I. ÚS 399/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnost stěžovatelky A. J., zastoupené JUDr. Helenou Martiňákovou, advokátkou, se sídlem Na Křivině 1363/4, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 4 T 11/2006, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 12 To 71/2007, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 669/2008, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 2. 2009, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 4 T 11/2006 (dále jen "rozsudek městského soudu"), kterým byla, spolu se spoluobžalovaným T. J., uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), a dále rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 12 To 71/2007 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), jímž byl zrušen rozsudek městského soudu ve výroku o trestu odnětí svobody ohledně obou obžalovaných a podle § 259 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") jim byly uloženy tresty odnětí svobody v trvání osmi let. Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 3 Tdo 669/2008 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.

Trestná činnost, pro kterou byla odsouzena, spočívala, stručně shrnuto, v tom, že jako zaměstnankyně autobazaru společně s jeho majitelem T. J. uzavírala s poškozenými smlouvy o zprostředkování prodeje automobilů, které převzali, následně prodali další osobě a peníze získané prodejem si ponechali.

V ústavní stížnosti v prvé řadě namítá, že proti ní vůbec nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, kdy příslušná usnesení ze dne 14. 1. 2004, 22. 1. 2004 a 2. 3. 2004 neobsahují popis konkrétního jednání stěžovatelky. Nezákonným zahájením trestního stíhání, odporujícím zákonným požadavkům § 160 odst. 1 trestního řádu, trestní stíhání ve skutečnosti zahájeno nebylo a tedy ani opatřené důkazy a na jejich základě provedené hlavní líčení nelze považovat za zákonné.

Dále stěžovatelka uvádí, že je nutné vzít v úvahu skutečnost, že finanční prostředky, získané prodejem některých vozidel, byly převáděny na účet T. J. coby majitele autobazaru, kam byly převáděny současně i finanční prostředky získané po prodeji i jiných vozidel, než těch, které byly předmětem trestního řízení. V souladu s ustanovením § 89 odst. 13 trestního zákona platného v době spáchání skutku a v souladu s tehdy platnou judikaturou, nebylo možno peníze na účtech považovat za věc, kterou by bylo možno zpronevěřit. Shodně s právním názorem Nejvyššího soudu, vyjádřeným pod č. j. R 14/2006, použitelným do platnosti zákona č. 253/2006 Sb., se cizí věcí ve smyslu zpronevěry dle § 248 trestního zákona rozumí movité a nemovité věci, ovladatelné přírodní síly a cenné papíry, jež nenáleží pachateli buď vůbec, nebo nenáleží jen jemu. Takovými věcmi mohou být i peníze v hotovosti, nejsou jimi však vklady na účtech a vkladních knížkách, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může volně disponovat a využívat je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči bance pohledávku. Ta je součástí jeho majetku, nikoli ale věcí a takovou pohledávku není možné jako cizí věc zpronevěřit ve smyslu § 248 trestního zákona. V rámci provedeného dokazování nebyla soudem patřičná pozornost věnována tomu, které finanční prostředky (za prodej jakých vozidel) byly předávány v hotovosti a které bezhotovostním stykem a jak v takovém případě s nimi bylo dále nakládáno, tedy zda byly v hotovosti vybrány z předmětného účtu, a pokud ano, kým, a co se s nimi poté stalo, a pokud ne, zda byly převedeny na jiný účet, kdy v takovém případě by v souladu se zákonem a tehdy platnou judikaturou o zpronevěru jít nemohlo. Pokud by soud vycházel ze skutečnosti, že obvinění zpronevěřili přímo vozidlo svěřené k prodeji, pak by bylo třeba dokazování zaměřit na oprávněnost vozidlo prodat, která vyplývala z podstaty zprostředkovatelské smlouvy.

Stěžovatelka brojí též proti provedenému dokazování, kdy návrhy obhajoby na jeho doplnění vypracováním znaleckého posudku z grafologie k posouzení osoby, která zprostředkovatelské smlouvy za autobazar uzavírala, soud zamítl. Tento návrh mohl mít zásadní vliv na posouzení aktivity stěžovatelky.

Dále stěžovatelka tvrdí, že došlo k zásahu výkonné moci do průběhu trestního řízení. Ze stenoprotokolu 27. schůze Poslanecké sněmovny České Republiky, jež proběhla v roce 2004, vyplývá, že na interpelaci poslance Jiřího Bílého odpovídal tehdejší místopředseda vlády a ministr vnitra Stanislav Gros, kdy z jeho projevu vyplynuly podrobné informace o obsahu trestního spisu. Uvedené informace musel Stanislav Gros získat z trestního spisu, ačkoli o jeho nahlédnutí do spisu nebyl proveden žádný záznam. To stěžovatelka považuje za ovlivňování průběhu nestranného trestního řízení, neboť z takového postupu je zřejmý zájem výkonné moci na odsouzení stíhaných osob nehledě na porušení zásady presumpce neviny.
Stěžovatelka nesouhlasí rovněž s výší uloženého trestu, kdy má za to, že při jeho ukládání nebyla zohledněna skutečnost, že pachatelé společně vychovávají jejich nezletilého syna P. J. Tento se v důsledku odsuzujícího rozsudku ocitl ze dne na den bez obou rodičů, kteří na výzvu předsedkyně senátu byli nuceni nastoupit do výkonu trestu odnětí svobody.

V uvedených pochybeních stěžovatelka spatřuje porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1 a 2 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.

Městský soud a Městské státní zastupitelství v Praze poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.

Vrchní soud toliko odkázal na své usnesení.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.

Nejvyšší soud vyjádřil přesvědčení, že v řízení před ním ani jeho rozhodnutím nebyly porušeny žádné v České republice účinné normy, zejména Listina a Úmluva. Má za to, že námitky stěžovatelky směřující proti napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu lze ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, považovat za zjevně neopodstatněné.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

III.

Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 11/2006 (dále jen "spis městského soudu"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Co se týče otázky, zda bylo proti stěžovatelce řádně zahájeno trestního stíhání, je na místě připomenout, že proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání je přípustná stížnost a proti rozhodnutí o ní je dále přípustná stížnost ústavní. Stěžovatelka však možnosti podání takovéto ústavní stížnosti nevyužila. Stěží proto může nekorektnost zahájení trestního stíhání namítat nyní.

Ke stěžovatelčiným hmotněprávním námitkám Ústavní soud konstatuje, že výklad jednotlivých ustanovení obecného práva, včetně ustanovení zvláštní části trestního zákona a obdobných otázek, je plně na obecných soudech. Ústavnímu soudu totiž, jak ustáleně judikuje, zásadně nepřísluší se v řízení o ústavní stížnosti vyjadřovat k výkladu jednoduchého práva. Teprve pokud by výklad přijatý obecnými soudy porušoval základní práva stěžovatele, bylo by na Ústavním soudu, aby se věcí zabýval z ústavněprávních hledisek. Přitom žádné indicie, které by svědčily o pochybení takového druhu Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Obecné soudy pouze provedly výklad obecného práva jako orgány k tomu oprávněné (viz např. str. 8 usnesení Nejvyššího soudu).

Stěžovatelka se dále cítí poškozena tím, že nebylo vyhověno jejímu důkaznímu návrhu na vypracování grafologického posudku. Ústavní soud však má za to, že odmítnutí tohoto důkazního návrhu pro nadbytečnost odpovídá důkazní situaci v daném trestním řízení, kdy závěr o její vině byl prokázán velkou řadou důkazů (v tomto směru lze plně odkázat na odůvodnění obou rozsudků).

Stěžovatelčinými tvrzeními, že výsledek trestního řízení byl ovlivněn zájmem výkonné moci na odsouzení stíhaných osob, se Ústavní soud nezabýval, neboť se jedná pouze o spekulace nemající charakter ústavněprávní argumentace.

Žádných pochybení Ústavní soud neshledal ani pokud jde o výši uloženého trestu. Skutečnost, že pachatel trestného činu je rodičem nezletilého dítěte, není překážkou vylučující uložení nepodmíněného odnětí svobody. Obecné soudy respektovaly právní úpravu stanovenou v trestním zákoně a vyšly z kritérií zajišťujících uložení spravedlivého trestu, tzn. trestu adekvátního spáchaným trestným činům a osobnosti jejich pachatele, kdy přihlédli i ke stěžovatelčiným rodinným poměrům (srovnej str. 7 rozsudku vrchního soudu). Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu, jakožto soudnímu orgánu ochrany ústavnosti, do napadeného rozhodnutí jakkoli zasahovat.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 399/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies