I. ÚS 2066/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Františka Duchoně a soudců Ivany Janů a Vojena Güttlera, o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Ivanem Brožem, advokátem AK se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672, proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 6. 2009, č.j. 7 VZV 18/2008-775, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze proti usnesení (dále uvedeného) policejního orgánu, jímž byla zamítnuta jeho stížnost o zahájení jeho trestního stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) a odst. 3 tr. z. spáchaného ve spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zákona. Svoji ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.

Usnesením policejního orgánu Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky v Praze ze dne 23. 1. 2009, ČTS: OKFK-178-153/TČ-2008-18-B, bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání stěžovatele a dalších dvou obviněných (Ing. V. M. a JUDr. J. T.). Proti tomuto usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel v souladu s ustanovením § 141 tr. ř. a následujících stížnost, jež byla usnesením Vrchního státního zastupitelství dne 5. 6. 2009, č. j. 7 VZV 18/2008-775, zamítnuta. Tímto usnesením byly rovněž zamítnuty stížnosti ostatních spoluobviněných. Ústavní stížností stěžovatel napadá citované usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, neboť se domnívá, že odporuje čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K porušení těchto principů v ústavněprávní rovině došlo na úrovni podústavního práva tím, že stěžovatel je - podle svého přesvědčení - stíhán pro jednání, které nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 tr. z., ani jiného deliktu podle zvláštní částí trestního zákona. U trestného činu vydírání (jakož i u ostatních trestných činů) musí existovat objektivní stránka trestného činu; to jednání stěžovatele podle jeho názoru nesplňuje zejména proto, že subjekty, mající procesní postavení poškozených, nebyly vůči stěžovateli, resp. vůči dalším obviněným, ve vztahu, který by vylučoval právo volby v obchodních vztazích. Zjednodušeně řečeno, jak prodejce cigaret, tak i kupující měli možnost od jakéhokoli jednání odstoupit. Již tato skutečnost sama o sobě výrazně zeslabuje úvahy, že jednání stěžovatele je podřaditelné pod skutkovou podstatu daného trestného činu. Dalším, neméně významným argumentem je to, že osoby údajně jednající jménem stěžovatele (tedy JUDr. T. a Ing. M.) v rámci jednání nepostupovaly neoprávněně. Za neoprávněné totiž nemůže být považováno prosté konstatování, že jimi zastupovaná společnost - tedy LETKA TEAM, a. s., nebude mít za určité situace dostatek finančních prostředků k uhrazení svých závazků; za pohrůžku jinou těžkou újmou ve vztahu k potencionálnímu kupci pak nelze považovat ani navazující vyjádření, že v takovém případě je řešením podání "úpadcovského" návrhu na prohlášení konkurzu.

Podle názoru stěžovatele tyto skutečnosti jednoznačně prokazují, že skutková podstata trestného činu vydírání dle § 235 tr. z. naplněna nebyla a že postup státního zástupce, který zamítl stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, stejně jako postup policejních orgánů v řízení předcházejícím, je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny i čl. 7 odst. 1 Úmluvy, neboť je bezdůvodně kriminalizován obchodněprávní vztah. V samém závěru ústavní stížnosti pak stěžovatel "pouze pro úplnost" uvádí, že postup státního zástupce nebyl správný již jen z toho důvodu, že stížnost stěžovatele (jakož i ostatních obviněných) zamítl, ač mu muselo být jasné, že objektivně nedošlo ke vzniku škody popisované ve výroku napadeného policejního usnesení; jednání stěžovatele (ani spoluobviněných) tedy nemůže být kvalifikováno jako dokonaný trestný čin podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. z.

II.
Ústavní soud si vyžádal spis vedený Útvarem odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, ČTS: OKFK-182/TČ-2008-18-B, jehož součástí je i spis ČTS: OKFK-178/TČ-2008-128-B. Z něj zjistil, že Policie České republiky zahájila trestní stíhání vůči stěžovateli (a dalším obviněným - srov. výše) pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a odst. 3 tr. z. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.z. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel společně se spoluobviněnými dopustit - velmi krátce řečeno - v podstatě tím, že (a zejména) výše jmenování spoluobvinění informovali na základě pokynu stěžovatele [který po celou dobu fakticky rozhodoval o požadavcích společnosti LETKA TEAM, a. s., o způsobu úhrady jejich závazků a o postupu osob jednajících a zastupujících společnost LETKA TEAM, a. s.] osoby podnikatelsky spjaté se společností GECO TABÁK, a. s. (prodejce cigaret) a osoby podnikatelsky spjaté se společností ATLANTA SAFE, a. s. [tedy společnosti, která se podílela na financování obchodu s cigaretami mezi společností LETKA TEAM, a. s. (jako kupujícího) a společností GECO TABÁK, a. s. (jako prodávajícího)] o tom, že společnost LETKA TEAM, a. s., nebude mít dostatek finančních prostředků na uhrazení svých závazků, jakož i o hrozbě prohlášení konkurzu na majetek společnosti LETKA TEAM, a. s. Tyto informace v osobách podnikatelsky spjatých se společností GECO TABÁK, a. s., a ATLANTA SAFE, a. s., vyvolaly obavy z těžké finanční újmy, jakož i obavu o samotnou existenci společnosti ATLANTA SAFE, a. s. (prohlášení konkurzu na majetek společnosti LETKA TEAM, a. s., by totiž dlouhodobě bránilo zpeněžení nakoupených cigaret). Za těchto okolností tedy právě uvedené informace sloužily stěžovatelovým spoluobviněným k tomu, aby úmyslně nutili osoby podnikatelsky spjaté se společností GECO TABÁK, a. s., a ATLANTA SAFE, a. s., k uzavření nevýhodných obchodů, které by jinak než z obavy o existenci společnosti ATLANTA SAFE, a. s., neuzavřely. Realizace těchto obchodů by pak stěžovateli přinesla zdánlivě oprávněný majetkový prospěch velkého rozsahu.

Proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stěžovatel i ostatní obvinění stížnost podle § 141 a následující tr.ř., v níž uvedli řadu námitek. Jejich stížnosti však státní zástupce zhodnotil jako nedůvodné a v souladu s ustanovením § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. je zamítl.

III.
Ústavní soud zvážil ústavní stížnost samu, obsah vyšetřovacího spisu, jakož i obsah ústavní stížností napadeného usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, jakož i předchozí usnesení policejního orgánu.

Dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud především konstatuje, že právní názor na povahu zahájení trestního stíhání z ústavněprávního pohledu ve své judikatuře opakovaně vyjádřil. Ústavní soud již mnohokrát uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy jinými procesními prostředky, které jednotlivci zákon poskytuje. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady zásadně napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, to znamená především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Ústavní soud připomíná, že se v principu necítil být oprávněn zasahovat do samotného počátku trestního řízení ani v době, kdy bylo zahajováno opatřením, proti kterému nebylo možné podat opravný prostředek. Pouze za situace, pokud by bylo obvinění spojeno se skutečným zásahem do základních práv či svobod stěžovatele, který by nebylo možné odčinit jinak (zejména u vzetí do vazby), by mohla - po vyčerpání všech procesních prostředků, jež stěžovateli zákon poskytuje - přicházet v úvahu ústavní stížnost. Zásah Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení již v počátku trestního řízení by byl jinak považován za nepřípustný. Od tohoto závěru se Ústavní soud neodchýlil ani po novele trestního řádu provedené zákonem č. 265/2001 Sb., s účinností od 1. 1. 2002, podle níž je proti usnesení o zahájení trestního stíhání, podle § 160 odst. 7 trestního řádu, připuštěna stížnost.

Tento postup byl korigován nálezem Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 30, nález 105, str. 471, ze dne ), s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování. V tomto nálezu Ústavní soud připustil přezkum usnesení státního zástupce, týkající se stížnosti obviněného proti usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání a výjimku ze zásady subsidiarity (a tedy nepřípustnosti ústavní stížnosti), kterou lze uplatnit pouze tehdy, pokud usnesení státního zástupce je založeno na naprosto (prima facie) nedostatečném odůvodnění. Takový postup by totiž zakládal denegatio iustitiae libovůli v rozhodování a z toho plynoucí porušení práva na soudní a jinou ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).

V nálezu sp. zn. I. ÚS 661/05 (in http://www.usoud.cz) pak Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl za situace, kdy odůvodnění rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rovněž vyhodnotil jako zcela nedostatečné a nadto o ní rozhodl nepříslušný státní zástupce.

Ani jednu z výše uvedených mimořádných situací však Ústavní soud v právě souzené věci nezaznamenal.

Jestliže stěžovatel namítá formální pochybení policejního vyšetřovatele v tom směru, že u stěžovatele nejsou dány podmínky aplikace skutkové podstaty umožňující za trestný čin uložit "vyšší trestní sazbu", pak se s touto námitkou vypořádal již státní zástupce na straně 19 napadeného usnesení. Ten správně poukázal na postup zakotvený v § 160 odst. 6 tr. ř. Z něho plyne, že nedostatek v právním hodnocení zjištěného skutkového stavu není důvodem zrušení napadeného usnesení, neboť jej lze odstranit ve smyslu uvedeného ustanovení upozorněním na změnu právní kvalifikace.

Toliko jako obiter dictum Ústavní soud poznamenává, že s námitkami stěžovatele se neztotožnil ani věcně. Pokud stěžovatel dovozuje, že jeho jednání (resp. jednání spoluobviněných) nemohlo být trestným činem vydírání, neboť pouhé konstatování hrozícího nedostatku finančních prostředků (popřípadě konstatování nebezpečí prohlášení konkurzu) není trestný čin, pak lze tomuto obecnému tvrzení jistě přisvědčit. Nicméně, při nebezpečí účelového zadlužování společnosti LETKA TEAM, a. s., a následného vyvádění majetku z ní a s ohledem na faktickou situaci společností GECO TABÁK, a. s., a ATLANTA SAFE, a. s. (tedy se zřetelem na "nedobytnost" nakoupených cigaret i s ohledem na závazky těchto společností vůči dalším obchodním subjektům) se taková situace jeví zcela jinak.

Na základě všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze základní práva (svobody) stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušeny nebyly.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. září 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2066/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies