III. ÚS 860/09

10. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. T., právně zastoupeného JUDr. Petrem Orctem, advokátem AK se sídlem Na Vyhlídce 53, 360 21 Karlovy Vary, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2009 č. j. 21 Cdo 4868/2007-329, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2007 č. j. 10 Co 291/2006-308 a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. února 2006 č. j. 11 C 110/96-259, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky, 2) Krajského soudu v Plzni a 3) Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. dubna 2009, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 29. ledna 2009 č. j. 21 Cdo 4868/2007-329, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. dubna 2007 č. j. 10 Co 291/2006-308 v jeho výrocích pod body I. a V., jakož i rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 8. února 2006 č. j. 11 C 110/96-259 v jeho výroku pod bodem III., a to pro porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 15. září 2004 č. j. 11 C 110/96-177 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") částku 557.472,24 Kč s úroky z prodlení; žalobu, kterou se žalobce domáhal toho, aby mu žalovaný "počínaje říjnem 2004" platil 6.019,38 Kč měsíčně "ve výši rozdílu s úrokem mezi požadovanou částkou 1.827.727,50 Kč a přiznanou částkou 557.472,24 Kč" a "ve výši rozdílu mezi požadovanou rentou ve výši 19.478,64 Kč měsíčně a přiznanou rentou ve výši 6.019,38 Kč od 1. 10. 2004", okresní soud zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. ledna 2005 č. j. 10 Co 16/2005-189 rozsudek soudu prvního stupně v části odvoláním napadené (tj. s výjimkou výroků, jimiž bylo žalobě vyhověno) zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Sokolově poté rozsudkem ze dne 8. února 2006 č. j. 11 C 110/96-259 žalovanému uložil, aby zaplatil žalobci 361.514,55 Kč s úroky z prodlení a počínaje lednem 2006, aby žalobci platil 2.490,87 Kč měsíčně; ohledně zbývající části žaloby v rozsahu uvedeném ve výrocích pod body III. a IV. svého rozsudku soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 5. dubna 2007 č. j. 10 Co 291/2006-308 rozsudek soudu prvního stupně změnil jen tak, že žalovaný je povinen zaplatit "do pokladny Okresního soudu v Sokolově" soudní poplatek ve výši 10.200,- Kč, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. ledna 2009 č. j. 21 Cdo 4868/2007-329 dovolání žalobce zamítl a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku dovodil, že na základě dohody účastníků ze dne 3. října 1990 mohl zaniknout závazek žalovaného (jeho právního předchůdce) platit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku podle ust. § 195 zákoníku práce (a tomu odpovídající právo žalobce náhradu z tohoto titulu požadovat) pokud se týče období "od prosince 1989 do konce června 1990", a byl nahrazen závazkem z dohody zaplatit 10.246,50 Kčs (srov. bod II. dohody)". Z dalšího obsahu dohody však vyplývá, že dohodou účastníků nebyl sjednán nový závazek odlišný od závazku z náhrady škody: podstatou ujednání je jednak prohlášení žalovaného, že bude žalobci platit "náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklou od 1. července1990" a že mu bude platit "zálohu na měsíční náhradu za ztrátu na výdělku" ve výši 1.000,- Kčs, žalobce se zavázal pololetně prokazovat výši svého výdělku, aby bylo možno "vyrovnat nedoplatky či přeplatky z náhrady". Ujednání, že "při výpočtu rozsahu náhrady budou účastníci respektovat, že průměrný výdělek L. T. před vznikem škody činil 4.682,- Kč", nemůže být samo o sobě předmětem dohody o narovnání již z toho důvodu, že údaj o průměrném výdělku nemá povahu "sporného nároku" ve smyslu ust. § 259 zákoníku práce. Především ale za situace, kdy plnění uvažované dohodou ze dne 3. října 1990 neztratilo povahu náhrady za ztrátu na výdělku podle ust. § 195 zákoníku práce, kogentní povaha pracovněprávních předpisů upravujících v době vzniku tohoto nároku způsob výpočtu průměrného výdělku před vznikem škody (srov. ust. § 30 a násl. nařízení vlády č. 54/1975 Sb.) nepřipouštěla, aby stanovení průměrného výdělku bylo způsobilým předmětem smluvního ujednání účastníků pracovněprávního vztahu [§ 242 odst. 1 písm. a) zák. práce].


II.

V ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 1. prosince 2000 sp. zn. 21 Cdo 2805/99, podle kterého z důvodu odpovědnosti za škodu při pracovním úrazu nemůže být zaměstnanci, který pro následky pracovního úrazu není schopen konat dosavadní práci, uhrazena újma, spočívající v tom, že pro nedostatek vhodných pracovních příležitostí nemůže po pracovním úrazu mít příjem z vlastní výdělečné činnosti. Stěžovatel je toho názoru, že opakovaně prokázal, že jeho nemožnost nastoupit do nového zaměstnání vznikla v důsledku následků způsobených pracovním úrazem a jeho postavení bylo oproti ostatním uchazečům o zaměstnání znevýhodněné právě existencí následků spojených s pracovním úrazem. Stěžovatel je toho názoru, že prokázal, že na trhu práce v daném místě pro něj existovala možnost získat zaměstnání odpovídající jeho kvalifikaci, avšak v jeho získání mu zabránily pouze důvody zdravotní, vyvolané pracovním úrazem a jeho následky. Podle stěžovatele je tak logické, že žalovaný musí nést odpovědnost i za škodu stěžovateli takto vznikající, neboť v takovém případě mezi pracovním úrazem a touto škodou nepochybně příčinná souvislost existuje. Pokud tedy v daném případě šlo o pracovní úraz, měla by satisfakce poskytnutá žalovaným nahradit veškerou majetkovou újmu, která v důsledku pracovního úrazu na straně stěžovatele vznikla. "Přesunutí" odpovědnosti na trh práce by dle názoru stěžovatele bylo odůvodnitelné pouze v případě, kdyby stěžovatel nebyl stižen pracovním úrazem a do jednání o uzavření nového pracovního poměru vstupoval bez handicapu způsobeného pracovním úrazem, tedy v situaci relativně rovnocenného postavení s ostatními uchazeči o zaměstnání, nebo pokud by ztrátu příjmů sám zcela či z části také zavinil. V ústavní stížnosti stěžovatel dále nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu v otázce, jaký význam z hlediska stanovení výše náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti má průměrný výdělek před vznikem škody, sjednaný v dohodě účastníků.

III.

Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky", dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s interpretací a aplikací předpisů podústavního práva, tak, jak ji provedly obecné soudy. V návaznosti na uplatněné námitky stěžovatel dovozuje porušení svých ústavně zaručených práv. Žádnou ústavněprávní argumentaci však stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v řízení před Ústavním soudem uplatnil tytéž námitky, jaké uplatnil již v předchozím dovolacím řízení. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, dle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3., č. 5, Praha 1995).

Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti, který neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), by mohl zasáhnout do procesu rozhodování obecných soudů pouze, pokud by výklad zákona byl v extrémním rozporu s požadavky ústavnosti. K tomu dochází zejména tehdy, pokud je nepřípustně postiženo některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus).

Jak totiž vyplývá z jeho konstantní judikatury, rozdílný názor na interpretaci obyčejného zákona, bez ohledu na to, zda namítaný nebo autoritativně zjištěný, sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (k tomu srov. např. nález ze dne 29. května 1997 sp. zn. III. ÚS 31/97, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, č. 66).

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu (ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat.

O výše naznačený výkladový exces se v souzené věci nejedná. Ústavní soud po seznámení se s odůvodněním napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, který ve věci rozhodoval v posledním stupni, dospěl k závěru, že na stěžovatelovy námitky bylo dostatečně srozumitelně a logicky reagováno, přičemž odůvodnění nevykazuje známky svévole či iracionality.

Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 860/09, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies