II. ÚS 1909/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma v právní věci stěžovatelky Z. F., zastoupené opatrovníkem R. H., právně zastoupené JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2008 č. j. 1 Co 395/2007-269, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 7. 2009 a doplněnou podáním ze dne 11. 8. a 24. 8. 2009, která i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále svých práv dle čl. 6 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Ve své ústavní stížnosti namítá, že ze strany rozhodujících soudů došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů a v důsledku toho k nesprávným právním závěrům. Za rozhodující v projednávané věci označila otázku, zda pacient má nárok na informaci o tom, že kardiochirurg, který hodlá provést operační zákrok, se ve své dosavadní praxi dosud s danou diagnózou nesetkal a sám ji operačně nikdy neprováděl. Stěžovatelka je přesvědčena, že v rámci svého práva na volbu lékaře měla a má právo zvolit osobu operatéra a k této volbě nutně potřebovala mít úplné informace nejen o jeho vzdělání, ale zejména i o jeho praktických zkušenostech. U vědomí toho, že stěžovatelka trpí mimořádně vzácnou srdeční vadou bylo a priori zřejmé, že i praktické zkušenosti s operačním řešením takové vady budou svým způsobem vzácné. Bylo tedy na lékaři, aby tento moment své odborné způsobilosti a připravenosti pacientce otevřeně a přímo sdělil a poskytl ji možnost rozhodování na základě opravdu její plné informovanosti. Stěžovatelka tvrdí, že jen díky své neinformovanosti mlčky souhlasila s provedením operačního zákroku ze dne 6. 11. 2002, při němž následně došlo k poškození jejího zdraví. Stěžovatelka na závěr své ústavní stížnosti uvedla, že pokud odvolací soud jejímu odvolání nevyhověl, zkrátil ji na výše uvedených základních právech.

Z připojených listin Ústavní soud zjistil, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 22. 4. 2008 č. j. 1 Co 395/2007-269 potvrdil, s upřesněním výroku o nákladech řízení před soudem prvého stupně, rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 10. 2007 č. j. 11 C 37/2007-253, kterým tento soud zamítl žalobu stěžovatelky o ochranu osobnosti, jíž se domáhala po žalované Nemocnici České Budějovice, a.s., se sídlem Boženy Němcové 585/54 (dále jen "žalovaná"), zaplacení částky 103.230.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zákoníku. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvého stupně a jemu předcházející řízení a po zopakování důkazu výpovědí svědka MUDr. A. M. se ztotožnil s jeho skutkovými zjištěními i jeho právním posouzením věci. Jak odvolací soud uvedl, stěžovatelce se tvrzení o neudělení informovaného souhlasu s předmětnou operací nepodařilo prokázat, když bylo vyvráceno výpovědí svědka MUDr. M. a svědkyně MUDr. I. S. Jak soudy zjistily, MUDr. M. jako hlavní chirurg den před plánovanou operací poskytl stěžovatelce ústní informaci o její srdeční vadě, o tom, jakým způsobem bude zákrok prováděn a o rizicích v případě jeho neprovedení. K nevěrohodnosti tvrzení stěžovatelky dle odvolacího soudu nasvědčovala i skutečnost, že právě za účelem provedení předmětné operace byla stěžovatelka od 25. 9. 2002 do 4. 10. 2002 hospitalizována na pracovišti žalované jen za účelem předoperačních vyšetření. Odvolací soud konstatoval, že nutnost písemného souhlasu v době provádění zákroku nevyplývala z žádného právního předpisu. Dle odvolacího soudu k tzv. informovanému souhlasu nelze podřadit informaci o tom, že operující dosud neprováděl operaci konkrétní diagnózy, neboť takovou povinnost nelze dovodit ani z Úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny, která vstoupila v platnost pro Českou republiku dne 1. 10. 2001, ani ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení o rizicích operace, která byla zjištěna až v jejím samotném průběhu, a která před ní nebyla známa, nemohla pochopitelně být stěžovatelce poskytnuta. Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebyla prokázána existence neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelky spočívající v neudělení informovaného souhlasu s operací provedenou dne 6. 11. 2002, a proto ani není dána odpovědnost žalované podle § 13 obč. zákona.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud tak, že jej svým usnesením ze dne 14. 5. 2009 č. j. 30 Cdo 3715/2008-291 odmítl jako nepřípustné.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Ačkoli stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že dle jejího názoru došlo ze strany odvolacího soudu k porušení zásady volného hodnocení důkazů a v důsledku toho k nesprávným právním závěrům, Ústavnímu soudu nenabídla konkretizovanou, ústavně podloženou argumentaci, z níž by vyplývalo, že právě ten který důkaz či tvrzení byly pro výsledek řízení klíčovými a obecné soudy je ve svém rozhodnutí nezohlednily. Ústavní soud musí na tomto místě připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem přezkumným.

Po seznámení se s napadeným rozhodnutím Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávaném případě odvolací soud postupoval v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Jak Ústavní soud ověřil, ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byly vyvozeny právní závěry, které byly rovněž v napadeném rozsudku odvolacího soudu řádně odůvodněny. Odvolací soud v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. uvedl, jakými úvahami se při posuzování věcí řídil a jaké předpisy aplikoval. S námitkami stěžovatelky se řádně vypořádal. Při zkoumání otázky splnění poučovací povinnosti dle § 23 zákona o péči o zdraví lidu odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil, proč neuvěřil tvrzení stěžovatelky, že k operaci nedala vůbec souhlas, a že před ní nebyla informována o svém zdravotním stavu, průběhu nadcházejícího zákroku, jeho smyslu a významu pro její další život. Současně odvolací soud konstatoval, že informace o četnosti operačních zákroků provedených operatérem při této diagnóze skutečně nebyla stěžovatelce sdělena. Na rozdíl od přesvědčení stěžovatelky však dospěl k závěru, že operatér nebyl povinen takovou informaci před předmětným operačním zákrokem stěžovatelce podat.

Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka vede svoji argumentaci jako polemiku s tímto názorem odvolacího soudu a v podstatě opakuje argumenty, kterými se již obecné soudy zabývaly a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádaly. Ústavní soud musí upozornit, že pouhá skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud konstatuje, že výše uvedený právní názor odvolacího soudu nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Ústavní soud si je vědom závažnosti zdravotního stavu stěžovatelky a hlubokých lidských dopadů do jejího života, leč nemůže odvolacímu soudu vytknout jednání, které by dosahovalo ústavní roviny a jež by zasahovalo do základních práv stěžovatelky.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009


Stanislav Balík
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 1909/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies