IV. ÚS 1894/09

02. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 2. září 2009 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické v právní věci stěžovatelky H. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Širmerem, advokátem se sídlem Královský vršek 25, Jihlava, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1652/2008 ze dne 11. 3. 2009, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 23/2008 ze dne 9. 7. 2008 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 8/2006 ze dne 28. 12. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 20. 7. 2009 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka, domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

Z obsahu ústavní stížnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") sp. zn. 6 T 8/2006 ze dne 28. 12. 2007 byla stěžovatelka shledána vinnou trestným činem podvodu dle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon), ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 téhož předpisu, a trestných činů zpronevěry dle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a § 248 odst. 1, 3 písm. c) trestního zákona, za což jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce účetní po dobu dvou let. Stěžovatelce byla rovněž uložena povinnost uhradit společně a nerozdílně se spoluobžalovaným V. N. poškozené obchodní společnosti Statku Doubravka, spol. s r. o. (dále jen "poškozená") škodu ve výši 3 247 112,20 Kč a samostatně pak škodu ve výši dalších 1 121 028,10 Kč. Trestná činnost, za níž byla stěžovatelka odsouzena, spočívala, stručně řečeno, v tom, že ve dnech 15. 12. 2003 a 17. 12. 2003 uzavřela, po vzájemné dohodě s V. N., s poškozenou smlouvu o postoupení pohledávky, přičemž V. N., otec stěžovatelky, jednal za poškozenou jako její jednatel, a stěžovatelka, zastávající funkci hlavní ekonomky poškozené, vystupovala ve smlouvě jako fyzická osoba. Prostřednictvím předmětných smluv došlo k postoupení náhrad dle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě, ve znění pozdějších předpisů, v hodnotě 1 639 821,40 Kč a 1 607 290,80 Kč z poškozené na stěžovatelku, přičemž poškozené nebylo poskytnuto žádné protiplnění. Stěžovatelka následně prostřednictvím dalších právních úkonů nabyla na základě těchto pohledávek do svého vlastnictví nemovitosti a finanční prostředky, specifikované ve skutkové větě rozsudku. Stěžovatelka dále v letech 2000 až 2005 jako hlavní ekonomka s dispozičním právem k účtu poškozené neoprávněně převedla na vlastní soukromý účet a na soukromé účty dalších osob částky v celkové hodnotě 1 121 028,10 Kč.

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") sp. zn. 5 To 23/2008 ze dne 9. 7. 2008 byl rozsudek krajského soudu ve vztahu ke stěžovatelce v celém rozsahu zrušen a vrchní soud nově rozhodl tak, že shledal stěžovatelku vinnou pomocí k trestnému činu porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku dle § 255 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, za což jí uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let, trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce účetní po dobu tří let, a povinnost dle svých sil uhradit škodu, kterou trestnými činy způsobila. Výše náhrady škody zůstala nezměněna. Stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1652/2008 ze dne 11. 3. 2009 odmítnuto jako zjevně neopodstatněné dle § 265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení svých ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 2 odst. 2, čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jež spatřovala jednak v nesprávném právním posouzení věci, dále v nerespektování zákonných ustanovení, zabezpečujících právo na obhajobu a objasnění věci, a rovněž v nejasnosti, neúplnosti a nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění. K právní kvalifikaci svého jednání stěžovatelka uvedla, že z hlediska subjektivní stránky trestného činu nebylo prokázáno, že by jednala v úmyslu způsobit jinému škodu či že by se dopustila nedbalosti. Veškeré účetní operace byly prováděny v souladu se zákonem a v účetnictví poškozené o nich vždy existoval transparentní záznam. Stěžovatelka postupovala dle pokynů svého nadřízeného, jednatele společnosti, přičemž instrukce, jež od něj obdržela, odpovídaly předloženým daňovým dokladům, o jejichž pravdivosti nebyl důvod pochybovat. Stěžovatelka ostatně byla a stále je vnitřně přesvědčena o pravosti a důvodnosti nároku jejího otce a již z tohoto důvodu měly obecné soudy dojít minimálně k závěru o absenci kvalifikované formy zavinění. Dle stěžovatelky nebyl naplněn ani znak skutkové podstaty, spočívající v porušení uložené či převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a to právě z toho důvodu, že stěžovatelka toliko plnila pokyny svého nadřízeného. Skutečnost, že se současně jednalo o jejího otce, váhu tohoto argumentu nikterak nesnižovalo, neboť tím více bylo posíleno přesvědčení stěžovatelky o legálnosti takového postupu. Z pouhého odkazu na zákoník práce nelze dovodit opak, jak to chybně učinil Nejvyšší soud.

Stěžovatelka se dále domnívala, že v řízení nebyla vyvrácena její obhajoba, že byla po celou dobu přesvědčena o legálnosti všech transakcí. Úvahy obecných soudů v tom směru, že stěžovatelka neměla transakce zaúčtovat, neboť doklady, které předložil její otec, neumožňovaly jeho nárok vyčíslit, neodpovídaly provedeným důkazům. V řízení naopak vyšlo najevo, že v účetnictví poškozené byla od roku 1997 evidována kapitalizovaná, tzn. přesně číselně zjistitelná, pohledávka. Obecné soudy pominuly i další důkazy svědčící ve prospěch stěžovatelky, jak patrno ze zrušujícího usnesení vrchního soudu sp. zn. 5 To 46/2007 ze dne 29. 8. 2007, v němž vrchní soud výslovně uvedl, že takové důkazy existují. Ve vztahu ke stěžovatelce se jednalo především o výpověď svědkyně P., s níž se však obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí nikterak nevypořádaly, jako ostatně s žádným z důkazů svědčících ve prospěch stěžovatelky.

Stěžovatelka dále konstatovala, že její trestní odpovědnost je odvozena od trestní odpovědnosti jejího otce, proto poukazuje rovněž na některé související skutečnosti. Stěžovatelka namítala, že obecné soudy nedospěly k jednoznačnému závěru v otázce pravosti smluv, zakládajících nárok jejího otce, tím méně mohla tuto otázku posoudit sama stěžovatelka při provádění účetních operací. Obecné soudy se nevypořádaly s výpověďmi svědků U. a JUDr. R., kteří vypovídali ve prospěch spoluobžalovaných stěžovatelky, a naopak chybně dovozovaly, jak měl V. N. postupovat v případě, že disponoval pohledávkou za fyzickou osobu, která zemřela. V. N. však žádnou pohledávku za fyzickou osobu neměl, to pouze fyzická osoba, J. M. D., postoupila svou pohledávku třetím osobám. Tato pohledávka proto nemohla být předmětem dědického řízení a veškeré úvahy krajského soudu, které následně převzal i vrchní a Nejvyšší soud v tom smyslu, že V. N. měl uplatnit svou pohledávku vůči pozůstalým a vstoupit do dědického řízení, tak postrádají opodstatnění. Chybný byl tedy i závěr o vině V. N.

Ze všech uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1652/2008 ze dne 11. 3. 2009, rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 5 To 23/2008 ze dne 9. 7. 2008 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 6 T 8/2006 ze dne 28. 12. 2007 svým nálezem zrušil.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Poté, co tak Ústavní soud učinil, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není další instancí v soustavě obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze tehdy, jestliže by vydáním napadených rozhodnutí došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. O takový případ se však v projednávané věci nejednalo.

Co se týče námitek stěžovatelky, směřujících do správnosti a úplnosti skutkových zjištění, Ústavní soud ustáleně judikuje, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257), popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (srov. nález Ústavního soudu ze 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 4, nález č. 79, str. 255 a násl.). Nic takového však Ústavní soud v projednávané věci nezjistil. Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí řádně uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatelky a jak právně hodnotily prokázané skutečnosti dle příslušných ustanovení trestního zákona o otázce viny a trestu. Odůvodnění napadených rozhodnutí byla logická a konzistentní, přičemž obecné soudy v jejich rámci přesvědčivě reagovaly na všechny námitky stěžovatelky, které tato přesto následně opakovala ve své ústavní stížnosti. Ústavní soud nemohl stěžovatelce přisvědčit v tom, že by v řízení byly opomenuty důkazy svědčící v její prospěch. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl důvody, pro něž nepovažoval výpověď svědkyně P. za relevantní (str. 38 rozsudku krajského soudu), stejně tak se dostatečně vypořádal i s otázkou, zda si stěžovatelka byla vědoma nelegálnosti transakcí (str. 37-38 rozsudku). Žádné další konkrétní důkazy, které měly být údajně opomenuty, stěžovatelka neuvedla.

Ve vztahu k právnímu posouzení subjektivní a objektivní stránky trestného činu odkazuje Ústavní soud na vyčerpávající odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1652/2008 ze dne 11. 3. 2009 (str. 19-22 usnesení). Nejvyšší soud vyslovil v napadeném rozhodnutí právní názor, že skutkovou podstatu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku lze naplnit i porušením povinností uvedených v § 73 odst. 1 písm. d) a § 74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 v § 301 písm. d) a 302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů. Citovaný právní názor vycházel z usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1316/2006 ze dne 22.3.2007 (publikováno pod č. 25/2008 Sb. rozh. tr. a pod č. T 986 v sešitu 35 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007). Ústavní soud podotýká, že je to právě Nejvyšší soud, jehož primárním úkolem je sjednocování interpretace a aplikace jiných než ústavních norem. Úkolem Ústavního soudu je posuzovat toliko tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V reakci na námitky stěžovatelky tedy Ústavní soud zvažoval pouze to, zda napadený výklad ze strany obecných soudů nebyl interpretací natolik extrémní, že by vybočovala z postulátů, vyplývajících z jednotlivých ustanovení Ústavy České republiky a Listiny základních práv a svobod. Nic takového však zjištěno nebylo a Ústavnímu soudu proto nepříslušelo závěry, k nimž obecné soudy dospěly, jakkoliv přehodnocovat.

Ohledně trestní odpovědnosti V. N. pak Ústavní soud odkazuje na usnesení sp. zn. IV. ÚS 2006/09 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), jímž odmítl jeho ústavní stížnost, směřující proti totožným rozhodnutím jako v projednávané věci.

Nutno uzavřít, že stěžovatelka ve své ústavní stížnosti toliko zopakovala svou obhajobu z řízení před obecnými soudy a stavěla tak Ústavní soud do pozice dalšího článku soustavy obecného soudnictví, která mu, jak již bylo vyloženo výše, zásadně nepřísluší. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. září 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1894/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies