I. ÚS 1912/09

08. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl o návrhu K. K., zastoupeného Mgr. Janem Bendou, advokátem se sídlem U Císařských lázní 368, Teplice, na zrušení ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 21. 7. 2009 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, která byla dne 2. 9. 2009 doplněna tak, aby splňovala základní formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") kladené.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve konstatuje, že rozsudkem Okresního soudu v Nymburku ze dne 1. 11. 2004, č.j. 3 T 359/2004-212, byl pravomocně odsouzen za trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 tr. z., za což mu byl uložen trest odnětí svobody s podmíněným odkladem výkonu trestu a bylo mu uloženo ochranné psychiatricko-sexuologické léčení v ambulantní formě. Celé trestní řízení, předcházející vydání tohoto rozsudku, přitom bylo podle názoru stěžovatele ovlivněno Policií České republiky v jeho neprospěch. Tento závěr opírá zejména o vyjádření poškozené (v té době studentky gymnázia), jež měla při hlavním líčení uvést, že "nebýt známého policisty, tak by to nikdo neřešil". Pod vlivem těchto skutečností se stěžovatel obrátil mj. na různá státní zastupitelství, především s návrhy, aby prošetřily okolnosti výpovědi poškozené, leč žádný z těchto orgánů však jeho požadavkům a návrhům nevyhověl. Při posledním takovém návrhu pak bylo stěžovateli Krajským státním zastupitelstvím v Praze sděleno, že jeho podání nebudou nadále již nadále prověřována, a to s odkazem na ustanovení §1 odst. 4 Vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 23/1994 Sb., o jednacím řádu státního zastupitelství, zřízení poboček některých státních zastupitelství a podrobnostech o úkonech prováděných právními čekateli, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "vyhláška č. 23/1994 Sb." nebo "citovaná vyhláška"), podle něhož "[d]alší obsahově shodné podněty státní zástupce nepřezkoumává a podatele o jejich přijetí nevyrozumívá. O tom musí být podatel poučen již ve vyrozumění o vyřízení prvního podnětu".

Stěžovatel se v této souvislosti domnívá, že shora uvedená vyhláška č. 23/1994 Sb., konkrétně § 1 odst. 4 této vyhlášky je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v rozporu s Ústavou, neboť tato vyhláška jej krátí na jeho právech, zejména v právu domoci se práva na spravedlivý proces, což je v rozporu s hlavou pátou Listiny, konkrétně s jejím článkem 36. Vyhláška mu totiž dále zamezuje podávat návrhy či podání, které by odstranily protiprávní stav, v jehož důsledku mu vznikla újma. Stěžovatel proto v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud ustanovení § 1 odst. 4 citované vyhlášky zrušil a aby mu přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.

II.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jako každý jiný státní orgán se ve své činnosti musí řídit principem, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). To především znamená, že Ústavní soud musí respektovat své kompetence, dané čl. 87 odst. 1 Ústavy, a dále konkretizované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Tyto kompetence nemůže překračovat.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti napadá § 1 odst. 4 citované vyhlášky, neboť má za to, že toto ustanovení porušuje jeho právo na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud uvádí, že fyzická osoba není ve smyslu ustanovení § 64 zákona o Ústavním soudu zpravidla oprávněna k podání návrhu na zrušení zákona. Jedinou výjimkou z tohoto obecného pravidla je situace, kdy stěžovatel podá návrh na zrušení právního předpisu spolu s ústavní stížností; nutnou podmínkou tohoto návrhu je to, že uplatněním napadeného předpisu nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti (§ 74 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížností je kromě tvrzeného protiústavního předpisu napadán současně také konkrétní individuální právní akt, v němž byl tento právní předpis aplikován. Ústavní stížností však nelze napadat samotnou legislativní činnost; výsledkem legislativní činnosti je totiž vydání normativního právního aktu, zatímco ústavní stížnost lze podat, v souladu s výše uvedeným, proti právnímu aktu individuálnímu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94, in: Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 2, str. 233). Stěžovatel však svou ústavní stížností žádný konkrétní individuální právní akt nenapadá a žádá toliko zrušení právního předpisu (respektive jeho jednotlivého ustanovení).

K tomu však Ústavní soud - za této situace - oprávněn není.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným odmítnout.

Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti dále navrhuje, aby mu byla přiznána náhrada nákladů právního zastoupení, pak Ústavní soud ani tomuto návrhu nemohl vyhovět. To proto, že sama ústavní stížnost byla odmítnuta, takže zákonné podmínky ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu nejsou splněny.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 8. září 2009

Vojen Güttler
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 1912/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies