I. ÚS 2187/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 8. září 2009 v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky FRINGS, a. s., IČ 26749181, se sídlem Slavíkova 1510/19, Praha 2, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem, se sídlem Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 11 Co 490/2008 ze dne 4. 3. 2009, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 11 C 1/2008 ze dne 16. 7. 2008 a o návrhu na zrušení části I. zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů a sdělení Ministerstva pro místní rozvoj č. 151/2007 Sb., č. 333/2006, č. 214/2008 a č. 180/2009 Sb., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 18. 8. 2009 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 8. 2009 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a dále zrušení v záhlaví uvedených právních předpisů. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byla porušena její základní práva zaručená v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 bylo vyhověno žalobě proti stěžovatelce, kterou se žalobci domáhali určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného, zároveň s tím byl zamítnut vzájemný návrh stěžovatelky na určení výše nájemného za období od 1. 1. 2008. Odvolací městský soud napadeným rozsudkem potvrdil výrokovou část rozsudku obvodního soudu, když v části týkající se určení výše nájemného upravil odůvodnění rozhodnutí.

Stěžovatelka uvedla, že v řízení před obecnými soudy nepopírala, že při jednostranném zvýšení nájemného nevycházela z údajů uvedených ve sdělení MMR, ale že nájemné od 1. 1. 2008 jednorázově zvýšila na cílovou hodnotu. Obecné soudy tím, že aplikovaly ústavní stížností napadené právní předpisy, které dle stěžovatelky ústavně konformně nevyložily (v souladu se závěry Ústavního soudu obsaženými v nálezech č. 528/2002 Sb., č. 231/2000 Sb. a č. 84/2003 Sb.) porušily stěžovatelčino právo zaručené v čl. 11 a čl. 36 Listiny. Jelikož Ústavní soud otázku zvýšení nájemného po 1. 1. 2007 vyřešil ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, nelze již protiústavnost napadených právních předpisů překonat ústavně konformním výkladem, a proto stěžovatelka navrhla jejich zrušení.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy v odvolacím, případně dovolacím řízení a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Je pouze oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda při takovém vybočení nebyly porušeny základní práva a svobody stěžovatelky. Hodnocením důkazů obecným soudem se Ústavní soud může zabývat jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho právní závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé.

Ústavní soud je přesvědčen, že obecné soudy dostatečně zjistily skutkový stav, na který aplikovaly přiléhavou a ústavně konformně interpretovanou právní normu, když nárok stěžovatelky (určení výše nájemného) zamítly. Ke stejnému závěru pak dospěl Ústavní soud i ve vztahu k výroku o neplatnosti právního úkonu stěžovatelky (jednostranného zvýšení nájemného). Ve vztahu k vzájemnému návrhu stěžovatelky na určení výše nájemného uvádí Ústavní soud, že vadu rozsudku nalézacího soudu (odkaz na možnost domáhat se zvýšení nájemného na podkladě zásad o bezdůvodném obohacení) zhojil odvolací soud, kdy ten opravil odůvodnění zamítavého výroku s odkazem na účinnost zákona č. 107/2006 Sb. Jak uvedl odvolací soud, přijetím tohoto zákona ztratila od 1. 1. 2007 Ústavním soudem založená povinnost obecných soudů svým konstitutivním rozhodnutím dotvářet objektivní právo své opodstatnění (str. 4 rozsudku odvolacího soudu). V daném případě, jak je uvedeno výše, se jedná o nájemné za období od 1. 1. 2008, tedy za období po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. Zejména odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil ústavně konformním způsobem a v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vytýká obecným soudům nedodržení zásady vyjádřené v čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR, kdy dle jeho názoru plyne z rozhodnutí Ústavního soudu možnost se domáhat určení výše nájemného od podání žaloby, přičemž v době rozhodování obecných soudů jim ještě nemohly být známy závěry vyjádřené ve výše uvedeném stanovisku. K tomu uvádí Ústavní soud, že ve stěžovatelkou citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 7/07 ze dne 14. 8. 2008 ponechal právě otázku možnosti uplatnit žalobou nárok na určení výše nájemného i po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb. v diskreci obecných soudů. Jelikož ze strany obecných soudů nebyla tato otázka řešena jednotně, přijalo plénum Ústavního soudu stanovisko (sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09), ve kterém dospělo k totožnému závěru, jako odvolací soud v nyní projednávané věci. V daném případě senát neshledal důvod pro odchýlení se od názoru vysloveného v uvedeném stanovisku pléna.

Ve smyslu ust. § 74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je projednatelný návrh na zrušení jen takového právního předpisu, jehož konkrétní aplikací došlo k porušení ústavním pořádkem chráněných práv. V takovém případě je příslušný senát Ústavního soudu povinen přerušit řízení o ústavní stížnosti proti konkrétnímu rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci a postoupit návrh na zrušení zákona plénu. Podle ustálené judikatury je však podmínkou takového postupu skutečnost, že ústavní stížnost je projednatelná meritorně, tedy že neexistují důvody pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 zákona o Ústavním soudu. Skutečnost, že návrh na zrušení právního předpisu lze podat pouze spolu s ústavní stížností, zároveň znamená, že ve vztahu k ústavní stížnosti má tento návrh akcesorickou povahu. V kontextu ústavní stížnosti je také posuzován a sdílí její osud. Lze shrnout, že návrh na zrušení právního předpisu podle § 74 předpokládá řádnou a projednatelnou ústavní stížnost; bez ní návrh na zrušení právního předpisu nelze platně učinit (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/08 ze dne 11. 9. 2008).

Nad rámec odůvodnění tohoto usnesení uvádí Ústavní soud, že s ohledem na výše uvedené může individuální stěžovatel ke zrušení navrhnout pouze takový právní předpis, resp. pouze takové jeho ustanovení, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, tj. na jehož základě bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci nebo způsoben jiný zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Mezi ústavní stížností napadeným rozhodnutím nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci a ustanovením právního předpisu navrženého ke zrušení musí existovat úzká vazba v tom smyslu, že nebýt napadeného ustanovení právního předpisu, nebylo by vydáno ani napadené rozhodnutí nebo uskutečněn jiný zásah orgánu veřejné moci, nebo by k nim došlo jinak co do obsahu a účinků zásahu a procedury, která mu předcházela. Stěžovatelka však napadla de facto celý zákon č. 107/2006 Sb., přičemž z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrno, že v dané věci byly obecnými soudy aplikovány jen některá ustanovení tohoto zákona.

Ústavní soud neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatelky a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009


Vojen Güttler
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2187/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies