III. ÚS 2012/08 - K opomenutým důkazům při prokazování data doručení platebního rozkazu

03. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Mezi aspekty práva na spravedlivý proces náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být rovněž to, že v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část faktů (skutečností), která v řízení vyšla najevo, tím spíše pokud byla účastníky řízení namítána, avšak obecný soud je nezhodnotil, aniž by (dostatečným způsobem) odůvodnil jejich irelevantnost. Protiústavnost rozhodnutí a jeho nepřezkoumatelnost je také téměř vždy založena tzv. opomenutými důkazy.

V dané věci podala stěžovatelka opravný prostředek, ve kterém předestřela námitky i důkazní návrhy, avšak obecný soud na ně nijak nereagoval.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.09.2009 sp. zn. III. ÚS 2012/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 2012/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. H. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 potvrzujícímu usnesení soudu prvního stupně, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 3. 3. 2008 č. j. 14 Ro 1301/2007-28, kterým byl odmítnut stěžovatelčin odpor, a proti platebnímu rozkazu Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. 8. 2007 č. j. 14 Ro 1301/2007-15, jímž bylo stěžovatelce uloženo zaplatit peněžitou částku, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení a VICTORIA VOLKSBANKEN pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 2, Francouzská 28, jako vedlejší účastnice řízení.

Výrok

I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 se ruší.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost odmítá.


Odůvodnění


Včas podanou ústavní stížností ze dne 11. 8. 2008 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Dle stěžovatelky byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 14 Ro 1301/2007, ze kterého se podává, že okresní soud vydal dne 22. 8. 2007 platební rozkaz, kterým stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 1 800 Kč s příslušenstvím a nahradit mu náklady řízení. Stěžovatelce byla zásilka s platebním rozkazem doručována do vlastních rukou v srpnu a říjnu 2007, avšak zásilku se nepodařilo doručit. Následně byla úspěšně doručována prostřednictvím soudního doručovatele. Na doručence je vyznačeno odevzdání zásilky "osobně" dne "6. 2. 2008" stěžovatelce (její jméno) a je zde stěžovatelčin podpis a jméno a podpis soudního doručovatele.

Stěžovatelka podala prostřednictvím JUDr. M. proti platebnímu rozkazu odpor elektronicky dne 25. 2. 2008 a na poštu dne 26. 2. 2008. Okresní soud usnesením ze dne 3. 3. 2008 odpor odmítl pro opožděnost s tím, že stěžovatelce byl platební rozkaz doručen dne 6. 2. 2008, lhůta pro podání odporu tak skončila dne 21. 2. 2008, avšak stěžovatelka podala odpor až dne 25. a 26. 2. 2008.

Stěžovatelka podala proti tomuto usnesení odvolání, ve kterém uvedla, že zásilku nemohla převzít dne 6. 2. 2008, neboť se z důvodu stěhování a malování v domě (na její adrese) nacházela s dcerou od 3. 2. 2008 do 10. 3. 2008 (správně 10. 2. 2008, stěžovatelka v odvolání uvedla zřejmou písařskou chybu) u manželů L. v Šumperku, kam ji odvezl bratr; zásilku si převzala dne 11. 2. 2008. K těmto tvrzením navrhla důkazy výslechem manželů L., svého bratra a O. H. a fotokopií soukromého mailu mezi O. H. a JUDr. M., jejímž prostřednictvím stěžovatelka podala odpor. Krajský soud usnesením ze dne 31. 3. 2008 prvostupňové usnesení potvrdil. Dle odvolacího soudu tvrzení stěžovatelky, že se zdržovala v Šumperku a že jí byla zásilka doručena až 11. 2. 2008, vyvrací doklad-doručenka. Z doručenky pak dle odvolacího soudu vyplývá, že "stěžovatelce byl platební rozkaz spolu s návrhem doručován prostřednictvím soudního doručovatele, přičemž obálka s písemností byla odevzdána dne 6. 2. 2008, což stěžovatelka osobně potvrdila svým podpisem".

V ústavní stížnosti stěžovatelka znovu uvedla, že si převzala platební rozkaz dne 11. 2. 2008. Zásilka jí nemohla být doručena dne 6. 2. 2008, neboť v době od 3. 2. 2008 do 10. 2. 2008 se v bydlišti vůbec nezdržovala. Má za to, že na doručenku někdo nesprávně napsal datum 6. 2. 2008, datum nepsala ona - písmo není její. Uvedla, že v odvolání navrhla řadu důkazů k prokázání svých tvrzení, avšak odvolací soud se jimi nezabýval. Rovněž namítla, že odvolací soud ji nevyrozuměl o konání ústního jednání, resp. rozhodl bez účasti stěžovatelky, a bylo jí tak upřeno právo účastnit se jednání a právo veřejnosti soudního jednání.

Stěžovatelka také namítla, že platebním rozkazem jí byla uložena povinnost zaplatit žalovanou částku neprávem.

Stěžovatelka žádala o osvobození od soudních poplatků v řízení o ústavní stížnosti.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na své rozhodnutí a uvedl, že doručenka je relevantním dokladem o doručení písemnosti, přičemž zásilka byla doručována prostřednictvím soudního doručovatele a nikoliv pošty. Ohledně neveřejného projednání odkázal na § 214 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu.

Okresní soud ve svém vyjádření zrekapituloval obsah spisu a poukázal na zákonnou lhůtu pro podání odporu.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud musí připomenout, že není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn zasahovat do jejich činnosti; jako garant ústavnosti může zasáhnout pouze tehdy, pokud obecné soudy vybočí z ústavně daných mezí a zásad spravedlivého procesu.

Podstatou stěžovatelčiny věci je skutečnost, že napadenými usneseními soudu prvního stupně a odvolacího soudu byl pro opožděnost odmítnut odpor stěžovatelky podaný proti platebnímu rozkazu vydanému soudem prvního stupně, avšak stěžovatelka tvrdí, že podmínky pro odmítnutí jejího odporu nebyly splněny, a odvolací soud se s jejími námitkami a důkazními návrhy v tomto směru nevypořádal.

Ústavní soud se proto zabýval tím, zda nedošlo k porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, resp. zda nedošlo k odepření spravedlnosti.

Z obsahu vyžádaného soudního spisu (viz výše) je zřejmé, že soud prvního stupně, vycházeje z dat o doručení obsažených v soudním spise (na doručence), odmítl odpor stěžovatelky, když konstatoval jeho opožděnost. V odvolání proti tomuto odmítavému usnesení stěžovatelka brojila proti závěru o opožděnosti odporu a namítla, že zásilku sice převzala (podpis nezpochybňovala), avšak jiný den (až 11. 2. 2008), když v den uvedený na doručence (6. 2. 2008) zásilku převzít nemohla z konkrétně uvedených důvodů. K tomuto tvrzení navrhla v odvolání několik důkazních prostředků. Odvolací soud o odvolání rozhodl tak, že konstatoval totéž, co soud prvního stupně (datum na doručence, podpis stěžovatelky, zákonné lhůty); navíc uvedl toliko to, že doklad-doručenka vyvrací tvrzení stěžovatelky, že jí měl být platební rozkaz doručen až 11. 2. 2008 a že dne 6. 2. 2008 se zdržovala v Šumperku.

Stěžovatelka ve svém odvolání proti odmítavému usnesení soudu prvního stupně evidentně plnila své povinnosti vyplývající z občanského soudního řádu, tedy povinnost tvrdit, v čem spatřuje nesprávnost prvostupňového rozhodnutí, a dále povinnost navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení (srov. zejména § 205 odst. 1, § 101 občanského soudního řádu).

Z napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že odvolací soud vůbec nereagoval na důkazní návrhy stěžovatelky k prokázání jejích tvrzení. Pokud jde o stěžovatelčina tvrzení, na tyto odvolací soud reagoval, avšak povšechně a v rozporu s platnou právní úpravou; dopustil se tak denegatio iustitiae.

Odvolací soud svůj závěr o opožděnosti odporu (resp. správnosti prvostupňového usnesení) opřel o argumentaci, že tvrzení stěžovatelky, že zásilku nemohla převzít dne 6. 2. 2008, vyvrací údaj na doručence o datu doručení (tj. 6. 2. 2008); doručenku přitom podepsala.

Dle § 50f odst. 9 občanského soudního řádu, není-li dokázán opak, považují se údaje uvedené na doručence za pravdivé.

Toto zákonné ustanovení tak zakotvuje vyvratitelnou domněnku správnosti údajů na doručence, ať už se jedná o doručování poštou či soudním doručovatelem (doručování soudním doručovatelem přitom nemá větší váhu než doručování poštou, jak naznačil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odvolací soud). Účastník řízení, který zpochybňuje některý z údajů na doručence, tedy musí k prokázání svých tvrzení nabídnout důkazy (musí svá tvrzení následně prokázat). Nutno také uvést, že skutečnost, že stěžovatelka podpisem stvrdila převzetí zásilky, ještě neznamená automaticky správnost údaje data doručení na doručence a naopak. (Stěžovatelka ostatně v ústavní stížnosti uvedla, že datum "6. 2. 2008" nepsala ona).

Odvolací soud však svým postupem (rozporným s § 50f odst. 9 občanského soudního řádu) stěžovatelce zcela znemožnil prokázat její tvrzení, kterými zpochybňovala údaj data na doručence.

Mezi základní principy právního státu patří nepochybně i vyloučení libovůle při rozhodování soudů. Ústavní soud se opakovaně vyslovil ve smyslu nutnosti reagování obecných soudů na uplatněné námitky a vysvětlení jejich případného odmítnutí. Vyjádřil se také opakovaně k právu na řádné a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí, jakožto jednomu z aspektů práva na spravedlivý proces [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 50/03 ze dne 13. 6. 2006 (N 120/41 SbNU 499), nález sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999 (N 148/16 SbNU 99)].

Již ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu ve vztahu k dokazování (opomenutým důkazům) a řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl; pokud tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Tzv. opomenuté důkazy téměř vždy založí nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.

Výše uvedené závěry, opakovaně judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle, práva na řádné odůvodnění rozhodnutí a problematiky opomenutých důkazů, plně dopadají také na stěžovatelčinu věc. Rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s uvedenými zásadami je v daném případě markantní, neboť odvolací soud se obsahem stěžovatelčina odvolání - jejími tvrzeními a navrženými důkazy vůbec nezabýval (toliko odkázal na doručenku); na tom nemění nic ani jeho vyjádření o předpokladu řádného doručování zásilek soudním doručovatelem (názor uvedený v reakci na ústavní stížnost).

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2008 č. j. 31 Co 151/2008-39 došlo k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a proto postupoval podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Ústavní soud podotýká, že jeho kasační rozhodnutí je procesněprávního charakteru a nemůže předjímat nové rozhodnutí odvolacího soudu, pokud jde o samotnou otázku včasnosti stěžovatelčina odporu.

Ústavní soud nepřistoupil ke kasaci prvostupňového usnesení o odmítnutí odporu pro opožděnost, neboť toto usnesení samo nepředstavuje překročení ústavněprávních mezí, jelikož soud prvního stupně v dané fázi řízení mohl vycházet toliko z údajů obsažených v soudním spise (tj. na doručence).

Ústavní soud neměl důvod přistoupit ani ke kasaci platebního rozkazu soudu prvního stupně, neboť otázka zaplacení částky z platebního rozkazu bude předmětem přezkumu obecných soudů, a to v návaznosti na vyřešení otázky procesněprávní, týkající se včasnosti odporu; pro ústavní stížnost platí zásada subsidiarity.

Ústavní soud upustil od ústního jednání v této věci poté, co stěžovatelka, účastník i vedlejší účastnice s tímto postupem souhlasili, neboť od ústního jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud nerozhodoval o návrhu stěžovatelky na osvobození od soudních poplatků, neboť řízení o ústavní stížnosti nepodléhá poplatkové povinnosti.


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2012/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies