III. ÚS 3113/08

10. 09. 2009, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 10. září 2009 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. R., právně zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem AK se sídlem Malá 6, 305 65 Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. srpna 2008 č. j. 29 Odo 1446/2006-174 a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006 č. j. 12 Cmo 85/2006-146, za účasti 1) Nejvyššího soudu České republiky a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 19. prosince 2008, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") ze dne 28. srpna 2008 č. j. 29 Odo 1446/2006-174, jakož i rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006 č. j. 12 Cmo 85/2006-146.

Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005 č. j. 54 Cm 98/2003-66 byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně H. B. mladší domáhala toho, aby žalovanému (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 000 000,- Kč s 6 % úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení s odměnou ve výši 3 333,- Kč. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. června 2006 č. j. 12 Cmo 85/2006-146 byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2001 do zaplacení a směnečnou odměnu ve výši 3 333,- Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2008 č. j. 29 Odo 1446/2006-174 bylo zamítnuto dovolání žalovaného (stěžovatele) proti výše uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze.

Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek, je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění a nikoli o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek [čl. I ust. § 17 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen "směnečný zákon")], jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit. Argumentace dovolatele, vycházející z akcesorické a subsidiární povahy zajišťovací směnky (založená na srovnání s jinými zajišťovacími instituty - ručením a zástavním právem), tak podle dovolacího soudu neobstojí. Nejvyšší soud poukázal na to, že otázkou možnosti převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky se zabýval v rozsudku ze dne 1. března 2006 sp. zn. 29 Odo 280/2005, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2006, pod číslem 118, k jehož závěrům se následně přihlásil i v usnesení ze dne 27. března 2008 sp. zn. 29 Odo 830/2006.

Právní posouzení věci odvolacím soudem, podle něhož samotný převod zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajištěné pohledávky nemá na povinnost zaplatit směnku vliv, je podle názoru dovolacího soudu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem ve shora zmíněných rozhodnutích v souladu. Nejvyšší soud neshledal opodstatněnou ani argumentaci dovolatele, podle níž se na zajišťovací směnku vzhledem k ustanovení čl. I ust. § 20 odst. 1 směnečného zákona vztahuje "právní úprava občanského zákoníku". Určuje-li totiž ustanovení článku I ust. § 20 věty druhé směnečného zákona, že indosament má jen účinky obyčejného postupu, neznamená to, že se na takový převod vztahuje (plně) právní úprava postoupení pohledávky (ust. § 524 a násl. občanského zákoníku); vstup nového majitele směnky do právního postavení majitele předchozího se projeví zejména v okruhu námitek, které má směnečný dlužník vůči novému majiteli směnky k dispozici.


II.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily a aplikovaly normy jednoduchého práva ústavně nekonformním způsobem. Obecné soudy dle názoru stěžovatele nesprávně povyšují směnku nad ostatní právní instituty, činí z ní institut privilegovaný, který je nadřazen i zásadě obecné spravedlnosti, tedy tomu, že platit má pouze ten, kdo dluží. Podle stěžovatele je zcela zřejmé, že stěžovatel nemůže dlužit jak H. B. starší z důvodu, že od ní převzal peníze a má jí je vrátit, tak H. B. mladší z toho důvodu, že H. B. starší na ni převedla směnku. Opačná situace se stěžovateli jeví jako absurdní. Stejně jako nelze převést ručení bez převodu zajišťované pohledávky, nebo zástavní právo bez převodu zajišťované pohledávky, tak podle stěžovatele nelze převést zajišťovací směnku bez převodu směnkou zajištěné pohledávky. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, neboť zaujal stanovisko, že při indosaci zajišťovací směnky má nový majitel nárok na její zaplacení i za předpokladu, že není majitelem zajištěné pohledávky. Tento závěr je podle stěžovatele v rozporu se základní zásadou obligačního práva, a to, že zajišťovací instrumenty jako závazky subsidiární v plném rozsahu sledují osud závazku zajišťovaného, tedy závazku primárního. Nejvyšší soud se s tímto právním názorem odvolacího soudu ztotožnil.

Právní názor odvolacího soudu není podle stěžovatele správný. Směnka, pokud je vystavena jako zajištění úhrady kauzálního závazku, má stejné právní postavení jako další zajišťující instrumenty, např. ručení nebo zástavní právo. Výjimku z uvedené zásady pak stanovuje pouze ust. § 17 zákona směnečného. Naopak tuto zásadu pak potvrzuje § 20 odst. 1 tohoto zákona.

Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je podle stěžovatele nepřezkoumatelné. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí konstatuje, že otázkou možnosti převodu zajišťovací směnky bez současného převodu směnkou zajišťované pohledávky se zabýval ve svém rozsudku ze dne 1. března 2006 č. j. 29 Odo 280/2005 a ke zde uvedeným závěrům se přihlásil i v usnesení ze dne 27. března 2008 čj. 29 Odo 830/2006. Podle názoru stěžovatele výše citovaná rozhodnutí, na která odkazuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, výslovně předmětnou otázku neřeší.

III.

Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy, není další instancí v systému obecného soudnictví. Ústavnímu soudu proto nepřísluší provádět přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích a z hledisek běžné zákonnosti. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (článek 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.

Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Z obsahu podané ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že tato neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze obecně namítá "porušení ústavně zaručených práv či principů". Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy vyložily a aplikovaly normy jednoduchého práva ústavně nekonformním způsobem. Stěžovatel polemizuje s interpretací a aplikací jednotlivých ustanovení zákona směnečného, tak jak byla provedena obecnými soudy, čímž staví Ústavní soud do role další instance v systému obecného soudnictví, která mu zjevně nepřísluší.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"), stojící mimo soustavu obecných soudů (článek 91 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "jednoduchého" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 15, č. 98).

Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, dle jeho ustálené rozhodovací praxe nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, č. 5). Tyto meze nezávislosti soudů při jejich rozhodování je možné prolomit pouze za situace, při níž by obecné soudy porušily ústavně garantovaná základní lidská práva a svobody.

Úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu, jehož primárním úkolem je sjednocování judikatury obecných soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva v souvislosti s posouzením otázek zásadního právního významu. Sjednocování judikatury přísluší Nejvyššímu soudu (ust. § 14 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a Ústavní soud nemůže provádět její korekci. Jestliže nadto jsou rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní projednávanou věc.

Závěrům obecných soudů obsaženým v napadených rozhodnutích nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Obecné soudy svá rozhodnutí řádně, ústavně konformním způsobem odůvodnily, uvedly, jakými úvahami se při rozhodování řídily. Právní názor obecných soudů byl přijat v souladu s ústavní nezávislostí soudní moci (článek 81 a článek 82 Ústavy). Argumentaci obecných soudů, tak jak je rozvedena v napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními, což by jedině mohlo odůvodnit jeho zásah.

Ústavní soud ověřil, že obecné soudy v souzené věci rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.

Při shrnutí výše uvedeného Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. září 2009


Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu


Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS 3113/08, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies