysokého trestu a okolností soudem zjištěných k osobě stěžovatelky názor obecných soudů, že další trvání vazby je zcela na místě, takto ústavně souladným výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy).

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů Ústavní soud shledal, že v postupu Krajského soudu v Plzni ani v postupu Okresního soudu v Karlových Varech nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavněprávně konformním způsobem, podrobně rozvedly důvody, pro které je nutno stěžovatelku ve vazbě nadále ponechat a vypořádaly se též podrobně se všemi námitkami proti dalšímu trvání vazby uváděnými stěžovatelkou, které stěžovatelka opakuje též v ústavní stížnosti. Ústavní soud, nemaje potřebu cokoli dodávat, na odůvodnění v záhlaví citovaných rozhodnutí odkazuje s tím, že tvrzením stěžovatelky o porušení jejích tvrzených základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky přisvědčit nemohl.

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující orgány vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručených základních práv.

S ohledem na uvedené skutečnosti Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1828/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies