I. ÚS 2222/09

09. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ivanou Janů o ústavní stížnosti společnosti RANDA s. r. o., se sídlem v Bystré, Sulkovská 80, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze 2, Záhřebská 577/33, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2009, čj. Nco 151/2009-194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka ústavní stížností brojí proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Praze vyslovil, že soudkyně JUDr. Jolana Maršíková není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 91/2005. Stěžovatelka namítá, že tímto rozhodnutím byla porušeno její ústavně zaručená práva na soudní ochranu, spravedlivý proces a na zákonného soudce, zakotvená v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k věcnému přezkumu stížností napadeného rozhodnutí obecného soudu, je jeho povinností zabývat se otázkou, zda jsou naplněny všechny předpoklady takovýto přezkum připouštějící. Přitom je vázán (čl. 88 odst. 2 Ústavy) nejen předpisy ústavními, ale i zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Dle ustálené judikatury Ústavního soudu v případech, kdy nadřízený soud v souladu s předpisy občanského práva procesního rozhodne o námitce podjatosti tak, jako v dané věci, nelze k přezkumu postupu obecného soudu z pohledu ústavně právního přistoupit dříve, než budou vyčerpány všechny procesní prostředky, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje [srov. § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. Je tomu tak proto, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jež je procesním prostředkem ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je mimo jiné i její subsidiarita, z níž vyplývá též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně obecných soudů. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva, který nastupuje teprve tehdy, pokud náprava nebyla zjednána standardním postupem (před obecnými soudy). Stabilní judikatuře Ústavního soudu tedy odpovídá, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, jež vyplývají z právních norem upravujících to které řízení, v posuzovaném případě tedy norem občanského práva procesního (včetně žaloby pro zmatečnost a dovolání). Ústavnímu soudu nepřísluší obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci, přičemž není ani součástí soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy).

V daném případě stěžovatelka podala ústavní stížnost za situace, kdy v civilním sporu o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, jenž je veden u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 42 Cm 91/2005, soud I. stupně dosud ve věci samé nerozhodl. Pokud stěžovatelka má, nebo bude mít v dalším průběhu řízení zato, že o její věci rozhodl podjatý soudce, nic jí nebude bránit (viz § 16b o. s. ř., část věty za středníkem), aby proti pravomocnému rozhodnutí ve své věci brojila v rámci soustavy obecných soudů opravnými prostředky, které občanský soudní řád předvídá a jež jí jsou nepochybně dány k dispozici. Teprve po jejich vyčerpání, domnívala-li by se, že stav protiústavnosti jimi tvrzený napraven nebyl, mohla by se domáhat zásahu Ústavního soudu. Pokud by se Ústavní soud již nyní vyjadřoval k této otázce a případně v záhlaví citované rozhodnutí zrušil, nepřípustně by tak zasahoval do pravomoci obecných soudů.

Z § 16b o. s. ř., části za středníkem, vyplývá, že i navzdory rozhodnutí nadřízeného soudu o námitce podjatosti může stěžovatelka rozhodování vyloučeným soudcem uplatnit jako odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jako důvod žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Pokud by proti rozhodnutí odvolacího soudu bylo přípustné dovolání, bude k této zmatečnosti přihlížet i Nejvyšší soud (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Návrh Ústavnímu soudu je tak podán předčasně a proti rozhodnutí, které způsobilým předmětem ústavního přezkumu není; proto je nepřípustný.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh stěžovatele mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítnout.

Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že shodně argumentoval a rozhodl ve stejné situaci kupř. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1643/08, II. ÚS 520/07, II. ÚS 515/07, II. ÚS 57/07, II. ÚS 558/07, II. ÚS 565/06. Pokud jde o trestní řízení viz srovnatelné rozhodnutí kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 134/06.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 9. září 2009

Ivana Janů
soudce zpravodaj


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. I. ÚS 2222/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies