II. ÚS 2964/08

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelů stěžovatelů 1) H. M. T. D., 2) J. T. C., 3) I. A. G. - L., 4) E. S. M. J., 5) J. Z. F. M. J., 6) A. M. D. J., 7) R. M., zastoupeného opatrovnicí I. C.-C., 8) M. M., 9) A. M. J. M., 10) A. M., 11) A. S., 12) C. E. S.-K., 13) J. S. M., 14) Z. S., 15) A. S., 16) T. S., 17) P. S., 18) Ch. S., 19) J.-M. S., všech zastoupených Mgr. Ondřejem Peterkou, advokátem se sídlem Na Příkopě 15, Praha 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 3392/2008-289, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 č. j. 20 Co 690/2007-244 a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 22. 6. 2007 č. j. 6 C 85/2006-183, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 3. 12. 2008, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé se žalobou ze dne 27. 12 2000 domáhali určení, že jejich právní předchůdce A. Z. L. S. byl ke dni své smrti vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí tvořících komplex budov a pozemků zámku ve Vranově nad Dyjí. Z řízení byla následně vyloučena k samostatnému projednání část žaloby vztahující se k blíže specifikované budově č. p. 170, občanská vybavenost, v obci Vranov nad Dyjí, a příslušných částí stavebních parcel. O této samostatné části žaloby rozhodl Okresní soud ve Znojmě ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 6. 2007 č. j. 6 C 85/2006-183 tak, že žalobu ohledně těchto nemovitostí zamítl. Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 22. 4. 2008 č. j. 20 Co 690/2007-244 a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 9. 2008 č. j. 28 Cdo 3392/2008-289 bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako nepřípustné.

Jak stěžovatelé v ústavní stížnosti blíže uvedli, určovací žalobu podali v návaznosti na předchozí rozhodnutí soudů, které odmítly ve vztahu k předmětným nemovitostem projednat dědictví po A. S. s odůvodněním, že zůstavitel nezanechal ke dni své smrti na území ČR, resp. ČSSR, žádný majetek. Stěžovatelé tato rozhodnutí napadli rovněž ústavní stížností, která byla Ústavním soudem odmítnuta usnesením ze dne 16. 5. 1997, sp. zn. IV. ÚS 134/97, v němž byli stěžovatelé k podání určovací žaloby vyzváni. Obecné soudy však žalobu zamítly z důvodu absence naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, přičemž všechna napadená rozhodnutí v zásadních bodech odkazují na stanovisko pléna Ústavního soudu ČR ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05.

Ve své obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelé namítali, že uvedené stanovisko pléna Ústavního soudu bylo obecnými soudy aplikováno mechanicky a v podstatě nepatřičně. Své tvrzení dokládali vylíčením odlišných skutkových okolností jejich případu od případu F. O. K., který se stal podkladem pro stanovisko Ústavního soudu. Právnímu předchůdci stěžovatelů byl předmětný majetek konfiskován po anexi Sudet Třetí říší a převeden na říšského Němce G. von der W. Po skončení druhé světové války se nemovitosti staly opakovaně předmětem konfiskace československých úřadů jakožto nepřátelského majetku, avšak vždy byly konfiskační vyhlášky zrušeny jako nezákonné. Naopak A. S. se dovolal u československého soudu neplatnosti nacistické konfiskace i trhové smlouvy znějící ve prospěch von der W., čímž byl uznán jako jejich vlastník, avšak nikdy mu nebylo umožněno se znovu ujmout držby nemovitostí. V druhé polovině 40. let činily některé úřady též úkony směřující k zahrnutí významné části těchto nemovitostí pod revizi první pozemkové reformy a pod druhou pozemkovou reformu, avšak proces vyvlastnění podle stěžovatelů nebyl dokončen. Vzhledem k tomu se stěžovatelé domnívají, že se na jejich právního předchůdce nemohla vztahovat ani mezinárodní dohoda uzavřená dne 29. 3. 1958 mezi ČSR a Polskou republikou o vypořádání nevyřízených majetkových otázek.

Stěžovatelé proto před obecnými soudy tvrdili, že vlastnické právo jejich právního předchůdce bylo po nacistické konfiskaci obnoveno a tohoto práva nebyl nikdy zbaven. Československý a později český stát nikdy vlastnické právo nenabyl a tak ani další osoby, na které bylo posléze vlastnictví převedeno a které drží nemovitosti bez právního důvodu.

Stěžovatelé dále polemizovali s jednotlivými závěry, které podle obecných soudů vyplynuly ze stanoviska pléna Ústavního soudu. Stěžovatelé argumentovali, že Ústavní soud zcela dezinterpretoval institut legitimního očekávání plynoucí z výkladu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě Evropským soudem pro lidská práva. Dále stěžovatelé polemizovali se závěrem, že restituční zákony přijaté po roce 1989 jsou současně normami konfiskačními ve vztahu k majetku, který stát převzal bez právního důvodu, a naopak se domnívají, že tímto závěrem Ústavní soud zcela otočil dosud platící premisy o kontinuitě formálního práva a diskontinuitě hodnot. Stěžovatelé rovněž nesouhlasí s konstrukcí speciality restitučních předpisů ve vztahu k obecným občanskoprávním předpisům, neboť se domnívají, že specialita může nastat pouze tam, kde je shodná působnost obou kategorií předpisů, zejména působnost osobní. Stěžovatelé jako cizí státní příslušníci byli vyloučeni z restitučních nároků, v důsledku čehož jim však mělo být zachováno domáhat se práva skrze obecné instituty občanského práva.

V závěrečné části ústavní stížnosti stěžovatelé dokládají, z jakých důvodů podle jejich názoru nemohlo dojít k přechodu vlastnického práva A. S. na stát na základě právních skutečností, které byly uvedeny v rozhodnutích obecných soudů (pozemkové reformy, dohoda mezi ČSR a Polskou republikou o vypořádání nevyřízených majetkových otázek, ust. § 32 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, podle kterého mělo dojít k nabytí vlastnictví státem okamžikem faktického převzetí nemovitostí, přijetím restitučních zákonů, které měly mít ve vztahu k nemovitostem, na něž se nevztahovaly restituční nároky, povahu konfiskačních norem, či uplynutím dlouhé doby).

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z obsahu stížnosti vyplývá, že stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí obecných soudů, přičemž argumenty ve stížnosti uvedené v zásadě opakují argumenty, které přednesli před obecnými soudy, jež se jimi však zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí řádně vypořádaly.

Provedenou lustrací a následnou komparací návrhů podaných u Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatelé (mimo stěžovatele 7.) zastoupeni týmž právní zástupcem uplatnili totožné námitky ve své předchozí ústavní stížnosti vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 3262/07, kterou brojili proti rozhodnutím obecných soudů, jimiž byla zamítnuta jejich žaloba na určení že jejich právní předchůdce A. Z. L. S. byl ke dni své smrti (10. 3. 1982) vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, které jsou součástí komplexu budov a pozemků zámku ve Vranově nad Dyjí (řízení vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 6 C 1516/2000). Uvedená ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2008 sp. zn. I. ÚS 3262/07 s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05 odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Ani v nyní projednávané věci druhý senát Ústavního soudu nemá důvodu se od právních závěru shora uvedeného stanoviska odchylovat.

Podle stanoviska pléna totiž "restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným. [...] Byť k majetkovým křivdám, které mínil [zákonodárce] zmírnit (nikoliv napravit) došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu v minulém období, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tento majetek byl vrácen nebo za něj poskytnuta náhrada, a ani aby k tomuto účelu byly prováděny v právním řádu jakékoliv změny. Bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům dotčeného majetku usilovat o jeho vrácení [...] Samo zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu - přesně vymezeným z hlediska časového a věcného. Jakékoliv zpochybnění tohoto vymezení má za následek zpochybnění aktu státu jako takového."

Jinak řečeno, z tohoto stanoviska vyplývá, že stát přikročil k obnovení vlastnického práva zcela dobrovolně, a to pouze v omezeném množství případů, jejichž rozsah byl určen jednotlivými restitučními předpisy co do časové působnosti (tzv. rozhodné období vymezené od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), věcné působnosti a personální působnosti v podobě vymezení tzv. oprávněných osob (osoby s československým, resp. českým občanstvím). V případech, které nebylo možno subsumovat pod rozsah restitučních předpisů (oprávněné osoby nesplňují podmínku státního občanství, jde o majetek nepodléhající restitučním nárokům či k násilnému "zabrání" státem došlo mimo rozhodné období), nelze se podle citovaného stanoviska domáhat ochrany vlastnického práva cestou žalob podle obecných občanskoprávních předpisů.

Ať už by tedy v případě právního předchůdce stěžovatelů byly skutkové okolnosti převzetí majetku československým státem jakékoliv, interpretace účinků přijetí restitučních předpisů podaná ve stanovisku pléna Ústavního soudu vylučuje, aby se stěžovatelé mohli úspěšně domáhat ochrany tvrzeného vlastnického práva.

Došlo-li, byť i jen k faktickému převzetí nemovitostí v rozhodném období, pak se na tyto nemovitosti vztahovaly restituční předpisy, ovšem s tím, že stěžovatelům nemohl vzniknout restituční nárok, neboť ani jeden z nich nesplňoval podmínku státního občanství (ústavností této podmínky se rovněž zabývalo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 4. 6. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/96, vyhl. pod č. 185/1997 Sb., přičemž většinově dospělo k závěru, že tato podmínka je slučitelná s ústavním pořádkem ČR). Skutečnost, že zákonodárce vyloučil z okruhu oprávněných osob cizí státní příslušníky, pak za použití závěru plynoucího z citovaného stanoviska pléna znamená, že se tyto osoby nemohou domáhat ochrany vlastnického práva ani v řízení podle obecných občanskoprávních předpisů. Na tomto závěru proto nemůže ničeho změnit ani námitka stěžovatelů, že podmínka státního občanství je vylučovala z okruhu oprávněných osob, byť v ostatním by podmínky restituce byly splněny. Došlo-li případně k převzetí nemovitostí státem mimo rozhodné období, rovněž v takovém případě by platila nemožnost úspěšné ochrany vlastnického práva.

Stěžovatelé ve svých námitkách odkazovali na usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 1997 sp. zn. IV. ÚS 134/97, kterým Ústavní soud, v rámci projednávaní ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím obecných soudů v dědickém řízení po právním předchůdci stěžovatelů A. S., "vyzval" tehdejší stěžovatele k podání určovací žaloby. V této souvislosti však nelze odhlédnout od toho, že judikatura Ústavního soudu se vyvíjí v čase. Uváděné usnesení Ústavního soudu bylo názorově překonáno vydáním shora citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu, v němž byl k uvedené právní problematice zaujat výkladový závěr, který druhý senát Ústavního soudu respektuje a je jím vázán i v nyní projednávané ústavní stížnosti. (Ostatně odkaz Ústavního soudu k podání určovací žaloby není v projednávané věci nutné považovat za fatální z hlediska výsledku řízení. Obecné soudy se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly aplikací restitučních předpisů a dospěly k závěru, že ani pokud by stěžovatelé své nároky uplatnily v rámci těchto předpisů, nebyli by úspěšní, neboť ani jeden nesplňoval podmínku státního občanství České republiky. )

Pro úplnost Ústavní soud dodává, že na projednávaný případ nelze vztahovat závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2008 sp. zn. I. ÚS 428/06 a ze dne 25. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 89/07, když tyto vycházely z konkrétní specifické situace, jež byla odlišná od okolností nyní posuzované věci, na které stanovisko pléna Ústavního soudu plně dopadá.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2964/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies