II. ÚS 1402/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Pavla Rychetského ve věci stěžovatele J. P., právně zastoupeného JUDr. Davidem Karabcem, advokátem se sídlem Na Stráži 1306/5, Praha 8, o ústavní stížnosti proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2008 sp. zn. 21 T 184/2007, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2008 sp. zn. 9 To 268/2008 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 3 Tdo 1546/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, neboť jimi měla být porušena jeho ústavně garantovaná práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 16. dubna 2008 sp. zn. 21 T 184/2007 odsouzen pro trestný čin pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 2, 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.

K odvolání stěžovatele a spoluobviněné Z. O. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2008 sp. zn. 9 To 268/2008 podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl a uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1, 3 tr. zák., za který mu uložil trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání třiceti měsíců. Stěžovateli znovu uložil přiměřenou povinnost během zkušební doby nahradit dle svých sil společně a nerozdílně se spoluobviněnou Zuzanou Oliveriusovou poškozeným škodu způsobenou trestným činem.

Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel dne 10. srpna 2006, okolo 02:10 hod, v Praze 9, Staroklánovické ulici, po předchozí dohodě se spoluobviněnou Z. O., zinscenoval dopravní nehodu a ve snaze dosáhnout tak finančního plnění z pojistné události narazil úmyslně osobním motorovým vozidlem stěžovatele tov. zn. Honda Prelude (blíže popsaným) do motorového vozidla tov. zn. Peugeot 307 spoluobviněné, přičemž obvinění předstírali, že dopravní nehodu zavinil stěžovatel při tom, jak strhl řízení svého motorového vozidla vpravo při předjíždění vozidla řízeného spoluobviněnou, ve snaze zabránit střetu s údajně protijedoucím motocyklem. U Generali Pojišťovny, a. s., na základě pojistné smlouvy uplatnil nárok na pojistné plnění na motorovém vozidle tov. zn. Honda Prelude, k němuž údajně mělo dojít v důsledku pojistné události - dopravní nehody - dne 10. srpna 2006, přestože věděl, že k dopravní nehodě takovým způsobem nedošlo, přičemž Generali Pojišťovnou, a. s., mu bylo vyplaceno pojistné plnění v celkové výši 332.718,- Kč.

Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. března 2009 sp. zn. 3 Tdo 1546/2008 odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť dovolání bylo zjevně neopodstatněné.

V podané ústavní stížnosti, obsahově stejné jako v uplatněných opravných prostředcích, stěžovatel pochybení obecných soudů spatřuje ve skutečnosti, že obecné soudy nepřipustily návrh na doplnění dokazování učiněný stěžovatelem, přičemž obecné soudy své závěry o vině stěžovatele a jeho úmyslu vylákat pojistné plnění nezákonným způsobem postavily na hodnotících úvahách znalců z nesouvisejícího oboru dopravy. Stěžovatel spatřuje porušení jeho práv zaručených čl. 38 odst. 1 Listiny, že odvolací soud rozhodoval v jiném složení než stanoví rozvrh práce. Dále stěžovatel namítá porušení principu presumpce neviny garantovaného čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, včetně porušení zásady in dubio pro reo, neboť obecné soudy hodnotily provedené důkazy jednostranným způsobem v neprospěch stěžovatele. Stěžovatel v ústavní stížnosti argumentoval i judikaturou Ústavního soudu (III. ÚS 299/06, IV. ÚS 260/05, II. ÚS 1975/08).

II.

Ústavní soud si dle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Obvodní soud pro Prahu 9 odkázal v celém rozsahu na podrobné odůvodnění obsažené v písemném vyhotovení rozsudku (21 T 184/2007), včetně obsahu příslušného spisového materiálu. Současně ve smyslu ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání.

Městský soud v Praze konstatoval, že při rozhodování nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces a odvolací soud se vypořádal s námitkami obhajoby, dále odkázal na odůvodnění rozhodnutí (9 To 268/2008). Poukázal na to, že věcí stěžovatele se zabýval i Nejvyšší soud a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Nejvyšší soud, protože argumentace uplatněná v rámci ústavní stížnosti je v zásadě totožná s tou, kterou stěžovatel odůvodnil svůj mimořádný opravný prostředek, odkázal v plné míře na rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání (3 Tdo 1546/2008). Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost stěžovatele byla jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Vyjádření účastníků byla zaslána k vyjádření stěžovateli, který sdělil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a možnosti repliky nevyužil.

III.

Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal trestní spis Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 21 T 184/2007 a seznámil se s jeho obsahem a s průběhem dokazování v trestním řízení.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 34).

Na druhé straně je však Ústavní soud oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud posoudil ve světle namítaného ústavního rámce všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí a neshledal v postupu orgánů činných v trestním řízení žádné porušení ústavních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se dostatečným způsobem vypořádaly se vznesenými námitkami a nepokládá je za důvodné.

Pokud jde o procesní stránku řízení před soudem prvního stupně, nebyly zjištěny žádné závažné procesní vady řízení, které by předcházely vynesení napadeného rozhodnutí. Nalézací soud postupoval v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí soudu. Nalézací soud hodnotil důkazy v souladu s ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a o vině obžalovaných ani odvolací soud nemá jakýchkoliv pochyb. Stěžovatel se spoluobviněnou Z. O. se v odvolacím řízení nedomáhali doplnění důkazní situace. Bylo věcí stěžovatele, pokud se nezúčastnil ani hlavního líčení ani veřejného zasedání a soud pak dle § 207 odst. 2 tr. ř. přečetl jeho výpověď z přípravného řízení, aby využil všech práv na svoji obhajobu. Obecnému soudu nelze klást k tíži, že při zjišťování skutkového stavu vycházel z obsahu svědeckých výpovědí policistů, kteří zasahovali na místě dopravní nehody (R. S., P. B.), obsahu tří znaleckých posudků z oboru dopravy i všech skutečností, které vyšly najevo při provádění dokazování.

Odvolací soud přisvědčil výše uvedeným závěrům nalézacího soudu, přičemž rozsudek nalézacího soudu zrušil z jiných důvodů, blíže popsaných v odůvodnění rozsudku. Konstatoval, že soud prvního stupně provedl všechny podstatné důkazy, které mohly objasnit skutkový stav a o základních skutkových zjištěních nelze mít důvodné pochybnosti. Podle závěru odvolacího soudu se nalézacímu soudu podařilo prokázat, že stěžovatel i spoluobviněná tedy naplnili všechny znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák., neboť při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedli nepravdivé a hrubě zkreslené údaje o průběhu dopravní nehody a o rozsahu poškození vozidla, k němuž mělo v jejím důsledku dojít. Odvolací soud na základě provedených údajů konstatoval, že k určitému střetu obou vozidel na daném místě došlo před naaranžováním této dopravní nehody. Bylo prokázáno, že průběh dopravní nehody, popsaný stěžovatelem zasahujícím policistům a uplatněný u pojišťovny, neodpovídá skutečnosti (str. 8-9 rozsudku odvolacího soudu).

Ústavní soud na shora uvedené závěry obecných soudů odkazuje a konstatuje, že soudy obou stupňů opřely svá rozhodnutí o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí obecných soudů dostatečně zevrubné a poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Ze souhrnu těchto důkazů bylo možno dospět ke spolehlivému závěru o stěžovatelově vině. Při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele.

Ústavní soud dále posoudil napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v podaném dovolání označil dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, důvod byl stěžovatelem uplatněn právně relevantně toliko z části. Většina námitek v dovolání byla uplatněna shodně jako v ústavní stížnosti, a to ohledně závěrů znaleckých posudků, porušení zásady in dubio pro reo, polemizoval s hodnocením důkazů a předložil odchylný náhled na výsledky dokazování atd. Námitku ohledně výše škody způsobené předmětným trestným činem dovolací soud shledal zjevně neopodstatněnou (str. č. 4-5 usnesení Nejvyššího soudu).

Co se týká tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení ústavního práva na zákonného soudce, Ústavní soud uvádí, že čl. 38 odst. 1 Listiny je ochranou proti libovolnému či účelovému obsazení jednajícího soudu. Osoba soudce ve složení senátu musí být proto jistá předem. V daném případě se senát odvolacího soudu 9 To (Městského soudu v Praze) skládal jak z JUDr. Luboše Vlasáka jako předsedy senátu a soudců JUDr. Evy Burianové a JUDr. Václava Kašíka a žádný z těchto soudců nebyl z rozhodování vyřazen tím, že by byl nahrazen soudcem jiným. Stěžovatel v tomto ohledu žádnou námitku nevznesl a rovněž nenamítá, že by byl senát odvolacího soudu obsazen v rozporu s rozvrhem práce soudu. Jedinou námitkou stěžovatele je skutečnost, že předsedou senátu nebyla JUDr. Eva Burianová nýbrž JUDr. Luboš Vlasák. Podle § 127 odst. 2 tr. ř. při hlasování rozhoduje většina hlasů, soudci jsou si při rozhodování rovni a nehraje žádnou roli skutečnost, zda je soudce pouze členem senátu nebo je jeho předsedou. Ústavní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení jeho práva dle čl. 38 odst. 1 Listiny.

Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.


Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).


V Brně dne 8. září 2009


Jiří Nykodým v. r.
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 1402/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies