III. ÚS 2114/09 #2

10. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti A) M. P. a B) E. P., zastoupených JUDr. Jiřím Kozákem, advokátem se sídlem Jiráskova 236, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. května 2009 č. j. 25 Cdo 1817/2009-199, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2009, napadají stěžovatelé usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2009 č. j. 25 Cdo 1817/2009-199, kterým bylo jako opožděně podané odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 389/2006-165, a tvrdí, že postupem dovolacího soudu byli zkráceni na svém právu na spravedlivé řízení a na přístup k soudu ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V důsledku odepření práva na přístup k soudu došlo podle jejich názoru i k porušení jejich práva vlastnit majetek, neboť údajnou "protiprávní činností státu" jim vznikla majetková újma, přičemž postupem soudu bylo prý stěžovatelům "zabráněno" domoci se její náhrady soudní cestou, což mělo vést i k porušení článku 11 Listiny.

Stěžovatelé považují za nesprávný závěr dovolacího soudu, pokud tento soud dovodil za situace, v níž byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 389/2006-165 stěžovatelům doručen náhradním způsobem, že v daném případě nastala fikce doručení ke dni 7. 5. 2007 ve smyslu ustanovení § 50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v tehdy platném znění (dále jen "o. s. ř."), a že lhůta pro podání dovolání uplynula stěžovatelům již dne 9. 7. 2007. Dovolací soud proto uzavřel, že jestliže dovolání bylo podáno k poštovní přepravě dne 10. 7. 2007, bylo podáno opožděně.

S tímto závěrem dovolacího soudu stěžovatelé nesouhlasí a tvrdí, že výše citované ustanovení o. s. ř. zakládá pouze právní fikci (tj. vyvratitelný předpoklad) doručení listovní zásilky určené do vlastních rukou adresáta, přičemž je prý povinností soudu zjišťovat, zda zákonné podmínky fikce doručení skutečně nastaly. I když stěžovatelé připouštějí, že důkazní břemeno k vyvrácení této zákonné fikce doručení leží na nich jako adresátech předmětné zásilky, nic to prý nemění na povinnosti soudu zjišťovat naplnění zákonných podmínek pro možnost doručení náhradním způsobem.

Stěžovatelé dovozují, že je soud z úřední povinnosti nejprve povinen rozhodnout o opožděnosti dovolání, aby poté vznikla jejich důkazní povinnost, pokud s tímto závěrem nesouhlasí, prokázat, že nastaly skutečnosti, které vznik této fikce vylučují.

II.

Z připojeného usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2009 č. j. 25 Cdo 1817/2009-199 se zjišťuje, že stěžovatelé (v řízení před obecnými soudy v procesním postavení žalobců) nezastoupeni advokátem napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu - Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2007 č. j. 11 Co 389/2006-165, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zastavil řízení proti žalované ad 2) České republice - Ministerstvu vnitra a zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé po zbývajících žalovaných ad 1), ad 3) a ad 4) domáhali zaplacení částky 39 332 042,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. 2. 2004 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Dovolací soud shledal, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť podle jeho zjištění byl rozsudek odvolacího soudu stěžovatelům doručen jeho uložením dne 7. 5. 2007. Za situace, v níž byli stěžovatelé poučeni jak o lhůtě k podání dovolání, tak o možné přípustnosti dovolání, stěžovatelé podali dovolání u dovolacího soudu dne 10. 7. 2007, tedy po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, ačkoli posledním dnem pro jeho podání byl den 9. 7. 2007. V souvislosti s tímto zjištěním se dovolací soud nezabýval tím, že dovolatelé nebyli v dovolacím řízení povinně zastoupeni advokátem.

III.

Ústavní soud posoudil námitky stěžovatelů ve vztahu k napadenému usnesení dovolacího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Stěžovatelé založili své námitky a tvrzení o porušení výše označených základních práv a svobod na vlastním výkladu zákonné konstrukce náhradního doručení poštovní zásilky určené do vlastních rukou fyzické osobě. Nerespektují postavení Ústavního soudu uvnitř soustavy soudů, které vymezuje článek 83 Ústavy ČR tak, že jde o soudní orgán ochrany ústavnosti. Ústavní soud vždy judikuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle článku 91 odst. 1 Ústavy ČR. Výše uvedené platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Obecně platí, že pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývaly, bylo by taková rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy ČR. Žádné takové extrémní vybočení z mezí ústavnosti v projednávané věci zjištěno nebylo.

Ústavní soud se k otázce zákonné fikce doručení vyjádřil podrobně např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 7. 2005 sp. zn. I. ÚS 42/05 (publikovaný jako nález č. 144 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sv. 38, str. 125), v němž Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že " ... nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Zákonná konstrukce náhradního doručení je založena na předpokladu, že v době pokusu o doručení písemnosti adresátu se adresát skutečně v místě doručení zdržoval. Je-li tento předpoklad splněn, pak jde adresátu plně k tíži, že si zásilku nevyzvedl." Ústavní soud dále konstatoval, že závěr soudního či jiného doručovatele o tom, že se adresát v místě doručování zdržuje, může být přijat jen na základě určité míry pravděpodobnosti, přičemž zákon pro usnadnění doručování stanoví vyvratitelnou domněnku, že se adresát v místě doručení zdržuje. Opak, tedy že se v místě doručení v době doručení nezdržoval, musí adresát prokazovat sám, zpravidla v souvislosti s podáním opravného prostředku.

Výše uvedené závěry Ústavní soud dovodil (s ohledem na tehdy platnou právní úpravu doručování) jen ve vztahu k řízením před obecnými soudy za situace, v níž je adresátu k dispozici opravný prostředek, jímž může být prokázán opak. Jiná situace nastává v případě, že stěžovatelům bylo doručováno rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není odvolání, tedy řádný opravný prostředek, přípustný.

Stěžovatelé však netvrdí, že mohou prokázat neúčinnost náhradního doručení předmětného rozhodnutí odvolacího soudu, ani nijak nezpochybňují domněnku, že se v místě doručení zásilky určené do jejich vlastních rukou v době doručování nezdržovali. Za této situace není zjevné, jakým postupem dovolacího soudu jim měla vzniknout tvrzená újma na majetku, či v čem byla porušena nějaká jiná ústavně garantovaná základní práva a svobody. Námitky obou stěžovatelů proti údajně nesprávnému postupu dovolacího soudu a jeho závěru o opožděnosti jimi podaného dovolání se tak pohybují spíše v oblasti hypotetických úvah, které z hlediska dodržení garancí ústavnosti nejsou relevantní.

Ze všech výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelů podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2009


Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 2114/09 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies