IV. ÚS 1853/07

07. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 7. září 2009 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudců Pavla Holländera a Michaely Židlické, o ústavní stížnosti 1) Ing. P. Č., 2) I. Č. a 3) L. Č., všech zastoupených JUDr. Ing. Vladimírem Väterem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 15, proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 57/94 ze dne 6. 10. 2004 a Městského soudu v Praze sp. zn. 39 Co 125/2006 ze dne 21. 2. 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé svou ústavní stížností napadají v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva, zaručovaná čl. 36, čl. 7 odst. 1, čl. 9 odst. 1 a čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 4 Ústavy.

Napadená rozhodnutí byla, jak je patro ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 57/9, vydána v řízení zahájeném k žalobě právních předchůdců stěžovatelů, domáhajících se po původně žalovaných manželech N., užívajících byt v jejich domě na základě smlouvy o zřízení věcného břemena, zaplacení úhrady za toto užívání bytu, společných prostor v domě a podílu na nákladech spojených s opravami a údržbou podle míry spoluužívání za roky 1993 a 1994, původně vyčíslenou částkou 10. 882,30 Kč s příslušenstvím, přičemž žalovaná částka byla v průběhu řízení žalobci několikrát měněna, stejně jako požadavek na konkrétní podobu příslušenství žalované částky.

Soud I. stupně ve věci rozhodoval opakovaně rozsudky ze dne 11. 6. 1997, 22. 4. 1999, 6. 3. 2003, jež byly odvolacím soudem rušeny a naposledy po provedení rozsáhlého dokazování doplněného ve smyslu pokynu odvolacího soudu rozhodl dne 6. 10. 2004 ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že uložil žalované M. N. (v průběhu řízení její manžel původně rovněž žalovaný zemřel) zaplatit právnímu předchůdci stěžovatelů - žalobci - který rovněž v průběhu řízení zemřel, částku 8.660,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 13. 1. 1997 do zaplacení a žalobu v části, aby žalované byla stanovena povinnost zaplatit částku 29.622,60 Kč a poplatek z prodlení půl promile denně od 17. 1. 1994 do 14. 7. 1994, poplatek z prodlení ve výši dvě a půl promile denně od 15. 7. 1994 do zaplacení z částky 10.220,80 Kč a poplatek z prodlení ve výši dvě a půl promile denně od 27. 2. 1995 do zaplacení z částky 28.061,80 Kč zamítl, účastníkům uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení, a to každé straně částku 13.305,70 Kč, a o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu. Zčásti tak bylo vyhověno požadavku žaloby na úhradu nákladů za správu domu, za úklid společných prostor, za jejich osvětlení, opravy a údržbu, za odvoz odpadu a za odběr vody, a to podle toho, do jaké míry byly náklady prokázány, a podle poměru připadajícího na žalovanou stranu, přičemž soud vycházel ze znaleckého posudku podaného znaleckým ústavem Profi-Ten. Své rozhodnutí soud I. stupně podrobně zdůvodnil uvedením zjištění, která na základě provedeného dokazování učinil, poukazem na povinnost žalované k plnění, vyplývající jak ze smlouvy o zřízení věcného břemene, tak z ustanovení § 151n odst. 3 občanského zákoníku a dále, navazuje na závazné pokyny a názory předchozího zrušovacího rozhodnutí odvolacího soudu, objasněním úvah, z nichž při svém rozhodování vycházel, a to v poměru k jednotlivým stěžovateli uplatňovaným položkám ze souhrnné částky, tak jak byly soudem rozepsány, a to i k těm, jež nebyly do konečné přiznané částky zahrnuty, jakož i v poměru k příslušenství. Odvolací soud pak ústavní stížností napadeným rozhodnutím uvedený rozsudek soudu I. stupně v zamítavé části ve věci samé potvrdil, ve vyhovujícím výroku ohledně příslušenství - odvoláním napadeném žalovanou - jej změnil tak, že se zamítá žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobcům 21 % úroky z prodlení z částky 8.660,- Kč od 13. 1. 1997 do zaplacení a ve výrocích o nákladech státu a ve vztahu mezi účastníky navzájem byl rozsudek soudu I. stupně zrušen, v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu I. stupně. Také odvolací soud své rozhodnutí podrobně odůvodnil uvedením důvodů, pro něž nebylo možno zcela žalobě vyhovět, přičemž potvrdil správnost postupu zvoleného znalcem při provádění jeho výpočtů, přitom mimo jiné také zdůraznil, že vzhledem k tomu, že v dané věci šlo o úhrady za léta 1993 a 1994, tedy o období, kdy potřebné náklady byly již vynaloženy, bylo možno vyhovět jen požadavku na příslušný podíl na nákladech skutečně vynaložených, které nebyly pokryty zaplacenými zálohami, což platí jak pro náklady za služby, tak pro náklady na opravu a údržbu věci.

Proti těmto rozhodnutím (mimo nepravomocných výroků o nákladech řízení) směřuje ústavní stížnost, v níž stěžovatelé porušení práva na spravedlivý proces spatřují v podstatě v tom, že řízení vedené po smrti původního žalobce je vedeno s osobami, jejichž podíl na pohledávce není znám, porušen byl podle nich "princip věcného posuzování žaloby", namítají nesprávnost rozhodnutí o příslušenství žalované pohledávky s poukazem na to, že v řízení bylo zřejmé, že žalobce se domáhal "kterékoliv z příslušných náhrad za opožděnou platbu" a dále v tom, že "žalované plnění bylo vázáno na splnění povinností, které nemají oporu v zákoně". Tvrdí, že původní žalobce byl postižen za to, že nepřipustil neodůvodněný zásah do svého soukromí, chráněného čl. 7 odst. 1 Listiny (nepředložil požadované doklady - nájemní smlouvy, týkající se nebytových prostor), čímž bylo také porušeno právo na ochranu před nucenými pracemi, kteréžto porušení spojují s tím, že bez opory v zákoně byl soudem vyzýván k předložení uvedených dokladů, jakož i to, že nepřiznáním všech částek účtovaných za správu domu bylo upřeno právo na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny. V podstatě z těchto důvodů, v ústavní stížnosti dále rozvedených, navrhli zrušení měnícího a potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu a zamítavého výroku rozsudku soudu I. stupně.

Po té, co se seznámil s argumenty ústavní stížnosti a obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 (předloženého v důsledku dalšího rozhodování obecných soudů o nákladech řízení teprve v srpnu 2009), dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dávají najevo nesouhlas s postupem obecných soudů v dané věci, s provedeným dokazováním, jeho zhodnocením a následným právním posouzením, přičemž zčásti opakují své námitky uplatňované již v předchozím řízení a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší. Na uvedené námitky stěžovatelů podle názoru Ústavního soudu bylo dostatečně reagováno již v řízení před obecnými soudy, na jejichž rozhodnutí - která Ústavní soud považuje za ústavně konformní - tak lze zcela odkázat, a to včetně části odůvodnění odvolacího soudu, vztahujícího se k jeho měnícímu výroku o příslušenství, jemuž, v kontextu postupu žalující strany, původně žádající úrok z prodlení, posléze však trvající na přisouzení poplatku z prodlení, stěží lze vytýkat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud přitom připomíná, jak plyne z jeho dosavadní obecně přístupné judikatury, že není součástí soustavy obecných soudů a těmto soudům není nadřízen. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nepřísluší mu posuzovat celkovou zákonnost či dokonce správnost rozhodnutí, zhodnocení dokazování provedené obecnými soudy není oprávněn "přehodnocovat" a do činnosti obecných soudů proto může zasahovat pouze v těch případech, jestliže jejich rozhodnutím či jiným zásahem dojde k porušení ústavně zaručených práv a svobod. Takový stav však v posuzované věci zjištěn nebyl.

Jak shora naznačeno, obecné soudy věci věnovaly náležitou pozornost. Odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádně objasňující učiněné závěry a nevykazující prvky libovůle. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z toho vyvozenými, což by odůvodňovalo zásah Ústavního soudu (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, C. H. Beck, 1995), v daném případě zjištěn nebyl. K námitkám stěžovatelů o "nucených pracích" a "nedůvodném zásahu do soukromí", jež tito v podstatě spojují s výzvami soudu k předložení příslušných dokladů, postačí odkázat na zásadu ovládající sporné řízení, podle níž účastníci řízení mají nejen povinnost tvrzení, ale i povinnost důkazní. K výhradě týkající se zatím "neznámých podílů na předmětné pohledávce" lze odkázat na to, že stěžovatelé po úmrtí původního žalobce vystupovali ve sporu jako jeho procesní nástupci (§ 107 odst. 2 o. s. ř.), sami u jednání dne 21. 2. 2007 (č. l. 529) dali najevo, že předmětnou pohledávku uplatňují společně a nerozdílně, uvedená výhrada v řízení před obecnými soudy vznesena nikdy nebyla a je zcela irelevantní.

Ústavní soud tak uzavírá, že porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatelé dovolávají, v posuzované věci neshledal, a proto z uvedených důvodů ústavní stížnost jako neopodstatněnou odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. září 2009


Vlasta Formánková
předsedkyně senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2009, sp. zn. IV. ÚS 1853/07, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies