I. ÚS 1886/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. L., zastoupeného JUDr. Tomášem Kaiserem, advokátem, se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 6 To 144/2008, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 5 Tdo 1594/2008-I., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. 6 To 144/2008, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. ledna 2008, sp. zn. 2 T 24/2007, za účasti Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zároveň měl být porušen čl. 90 Ústavy.

Stěžovatel byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 2 T 24/2007, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2007) a to v bodě 1), a v bodě 2) trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona. Za tyto trestné činy byl stěžovatel odsouzen podle § 155 odst. 1 trestního zákona za použití § 35 odst. 1 trestního zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 trestního zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 228 odst. 1 trestního zákona bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně náhradu škody ve výši 763,- Kč.

Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 podali stěžovatel a státní zástupkyně odvolání, o kterých rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 To 144/2008, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodná.

Stěžovatel podal dne 11. 7. 2008 proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) trestního řádu, tedy že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

Nejvyšší soud rozhodl svým usnesením ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1594/2008-I., tak, že podle ustanovení § 265k odst. 1, 2 trestního řádu částečně zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 2 T 24/2007, ve výroku o vině pod bodem 2), kterým byl obviněný uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona a útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona, dále ve výroku o trestu a v navazujícím výroku o náhradě škody, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 6 To 144/2008, v navazující části, pokud jím tyto zrušené výroky zůstaly nedotčeny, dále podle § 265k odst. 2 trestního řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle § 265l odst. 1 trestního řádu Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 6 To 144/2008, s ohledem na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu rozhodl, že stěžovatel je vinen spácháním trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155 odst. 1 písm. a), b) trestního zákona, za což byl, a to vzhledem k dřívějšímu odsuzujícímu rozsudku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu 18 měsíců s uložením povinnosti zaplatit poškozené částku 763,- Kč.

II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že v řízení, v němž byly souzeny dva samostatné skutky, nepodstoupil spravedlivý proces, a zdůrazňuje především nesprávná skutková zjištění na základě nesprávného hodnocení důkazů.

Své námitky stěžovatel uplatňoval již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně i v dovolání. O těchto námitkách podle názoru stěžovatele z části dosud nebylo rozhodnuto, pročež jsou nyní předkládány Ústavnímu soudu.

Ve vztahu ke skutku pod bodem 1), na základě kterého by shledán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 trestního zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2007), stěžovatel tvrdí, že úvahy Nejvyššího státního zastupitelství jsou spekulativní, že obecné soudy nerespektovaly zásadu ultima ratio a že se nevypořádaly s námitkami stěžovatele. Podrobněji pak zejména stěžovatel rozvádí, jakým způsobem probíhala komunikace mezi ním a správcem konkurzní podstaty a předkládá vlastní interpretaci listin založených ve spise. Dále poukazuje na to, že správci konkurzní podstaty předložil soupis majetku, který považuje za úplný, což dále rovněž podrobněji rozvádí. V ústavní stížnosti proto stěžovatel dovozuje, že úvahy soudů o tom, že stěžovatel nespolupracoval se správcem konkurzní podstaty jsou nesprávné, neboť nezájem o spolupráci byl toliko na straně konkurzního správce.

Ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel předkládá námitky, které rovněž podrobněji rozpracovává. Jednak tvrdí, že poškozený nebyl na místě jako veřejný činitel, nýbrž jako spolužák stěžovatele, jednak že nebyl proveden důkaz videozáznamem, který by ozřejmil průběh konfliktu a jednak, že soudy nehodnotily lékařskou zprávu o zranění stěžovatele, prostřednictvím které chtěl stěžovatel prokázat jiný průběh konfliktu. Ve vztahu k této části trestního řízení rovněž stěžovatel namítá, že Městský soud v Praze "nerespektoval pokyn" Nejvyššího soudu uložit stěžovateli přiměřený úhrnný trest.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve vztahu k rozsahu petitu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel ve formálním závěrečném návrhu na poslední straně ústavní stížnosti opomněl mezi rozhodnutí navrhovaná ke zrušení zařadit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2009, sp. zn. 5 Tdo 1594/2008-I., ačkoliv mj. vůči němu ústavní stížnost směřoval v nadpisu ústavní stížnosti, s ním v ústavní stížnosti podrobně polemizoval a jeho kopii k ústavní stížnosti přiložil. S ohledem na závěry vyvozené judikaturou Evropského soudu pro lidská práva, který mj. uvedl. že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem," posoudil Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele z pohledu pojetí jejího petitu jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Toto posouzení materiálně není ultra petitum, nýbrž je v souladu s názorem vysloveným Evropským soudem při lidská práva v rozsudku ve věci Kadlec a další proti České republice (viz Soudní judikatura. Přehled rozsudků ESLP, č. 4, 2004) k otázce interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti.

Ústavní soud vždy připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Ústavní soud v této souvislosti opakovaně zdůraznil, že mu nepřísluší přehodnocovat výsledky dokazování provedeného obecnými soudy v trestním řízení. Ústavní soud v případech skutkových polemik zasahuje zpravidla jen tam, kde byla v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění s vykonanými důkazy v extrémním nesouladu (viz např. rozhodnutí věci sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95 či sp. zn. III. ÚS 376/03, všechna dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz), popř. pokud napadená rozhodnutí vykazovala závažné nedostatky odůvodnění ve smyslu ust. § 125 odst. 1, § 134 odst. 2 trestního řádu (viz např. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 463/2000, sp. zn. III. ÚS 181/2000 či sp. zn. III. ÚS 1104/08). Ústavní soud se rovněž opakovaně vyjádřil k problematice tzv. opomenutých důkazů, kdy zdůraznil zejména nutnost náležitého zdůvodnění zamítnutí důkazních návrhů. Ke kasaci napadených rozhodnutí však Ústavní soud nepřikročil tam, kde došlo k opomenutí důkazních návrhů zjevně irelevantních (srov. např. rozhodnutí ve věci sp. zn. IV. ÚS 185/96, sp. zn. II. ÚS 182/02, sp. zn. I. ÚS 413/02, sp. zn. I. ÚS 733/01, sp. zn. III. ÚS 569/03 a mnohá další).

Stěžovatel sice v ústavní stížnosti formálně namítá porušení svého základního práva, avšak argumentace obsažená v ústavní stížnosti se ve věci samé pohybuje na úrovni aplikace podústavního práva, resp. je založena toliko na odlišném subjektivním hodnocení některých důkazů. Z hlediska ústavního však Ústavní soud nemá důvod k zásahu, neboť obecné soudy řádně zjistily skutkový stav, který ústavně přijatelně zformulovaly do skutkových závěrů, na které aplikovaly právní normu tak, že nelze v jejich postupu spatřovat výkon zakázané svévole.

Právní kvalifikace skutků - se zohledněním zásahu Nejvyššího soudu - byla učiněna ústavně konformně a postup a závěry obecných soudů z hlediska ústavněprávního nevybočily z rámce možného posouzení věci. Rovněž výší trestu se Městský soud v Praze ve svém pozdějším rozsudku na str. 5 dole a str. 6 nahoře dostatečně podrobně zabýval a na odůvodnění napadených rozhodnutí proto postačí odkázat.

Souhrnně řečeno, skutkové závěry obecnými soudy učiněné jsou v rámci vázanosti pravidly logiky řádně odůvodněny, mají kontextuální přesvědčivost a nevykazují mezery. Uvedené konsekvence ve skutkové oblasti posléze možno obdobně vztáhnout i k nevyhovění důkazním návrhům stěžovatele (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, apod. zn. III. ÚS 569/03, sp. zn. IV. ÚS 570/03, sp. zn. II. ÚS 418/03). Stanoviska obecných soudů ve skutkové oblasti lze takto považovat za ústavně souladný výraz nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Z tohoto důvodu Ústavní soud nejednal ani s vedlejším účastníkem řízení.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 2009

František Duchoň
předseda senátu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1886/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies