III. ÚS 1452/08 - K doručování soudního rozhodnutí - fikce doručení na místo, které účastník označil jako místo, kam mu mají být doručovány soudní písemnosti

03. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Účinky doručení písemnosti mohou ve smyslu § 46 odst. 6 občanského soudního řádu ve znění do 30. 6. 2009 nastat mj. v případě, kdy byla doručována na adresu, kterou účastník řízení označil jako "místo doručování" svým aktivním jednáním; pouhá skutečnost, že tento účastník předtím soudní písemnosti na téže adrese přebíral, tuto podmínku nesplňuje. Nelze proto nic vytknout účastníkovi řízení, který v dané situaci počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvodil od data jeho skutečného doručení, a nikoliv od doručení "fiktivního"; naopak postup obecného soudu, který z tohoto hlediska včas podané odvolání odmítne pro opožděnost, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 11.09.2009 sp. zn. III. ÚS 1452/08)

Text judikátu

Nález

Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy (soudce zpravodaj) - ze dne 3. září 2009 sp. zn. III. ÚS 1452/08 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. R. D. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 č. j. 21 Co 172/2008-53, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým tento soud odmítl jako opožděně podané stěžovatelovo odvolání proti rozsudku ukládajícímu stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobci peněžitou částku, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2008 č. j. 21 Co 172/2008-53 se ruší.


Odůvodnění



Ústavní stížností ze dne 10. 6. 2008 stěžovatel napadl a domáhal se zrušení usnesení Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") ze dne 8. 4. 2008 č. j. 21 Co 172/2008-53, a to s tvrzením, že postupem uvedeného soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti, jejích příloh a ze spisu Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") sp. zn. 10 C 309/2007, který si za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, uvedený okresní soud rozsudkem ze dne 9. 1. 2008 č. j. 10 C 309/2007-34 uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobci Toyota Financial Services Czech, s. r. o., částku 162 248 Kč s 0,1% úrokem za každý den prodlení od 18. 8. 2007 do zaplacení a dále na nákladech řízení částku 49 080 Kč.

Citovaný rozsudek napadl stěžovatel odvoláním, které však okresní soud usnesením ze dne 17. 3. 2008 č. j. 10 C 309/2007-40 jako pozdě podané podle § 208 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen "o. s. ř.") odmítl; současně žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vycházeje z ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. (sic!), konstatoval, že napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 16. 2. 2008 poté, co byl dne 6. 2. 2008 uložen na poště, takže patnáctidenní lhůta k podání odvolání uplynula 4. 3. 2008, přičemž odvolání bylo na poště podáno až dne 6. 3. 2008.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, načež krajský soud je podle § 219 o. s. ř. ústavní stížností napadeným usnesením potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uvedený soud v odůvodnění konstatoval, že nelze soudu prvního stupně vytknout, pokud rozsudek ve věci samé doručoval na adresu B. ul. 856/19, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav. I když má stěžovatel evidován trvalý pobyt na adrese v Ostravě, náměstí G. 983/9, a měl by aktuálně bydlet na adrese v Šestajovicích, S. ul., nebyl těmito údaji vázán, což platí tím více, že se stěžovatel zdržoval na adrese, kam mu bylo doručováno, což bylo místo bydliště jeho manželky a nezletilé dcery. Na této adrese stěžovatel předtím převzal tři zásilky obsahující soudní písemnosti. Přijímáním zásilek bez toho, že by proti doručování něco namítal, pak dle názoru odvolacího soudu stěžovatel "jinak označil" místo doručení ve smyslu § 46 odst. 5 o. s. ř. Za účelové označil tvrzení stěžovatele, že na předmětné adrese pobýval krátkou dobu před dvěma roky. Neúčinnost doručení uložením nelze dle uvedeného soudu ani vyvozovat z obecně formulovaného tvrzení o častých zahraničních cestách. Tato neúčinnost by mohla být konstatována ve smyslu citovaného ustanovení pouze, pokud by stěžovatel prokázal, že se v místě doručení kdykoliv v době do 10 dnů od uložení a v den, kdy nebyl doručujícím orgánem zastižen, nezdržoval. Poštovní zásilka byla uložena na poště dne 6. 2. 2008, desetidenní úložní lhůta počala běžet dne 7. 2. 2008 (§ 57 odst. 1 o. s. ř.), poslední den připadl na 16. 2. 2008, což byla sobota, posledním dnem zmíněné lhůty tak bylo datum 18. 2. 2008 (§ 57 odst. 2 o. s. ř.). Tento den se ve smyslu § 50c odst. 4 o. s. ř. stal dnem doručení předmětného rozsudku. Odvolání stěžovatel mohl podat nejpozději dne 4. 3. 2008, a protože tak učinil až dne 6. 3. 2008, zmeškal lhůtu ve smyslu § 204 odst. 1 o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že mu byla odňata možnost domáhat se řádným způsobem přezkoumání rozhodnutí ve věci samé. Soud prvního stupně totiž dle stěžovatele postupoval při doručování písemností a posuzování následků účinnosti jejich doručení, zejména jde-li o rozsudek ve věci samé, v rozporu s ustanovením § 46 odst. 5 o. s. ř., a odvolací soud svým výkladem, který je v extrémním rozporu "s jednoznačnou fikcí těchto ustanovení", pak porušil jeho právo na spravedlivý proces. Poukazuje na to, že krajský soud na straně jedné uvedl, že (stěžovatel) bydlí, jak vyplývá z žaloby, na adrese v Šestajovicích, S. ul. 85, na straně druhé že tento soud vyvodil, že tímto údajem není nikterak vázán. Přitom ale zůstává nevyjasněno, na základě čeho dospěl k závěru, že se zdržuje na adrese, kam mu byl předmětný rozsudek doručován, tj. B. ul. 856/19, Brandýs nad Labem, jestliže toto nikdo z účastníků netvrdil, šlo pouze o místo trvalého pobytu jeho manželky M. D. Krajský soud dále vyvodil, že pokud převzal na této adrese zásilky, jedná se o adresu, na níž se zdržuje a kam mu mohou být doručovány písemnosti, protože tím jinak dle názoru soudu označil místo doručení ve smyslu § 46 odst. 5 o. s. ř. K tomu stěžovatel uvádí, že se na této adrese zdržoval před více jak dvěma lety, v rozhodné době se již zdržoval na adrese uváděné v žalobě (tj. S. ul. 85, Šestajovice), na niž mu doručoval i žalobce. Dle stěžovatele prý není možné, aby si soud dle "své libovůle" vybíral adresu, aniž by měl jediný důkaz, že by se tam zdržoval. Postup soudu má být šikanózní. V důsledku toho se soudu "podařilo", že se o uložení zásilek dozvídal se značným zpožděním a písemnosti přebíral v poslední den lhůty, která mu byla na oznámení od doručovatele určena. Kromě toho, že pobývá často v cizině, musel z místa svého pobytu v Šestajovicích dojíždět značnou vzdálenost do Brandýsa nad Labem. Závěrem stěžovatel argumentuje tím, že složitá pravidla pro doručování měla postihnout právě případy, kdy "není známo nebo možno některému z účastníků doručit", a znovu poukazuje na to, že soud měl k dispozici adresu jeho pobytu a že on se na ní zdržoval a poštu přebíral. Pokud doručoval na jinou adresu, o níž bylo pojednáno shora, jedná se o zneužití práva za účelem ztížení přebírání soudních písemností, aby účastník řízení některou z lhůt nestihl a byl zbaven možnosti využít v soudním řízení svých práv, zde konkrétně jednoho z nejdůležitějších práv, a to práva na podání opravného prostředku.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Praze uvedl, že na svém rozhodnutí trvá a že na ně odkazuje, a vyjádřil přesvědčení, že stěžovatelem zmíněné právo na soudní a jinou právní ochranu neporušil. Toyota Financial Services Czech, s. r. o., se postavení vedlejšího účastníka vzdala.

Ústavní soud poté, co zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas a že i v ostatním splňuje náležitosti a podmínky věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí, a to toliko z hlediska porušení ústavně zaručených základních práv a svobod [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká obecným soudům závěr o pozdním podání svého odvolání proti shora zmíněnému rozsudku okresního soudu. Argumentuje tím, že tato písemnost byla doručována vadně. Zmíněná vada měla spočívat v tom, že soud prvního stupně písemnost doručoval na adresu v Brandýse nad Labem - Stará Boleslav, B. ul. 856/19, ačkoliv měl k dispozici adresu, na níž se (stěžovatel) měl zdržovat, tj. S. ul. 85, Šestajovice.

Postupem soudu při doručování se však podrobně zabýval již krajský soud a Ústavní soud nemá, co by jeho závěrům vytkl. Již z žaloby okresní soud mohl vyvozovat, že se stěžovatel zřejmě v místě svého trvalého bydliště, tj. na adrese náměstí G. 983/9, Ostrava, nezdržuje, protože k této adrese byl připojen údaj "naposledy bytem S. ul. 85, Šestajovice, PSČ: 250 92" (tato skutečnost se ostatně v řízení potvrdila, neboť se stěžovateli na adresu trvalého bydliště nepodařilo zásilku doručit z důvodu, že se odstěhoval - viz č. l. 24). Vzhledem k těmto skutečnostem vznikla pochybnost stran aktuálního stěžovatelova pobytu (viz i údaj "naposledy" u adresy v Šestajovicích), a tedy na jakou adresu je vhodné z hlediska efektivity a hospodárnosti řízení doručovat (§ 6 a § 46 odst. 1 o. s. ř.). Nepochybně z tohoto důvodu si soud opatřil výpis z centrální evidence obyvatel týkající se nejen stěžovatele, ale i jeho manželky a dcery. U stěžovatele zjistil jen to, že je trvale hlášen k pobytu na výše uvedené adrese v Ostravě a že je tato adresa odlišná od adresy trvalého pobytu jeho manželky a dítěte. Měl tedy k dispozici tři adresy, na které bylo eventuálně možné doručovat, z nichž na jedné se stěžovatel dle všeho nezdržoval (místo trvalého pobytu), jednu z nich zvolil a tato volba se ostatně ukázala jako správná, neboť na této adrese si stěžovatel zásilky opakovaně osobně vyzvedával. Pokud by bylo vyzvedávání zásilek pro stěžovatele spojeno s takovými obtížemi, jak tvrdí (také) v ústavní stížnosti, nic mu nebránilo okresnímu soudu oznámit, na jakou adresu mu má písemnosti doručovat. O žádnou svévoli, jde-li o postup soudu prvního stupně při doručování, se tedy nejedná.

I kdyby Ústavní soud přisvědčil stěžovateli a uznal důvodnost této jeho námitky, nebyl by stěžovaným postupem soudu prvního stupně nijak dotčen. Stěžovateli byl rozsudek soudu prvního stupně doručen do vlastních rukou, přičemž nelze ani konstatovat, že by stěžovatel neměl dostatečný časový prostor k podání příslušného opravného prostředku. Dle názoru Ústavního soudu podstata problému zde netkví ani tak v otázce, na jakou adresu měl být předmětný rozsudek doručován, ale v počítání počátku běhu lhůty k podání odvolání. Soud prvního stupně se touto otázkou podrobněji nezabýval, navíc aplikoval nesprávnou právní normu, neboť vycházel, jak plyne z jeho citace, z ustanovení § 46 odst. 4 o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2004. Naopak odvolací soud zevrubně svůj postoj vysvětlil v odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení. Vycházel z toho, že stěžovatel tím, že opakovaně přebíral zásilky na adrese v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi, B. ul. 856/19, "jinak označil" toto místo jako místo doručení ve smyslu § 46 odst. 5 o. s. ř., a současně že stěžovatel ve smyslu § 46 odst. 6 o. s. ř. neprokázal, že se v rozhodné době v daném místě nezdržoval. Z tohoto důvodu pak bylo třeba považovat zásilku za doručenou, a to na základě právní fikce zakotvené v ustanovení § 50c odst. 4 o. s. ř., v posuzované věci ke dni 18. 2. 2008.

Naopak stěžovatel při počítání patnáctidenní lhůty pro podání odvolání zřejmě vycházel z data, kdy příslušnou zásilku osobně převzal, tj. 21. 2. 2008; pokud by byla jeho úvaha správná, bylo by odvolání, jež bylo podáno k poštovní přepravě dne 6. 3. 2008, včasné. Klíčovou otázkou v dané věci tedy je, zda byla splněna podmínka, jež plyne z ustanovení § 46 odst. 5 o. s. ř., tedy že stěžovatel "jinak označil" předmětné místo jako "místo, kde bydlí nebo se zdržuje, [...] popřípadě jako jiné místo, kam [mu] mají nebo mohou být doručovány písemnosti".

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud není "superrevizní" instancí v systému obecného soudnictví, nepřísluší mu v řízení o ústavních stížnostech vyhledávat z vlastní iniciativy vady, jimiž by mohlo být soudní řízení a rozhodování stiženo; při přezkumu soudních rozhodnutí je vázán tvrzeními stěžovatele stran skutečností, v nichž je spatřováno porušení ústavně zaručených základních práv či svobod stěžovatele (nikoliv však jejich právní kvalifikací). V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že důvodem podání ústavní stížnosti byl postup obecných soudů, které měly vadně posoudit stěžovatelovo podání jako pozdě podané. Z obsahu ústavní stížnosti lze vyvodit, že stěžovatel spatřoval pochybení v tom, na jaké místo mu byl předmětný rozsudek doručen, a že takovému doručení obecné soudy (vůbec) přiznaly právní účinky (viz "podstatou nezákonnosti postupu soudu je skutečnost, že soud prvního stupně postupoval při [...] posuzování pak následků účinnosti doručení [...] v rozporu s ustanovením § 46 odst. 5 o. s. ř."). Stěžovatel tedy napadá závěr obecných soudů, že v daném případě byla zmíněná písemnost zákonným způsobem doručena, kterýžto je vztažen (a platí toliko) ve vztahu ke konkrétnímu datu, v daném případě ke dni 18. 2. 2008. Pokud tedy má Ústavní soud přezkoumat ústavnost závěrů obecných soudů ohledně otázky "řádnosti" doručení, nemůže tak činit obecně, bez ohledu na to, kdy k takovému doručení došlo.

V posuzované věci k výše uvedenému datu dospěly soudy na základě použití tzv. fikce doručení. Ta byla zakotvena do právního řádu za účelem řešení problémů s doručováním soudních písemností účastníkům řízení, kteří se často vyhýbali jejich přebírání. V tehdy platném znění občanského soudního řádu byla zmíněná právní fikce zakotvena společně se systémem vyvratitelných domněnek (a s nimi spojených důkazních břemen). Konkrétně zákon rozlišoval situace, kdy zásilka byla doručována na "adresu vedenou podle zvláštního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby", tedy zejména místo trvalého pobytu, a kdy nikoliv. V prvně uvedeném případě zákon zakotvoval domněnku, že se adresát na tomto místě v rozhodné době zdržoval, přičemž bylo na něm, aby prokázal opak; pokud se tak nestalo, byla zásilka pokládána za doručenou. Na roveň doručování na "adresu vedenou podle zvláštního předpisu jako místo pobytu fyzické osoby" pak postavil zákon doručování (mj.) na adresu, kterou "fyzická osoba jinak označila soudu jako místo, kde bydlí nebo se zdržuje, podniká anebo pracuje, popřípadě jako místo, kam jí mají nebo mohou být doručovány písemnosti". V souvislosti s daným případem Ústavní soud nemá, co by tomuto systému z hlediska ústavnosti vytknul. Problematické však shledává jeho uplatnění na stěžovatelovu věc.

Stěžovatel si v daném soudním řízení zásilky osobně přebíral, takže nelze dospět k závěru, že by jejich doručování jakkoliv mařil. To platí i pro předmětný rozsudek, který stěžovatel převzal osobně dne 21. 2. 2008. V návaznosti na to je třeba se ptát, zda stěžovatel nějak pochybil, jestliže vycházel z tohoto data, a nikoliv z "fiktivního" doručení dne 18. 2. 2008, jak učinily obecné soudy, tedy zda si sám v důsledku vadné interpretace příslušných ustanovení občanského soudního řádu uzavřel možnost projednání svého odvolání. Ze soudního spisu přitom neplyne, že by on sám učinil nějaký úkon, kterým by (přímo) požádal o doručování na adresu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi nebo na základě něhož by mohl být učiněn (nebo z něj vyvozován) závěr, že se na uvedené adrese zdržuje či že mu tam mají nebo mohou být doručovány písemnosti. Existenci této skutečnosti obecné soudy vyvodily toliko z pasivního chování stěžovatele, který v postatě jen "strpěl" doručování předchozích zásilek na zmíněnou adresu. (K tomu nutno poznamenat, že soud prvního stupně vlastně ani k takovému závěru nedospěl, resp. dospět nemohl, protože - jak již bylo zmíněno výše - aplikoval v té době již neplatnou právní normu.) Dle názoru Ústavního soudu přitom stěžovatel měl pro své úvahy oporu v ustanovení § 46 odst. 5, resp. odst. 6 o. s. ř., kde se přepokládá určitá aktivní činnost účastníka řízení - viz "fyzická osoba sdělila [...] a požádala [...] anebo [...] jinak označila". Je evidentní, že se zákonodárce snažil obsáhnout a do "režimu" ustanovení § 46 odst. 6 o. s. ř. zahrnout celou škálu různých situací, a to zřejmě i tu, kdy si účastník řízení vůbec nebude vědom eventuálních právních důsledků takovéhoto svého jednání. V posuzované věci tomu tak ale nebylo, neboť v tomto směru stěžovatel žádnou aktivitu nevyvinul. Nebyl tedy zde žádný úkon, z něhož by - rozumně uvažováno - stěžovatel mohl, resp. měl vyvozovat, že přímo jím nebo jeho prostřednictvím ve smyslu citovaných ustanovení označil místo doručování. Lze si představit, že i ze zmíněné nečinnosti mohou být vyvozovány právní následky, jak uzavřel odvolací soud, ovšem s ohledem na princip právní jistoty by to muselo být výslovně stanoveno zákonem.

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Jestliže uvedené ustanovení hovoří o "stanoveném postupu", je tím míněn příslušný procesní předpis, který současně představuje vytyčení mezí základního práva zakotveného v citovaném ustanovení; pro tyto meze platí, že musí šetřit jeho podstatu a smysl (čl. 4 odst. 4 Listiny). Stejně tak při výkladu pojmu "stanovený postup", resp. předpisu upravujícího to které řízení nutno šetřit podstatu a smysl tohoto základního práva. Existují-li proto dvě interpretační alternativy, přičemž použití jedné z nich umožňuje dotčené osobě realizaci ústavně zaručeného základního práva, v daném případě domáhat se věcného posouzení svých práv (odvolacím) soudem, a naopak druhá tuto realizaci vylučuje, konkrétně pak takovémuto meritornímu posouzení brání, nutno upřednostnit variantu prvně uvedenou. Kladením důrazu, jde-li o samotný přístup k soudu, na formální stránku věci, aniž by pro to existovaly věcné důvody, se stává nepřípustným (přepjatým) formalismem. To se stalo i v nyní posuzované věci.

S ohledem na výše uvedené důvody, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl mimo ústní jednání, neboť měl za to, že od něj nebylo možno očekávat další objasnění věci, a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).


Zdroj: Nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 1452/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies